Revue Politika 11/2010

Když se na posledním kongresu změnila "první pětka" ODS, nový místopředseda strany Pavel Blažek, jenž se ujal stranických záležitostí, kdesi pronesl zajímavou poznámku: "Problémem ODS je, že si až příliš zvykla na erár." Je to jeden z mála názorů zpoza statického horizontu posledních měsíců monotónně pravícího, jak je ODS hluboce zasažena korupcí, klientelismem a lobbingem.

Po téhle stopě od té doby nikdo viditelně nešel. Spíše se zdá, že v rámci strany zůstane u čistě mocenského napětí, což je škoda. A kam, že ta stopa vede? Nejprve do útrob desítek všemožných státních a obecních institucí, sálajících velmi příjemné mocenské a hlavně existenční teplíčko, kde se tolik daří zapomnění. A potom? Na stránky knih a k praktickým příkladům samosprávy, z nichž vzešly původní myšlenky ODS.

Zásek v předstupni ráje

Když se u nás zhroutil komunismus, zbyly po něm, jako po každém dlouhém a náročném dějinném představení, rozsáhlé kulisy. Malá a velká privatizace jejich rozsah podstatně ztenčila, ale zůstalo institucionální dědictví. Ministerstva zůstala ministerstvy i se svými rekreačními kapacitami, okresní mašinérie ovládly kraje, národní výbory se změnily v radnice, televize má už čtyři programy a neziskové organizace platí hlavně stát. Jednolitý komunistický stranický aparát nahradila tříšť "státních" demokratických stran. Pokud se veřejná správa absolutně nebo relativně ztenčila, rozhodně ne o moc a detailní srovnávací analýza by nás možná překvapila. Proč to nepřiznat: v tomhle komunismus solidně anticipoval. Zpět do kulis si ochotně zalezly všechny politické strany, bez protestů i ODS.

Od počátku 90. let byla ODS v podstatě jedinou stranou, jejíž program teoreticky zaručoval věčný boj s molochy. To ji činilo populární a dostávalo k moci na všech úrovních. Tvrdošíjnými pokusy o důsledné zmenšení moci veřejných institucí ale neproslula. Hlavní ctností se stalo nedělat takové dluhy jako ČSSD. Kraje, radnice, zastupitelstva, dozorčí rady městských podniků apod. navíc utěšeně prosperovaly jako přirozený a živoucí důkaz toho, že občané potřebují vlídné veřejné péče více, než je zdrávo. A dařilo-li se ji zajišťovat bez větších dluhů, místním organizacím ODS to stačilo (a stačí) jako univerzální důkaz ideové způsobilosti.

Politický detox na alibismus nestačí

Nároky na důslednost ODS mohou být různé. Fér není ani přenášet míru dnešního znepokojení nad stavem státních financí a deziluzi z bilance konceptu tzv. sociálního státu, k nimž napomohla světová recese, do období před deseti, patnácti lety. Jde však o to, co tahle selanka (zejména na místní úrovni, vlády s účastí ODS to měly vždy těžší) se stranou nakonec udělala. V porovnání s ČSSD do ODS vždy vstupovali lidé podnikavější a individualističtější. Díky těmto vlastnostem zdatně přelakovali postkomunistické veřejné kulisy. Jejich kouzlu ale nakonec zpravidla stejně podlehli. Zbytek je známá story: návyk na platy, životní styl, na kamarády, na moc. Tak - ne průnikem lobbingu - došlo k onomu "ideovému vyprázdnění".

Výprask, který ODS uštědřili voliči letos již dvakrát, nebude mít samospasitelný účinek, pokud se ODS nehne ve smyslu konfrontace idejí a světa kolem nás. Jestli si při sestavování vlády vážně někdo myslel, že je chytré nechat TOP 09, aby si vylámala zuby na reformách, a pak tančit na jejím hrobě, je to důkaz pokračujícího zbabělého alibismu a citové slabosti pro erár. Tahle sázka možná vyjde, ale co z toho? Ani méně lobbingu, ani výsledky. Jen další kvazipravičácký tuk a další triumf voliči nenáviděného politikaření.

Hospodářská recese přináší kromě negativních dopadů i inspiraci. Co takhle zase po letech, kdy jsou občané pro, shodit nadbytečná kila a nějaké ty veřejné kulisy rozebrat a uložit do skladu?