Stačilo několik málo minut, kdy 13. února 1945 po čtvrt na jedenáct v noci asi tři sta britských bombardérů změnilo historické centrum německých Drážďan, zvaných též Florencie severu, v obří ohnivou kouli, jejíž teplota dosahovala v epicentru na tisíc stupňů Celsia. Neštěstí dokončily dalšího dne britský noční a americký útok odpoledne s více než třinácti sty Liberátory B-24 a Fortresy B-17.

Na žádost Rudé armády

Mnoho lidí to asi neví, ale mezi původce leteckého útoku na Drážďany patří Sovětský svaz V souvislosti s Viselsko-oderskou operací, která začala v půlce ledna, požádalo velení Rudé prostřednictvím náčelníka generálního štábu armádního generála Alekseje Innokenťjeviče Antonova o bombardování velkých měst ve východním Německu, odkud odjížděly vojenské transporty na frontu. Mezi těmito cíly byly konkrétně uvedeny i Drážďany, které patřily k důležitým železničním uzlům.

Sovětské letectvo totiž nebylo vyzbrojeno téměř žádnými strategickými dálkovými bombardéry, proto nebylo schopné takových akcí a Rusové tedy žádali o pomoc západní spojence. Je ovšem třeba uznat, že Rusové nemohli tušit, jak to v těch Drážďanech dopadne.

Masivní bombardování změnilo město v ruiny a jeho následky byly děsivé. Asi dva dny po náletu procházel troskami, které kdysi byly městem, i Oldřich Vondrouš s kamarády. Ti utíkali z Německa z totálního nasazení domů. Pan Vondrouš žije ve Stéblové na Pardubicku.

„Bylo to něco strašného, to byla jedna velká změť trosek. Místy nebylo poznat, kde stály domy, a kde byla ulice. Šli jsme jakoby správným směrem přes trosky, zpod těžkých kusů zdiva trčely kusy lidských těl i vnitřnosti. Bylo to hrozné, na to se nedá zapomenout,“ vzpomíná.

Popisuje také, jak nálet na Drážďany silně poznamenal psychiku a morálku tamního německého obyvatelstva. „Jak se tak proplétáme Drážďany, najednou sirény odhoukaly letecký poplach. Letadla nakonec nepřiletěla, ale na ulici jsme viděli mladíka, který dostal těžký hysterický záchvat. Příšerně řval, mlátil hlavou kolem sebe a byl úplně nepříčetný.“

Paradoxně však existovali lidé, kterým nálet zachránil život a pomohl ke svobodě. Tehdy pětadvacetiletý Karel Hlava z Katovic na Strakonicku čekal v cele smrti drážďanského žaláře na svůj poslední den.

Nejvyšší trest dostal jako člen odbojové skupiny Brutus za roznášení protinacistických letáků a sabotáže ve strakonické zbrojovce, kde pracoval. Možná tehdy zapůsobila vyšší spravedlnost, čtyři pětiny objektů z drážďanské věznice Matilda byly zničeny, avšak část, kde se nacházel Hlava a další političtí vězni nedostala přímý zásah a on spolu s dalšími druhy utekl.

Bylo tu nutné?

Ta diskuse se asi povede pořád. Odpůrci této akce namítají, že oběťmi náletu se staly hlavně ženy a děti a téměř na konci války bylo něco takového zbytečné. Takové řeči však vždy pořádně vytočili bývalého vězně nacistických koncentračních táborů v Dachau a Buchenwaldu Josefa Pikla z Vyskytné na Pelhřimovsku a jeho druhy. Nacisté, kteří zavraždili miliony lidí, si podle nich za svoje zločiny žádný soucit nezasloužili a jenom zaseli to, co sklízeli. Souhlasím s nimi v tom, že někteří lidé mají „úžasnou“ vlastnost litovat zločince, přehlížet jejich oběti a neuvědomovat si, že všechno má své příčiny a důsledky.

Ano je pravdou, že Drážďanům přecházely Varšava, Coventry, Rotterdam a mnohá sovětská města, kde nacistické bombardéry rovněž rozsévaly smrt tisícům civilistů. Nepravdivé je rovněž tvrzení, že pro vybombardování města neexistoval důvod. Naopak z hlediska protivníka bylo legitimním cílem útoku, protože se jednalo se o důležitou železniční křižovatku, nacházelo se zde hodně klíčových zbrojních továren a soustřeďovaly se tady oddíly Wehrmachtu před odjezdem na frontu.

Němečtí historici v současné době odhadují počty zabitých na 25 tisíc lidí. Nejsou tedy pravdou báchorky neonacistů, kteří manipulují s půlmilionem mrtvých.

Bývalí piloti, kteří útočili na Drážďany se hájí tím, že zachránili životy spoustě vojáků Rudé armády a tudíž nijak svého činu nelitují. Na druhé straně však mnozí tito letci přispěli do sbírky na obnovení úžasné drážďanské barokní perly – chrámu Frauenkirche.

V sobotních Událostech na ČT 1 bylo krásné svědectví staré obyvatelky Drážďan, která při náletu přišla o mnoho příbuzných. Ke spojeneckým letcům však přesto necítí žádnou zášť, protože si uvědomuje souvislosti.

Ano, II. světovou válku si státy protihitlerovské koalice nezačaly, a nacistické zločiny nemohly zůstat bez trestu. Nálet na Drážďany tak nebyl žádným válečným zločinem a navíc spojenci žádné tehdy platné pravidlo pro čestné vedení války neporušili.