Alain Besançon

Právě před rokem zemřel v anglickém Oxfordu světově proslulý polský filozof Leszek Kołakowski (1927-2009), emeritní profesor tamní univerzity. Byť se dožil věku téměř kmetského zůstával obzvlášť v posledních mimořádně činný: psal, přednášel, poskytoval rozhovory, velice živé a vždy zaměřené k jádru věci. Tři dny před smrtí vymyslel definitivní název pro své poslední dílo Je Bůh šťastný? V českých zemích byl od šedesátých let vnímán jako brilantní libertinský myslitel pro svou apokryfickou knihu Nebeklíč s podtitulem Rozhovory s ďáblem, která se dočkala několika vydání. U nás byl tehdy prezentován jako reformní, „nedogmatický“ marxista.

Po období „krizových let 1968-1969“ se pochopitelně u nás za polským filozofem zavřela normalizační voda. Ten, kdo se s jeho texty začal znovu setkávat po více než dvacetileté pauze (před deseti lety vyšla česky kniha Metafyzický horor), si nemohl nevšimnout výrazného posunu, neboť Kołakowského myšlenkový svět se mezitím prohloubil a nepoměrně hlubšími se staly i jeho výklady o světě naší zkušenosti a o místu člověka v něm. U filozofa, který se systematicky zabýval především ostrovními empirickými školami počínaje Davidem Humem a osvícenským racionalismem, udivoval způsob, jakým byl stále více „doma“ v myšlenkové tradici představované svatým Augustinem a Blaisem Pascalem.

V jednom z rozhovorů polský filozof tvrdí, že skepticismus odmítající účast na čemkoliv je jen lacinou záminkou k útěku od života: „Avšak skepticismus jako odvěká podezíravost vůči tomu, co nám jiní předkládají k věření, se mi jeví jako zdravý a žádoucí požadavek.“ Jestliže se Kołakowski dokázal (téměř) všemu vysmívat lépe než postmodernisté, bylo tomu tak proto, že se nikdy nezřekl pravdy a že ironií a sarkasmem stíhal nejen příliš snadné cesty k ní, ale dokázal neméně přesvědčivě demaskovat snadné způsoby, které by nás od ní chtěly odvádět.

První výročí Kołakowského odchodu a význam jeho odkazu si připomeňme textem, jehož autorem je současný francouzský filozof a historik Alain Besançon (1932), který se dlouhá léta zabývá myšlenkovým podložím totalitních ideologií. Česky před časem vyšla jeho kniha Neštěstí 20. století (podtitulem Komunismus, nacismus a jedinečnost šoa). Zásadní charakter má rovněž jeho práce Trojí pokušení v církvi (1996, 2002).


Josef Mlejnek


Stejně jako všechny země, které se dostaly do područí sovětského komunismu, mělo i Polsko své disidenty. Někteří z nich se výrazně odlišovali svou hloubkou, Czesław Miłosz, Herling-Grudziński, Alexander Wat a další. Ale zejména Poláci byli schopni uvažovat na stejně vysoké úrovni jako ti, co na Západě tvořili intelektuální elitu, a byli tedy rovněž schopni hovořit i o jiných věcech než o hrůzách komunismu. Dokázali bez obtíží komunikovat se současným myšlením. Nejbrilantnějším z těchto polských myslitelů byl Leszek Kołakowski. Narodil se v roce 1927 v Radomi. Městem jsem projížděl v sedmdesátých letech a jevilo se mi jako nejtruchlivější ze všech polských měst těchto černých let. Za války Kołakowski nebyl, na rozdíl od řady jiných, vyvezen na Sibiř, nechodil do školy, protože školy tehdy vůbec nefungovaly, pouze čas od času působily školy tajné, organizované hnutím odporu. Kołakowski tehdy četl knihy všeho druhu; umožňoval mu to jeho předčasně vyspělý rozum. V roce 1953 obhájil disertační práci o Spinozovi a byl jmenován profesorem Varšavské univerzity. Uvěřil tehdy svědectví svého přítele Baczka, že hlavní nebezpečí, které hrozí svobodné filozofii je případné vítězství regresivních sil náboženství a extrémní pravice. Stal se členem polské komunistické strany (PSDS). Komunismem prošli téměř všichni brilantní duchové jeho generace, na určitou dobu mu podlehli a mohli pak díky této své zkušenosti zpětně analyzovat jeho zvrácenost. Nestali se z nich nakonec „pravičáci“ ani polští nacionalisté, ale vytvořili si své vlastní přístupy a postoje, které lze při jejich hloubce charakterizovat jako liberální. Stali se nepochybně antikomunisty bez nejmenší koncese, ale na polské politické šachovnici sledovali spíše levý střed.

Od roku 1956 se tak Kołakowski zasazoval o svobodu myšlení i o svobodu politickou, o všechny formy svobody. Nakonec mu bylo dáno zažít stěhovavý život exilového intelektuála na té nejvyšší úrovní, neboť přecházel z jedné velké univerzity na jinou velkou univerzitu, McGill, Berkeley, Chicago. Nakonec ho vpočetli mezi své fellows All Souls v Oxfordu, a on se usadil v Anglii. Získal všechny myslitelné pocty. Byl vybrán pro Jefferson Lecture (v roce 1986 byl čten jeho esej Modlářství politiky), stal se prvním nositelem Klugeho ceny, kterou uděluje (ve výši milionu dolarů) od roku 2003 Kongresová knihovna. Po roce 1990 přijížděl často přednášet do Polska, ale zůstal v Oxfordu.
Leszek Kołakowski vytvořil mimořádně bohaté a pestré dílo, které tvoří bezmála třicet knih a velké množství článků. Stalo se tak po roce 1956, jakmile se vyprostil z ideologického krunýře a mohl se rozvíjet jeho talent.

Své osvobození splatil tím, že napsal monumentální třísvazkové Hlavní směry marxismu. Na jedné straně ukázal filozofickou podřadnost tohoto myšlení, na druhé straně zdůrazňoval jeho vnitřní logiku a kontinuitu. Leninovy a Trockého nejapnosti vyplývají právě z Marxe. Mezi jedním a druhým neexistuje žádný předěl, přetržka, v protikladu k tomu, co tvrdí ti, kdo se stydí za to, čím se leninistické myšlení nakonec stalo. Sovětský marxismus zůstává i ve své rozložené podobě stále marxismem. Třetí svazek této summy nebyl i přes velkou snahu vynaloženou mnohými lidmi přeložen do francouzštiny, a to je skutečně velká újma, neboť právě v tomto třetím svazku pojednává o Leninovi a o Trockém, kteří stále ještě mají, jak je známo, v naší zemi své věrné žáky a nadšené vyznavače. Filozofická reflexe velice mladého Kołakowského započala tehdy, když se začal zabývat zkoumáním možných vztahů mezi náboženstvím a ideologickými věrami století. V této reflexi pokračoval po celý svůj život. Postupně se vzdaloval od svých původních stanovisek a své téma dále prohluboval. Začal souhrnem, Náboženské vědomí a spojení s církví. Jde o široce založený průzkum komplikovaného světa disidentských hnutí katolicismu a protestantismu v sedmnáctém století. Kniha je to vědecky založená a promyšlená, ale autorovo myšlení se teprve hledá. Upřesňuje se s obdivuhodným Pascalem: Bůh nám nic nedluží: Krátká poznámka o Pascalově náboženství a o duchu jansenismu. Je také třeba číst také knihu If There Is no God (Jestliže Bůh není) napsanou přímo v angličtině, v níž Kołakowski shrnuje stav svého myšlení v roce 1984. Pokračoval ve svém vývoji. Jako blízký přítel papeže Jana-Pavla II. navštěvovával často Castel Gandolfo. Ale pokud je mi známo, nepřestával se sice stále více přibližovat náboženství, činil tak ovšem asymptotickým způsobem a uchoval si až do konce kritický odstup. To nijak nesnižuje relevanci, průkaznost jeho slov. Výslovně si přál církevní pohřeb.

Pokud by bylo nutné zařadit Kołakowského do nějaké filozofické tradice, myslím si, že by to měla být tradice skeptická. Napsal krásné texty o Humeovi. Má velmi blízko k evropskému osmnáctému století, přesněji k anglickému a k francouzskému. Stejná spádnost a jasnost, stejná schopnost, jež má v jeho případě mimořádně velký dosah, být lehký a zároveň hluboký. Vzpomínám si na noc, kdy jsem četl jeho zcela poslední knihu Why is There Something Rather Than Nothing (Proč je spíše něco než nic, 2007, v Polsku vycházelo pod názvem Na co se nás ptají velcí filozofové), od které jsem se nemohl odtrhnout a kterou obdivuhodně do té nejčistší angličtiny přeložila jeho dcera Agnieszka. Pojednává přehledně o dvaceti či třiceti „velkých filozofech“, od Parmenida po Husserla a současné filozofy. Na několika stranách shrnuje to, co chtěli skutečně říci, jejich hloubku, jejich základní intuici, podstatu jejich filozofie. Potom na jedné či dvou stranách odhaluje jejich Achillovu patu, jejich omezení, díky nimž nikdo z nich, i přes své aspirace, i přes vysokou úroveň svého usilování, nemohl pro filozofii stanovit definitivní bod. Kołakowského virtuozita je omračující. K tomu, abychom dosáhli podobné lehkosti a snadnosti a abychom se dokázali s takovou hbitostí prodírat lesem filozofických systémů, je třeba být opravdu velkým profesorem, ale také velkým spisovatelem, spisovatelem velice duchovním a zároveň velice vtipným. Jde o něco zcela mimořádného.

V Polsku nebyl Kołakowski vnímán pouze jako filozof, ale také jako spisovatel. Polsko bylo zemí, kde šlechta (szlachta) byla velmi početná a udávala v zemi tón. Učilo se zde vkusu a eleganci. Kołakowski se ve svých početných článcích projevoval jako člověk obzvlášť elegantního ducha. Býval by se musel líbit francouzskému publiku, kdyby toto publikum si dokázalo uchovat tón Voltairova nebo Diderotova jazyka. Ale právě ono si jej neuchovalo a transparentní styl tohoto Poláka velice vzdáleného pařížskému filozofickému žargonu a úzce spjatého se svým antikomunismem a liberalismem, neměl nic, čím by se našim „intelektuálům“ zavděčil.
 
Dovolte mi tu připomenout také zvláštní rysy jeho fyzické podoby, protože jsem ho nějakých třicet čtyřicet let znal zblízka jako jeho přítel, což pro mne představovalo velikou čest. Byl vysoký a hodně štíhlý, vyloženě polský typ, měl výrazně světlou pleť í světlé vlasy a  bleděmodré oči. Byl to člověk křehkého zdraví. Myslím, že v mládí prodělal kostní tuberkulózu, a proto se neobešel bez hole, své slavné hole z plexiskla, jakou jsem u nikoho jiného neviděl. V roce 2007 jsem se účastnil oslavy, kterou na jeho počest u příležitosti jeho osmdesátých narozenin uspořádali jeho přátelé v All Souls. Byl téměř slepý a nemohl už číst, ale byl šťastný, klidný, se stále stejnou distingovaností v jednání. Viděl jsem ho ještě ve Varšavě v květnu 2008. Zdálo se mi, že vypadá lépe. Odešel 17. července roku 2009, jako jeden z posledních své generace. Tvrdý žnec postupuje dál, „zamyšlen, krok za krokem, za zbývajícím obilím“.
 
Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek





„Jak to tedy je? Odkud jsem se tu vzal? Jednoduše na základě rozmnožovacích aktivit mých rodičů? Nebo tvořím součást nějaké skutečnosti, plánované a připravené Prozřetelností, již samozřejmě nemohu úplně poznat, ale pouze se o ní mlhavě dohadovat? Je svět, v němž žijeme, řízen a usměrňován, nebo jde jen o nesmyslný pohyb nespočetných atomů, v němž nejde o nic, ani se neděje nic, co by mohlo mít jakýkoli cíl? Zůstane něco z našich snah a utrpení, nebo nezůstane vůbec nic? Jsou dobro a zlo pouze naše konvenční pojmy, nebo jde o reálné kvalitativní věci? Toto jsou otázky, které nelze vyhladit, vymýtit z lidského uvažování. Jsou to právě ty otázky, na které by lidé chtěli dostat autentickou odpověď, jinými slovy vědět, jak tomu popravdě je, jaká je skutečnost. Nejde o bezvýznamné otázky. Mnoho lidí by na ně chtělo znát odpověď. Můžeme tedy předpokládat, že z naší kultury nevymizí. Kdyby měly zmizet, propadnout se někam hluboko pod zem a nikoho už vůbec nezajímat, vznikla by jakási podivná lidská kulturní mutace, kterou je velice těžké si jen představit.“

(Leszek Kołakowski)

(Vyšlo v létě 2010 v příloze Katolického týdeníku Perspektivy)