HN, 27. 10. 2010

Světem obchází strašidlo měnových válek. Tedy aspoň podle novinových titulků to tak vypadá. Dalo by se tomu temnému prorokování i smát, kdyby ovšem přece jen nemělo racionální jádro.

Co si vlastně pod měnovým (nebo spíš kurzovým) konfliktem představit konkrétního? Nic než vypjatý ekonomický nacionalismus - snahu upřednostnit jeden ekonomický subjekt před druhým, a to na základě státní příslušnosti. Dalo by se říct: nic nového pod sluncem, vždyť co jiného jsou třeba cla a obecně všechny umělé překážky mezinárodního obchodu, jak je známe nejpozději od evropského středověku?

Vždyť umělá a netržní preference domácích výrobců před zahraničními je považována za protikrizový nástroj hospodářské politiky, jehož pomocí může být urychleno vybřednutí z ekonomického marasmu. Jako v mnoha jiných případech je však i funkčnost tohoto nástroje problematická, diplomaticky řečeno.

Jednička z nuly pošla 

Termín "válka" (celní, měnová, jakákoli) vůbec není nadnesený. Moderní ekonomie dobře zná populární teorie her, které se úspěšně používají pro ilustraci řešení některých složitých problémů. U her s nulovým součtem vždy musí jeden tratit, co druhý získává. Když spolu dva státy vedou ozbrojený konflikt o kus území, je jasné, že zisk jednoho se prostě rovná ztrátě druhého. Existují ale i hry se součtem nenulovým - v nich mohou jednotliví účastníci hry získat, aniž by jiní nutně museli ztrácet. A naopak.

U válečných sporů je zřejmé, o jaký typ hry se jedná. V případě ekonomiky jsou obrysy potenciálních konfliktů či válek rozostřené a výsledné zisky a ztráty hůře viditelné a měřitelné. Logika, stojící v pozadí úvah o kurzových či celních opatřeních, přitom ve svých nejzazších důsledcích vychází z málokdy přiznaného přesvědčení, že i ekonomika - minimálně ta mezinárodní - je v principu hrou stejného druhu jako přímý válečný střet, tedy že jedna strana získá, co druhá ztratí. Tato logika má staleté trvání, přestože máloco můžeme označit za větší nesmysl - empiricky již mnohokrát vyvrácený.

Tleskání užitečných idiotů 

Za naše dnešní bohatství vděčíme do značné míru faktu, že ekonomika (světová i ta "sousedská") je příkladem přesně opačného typu her. Jejím nejvlastnějším principem je vzájemná výhodnost, a tudíž víra, že všichni zúčastnění mohou na konci hry stanout v situaci, která pro ně bude lepší, než tomu bylo na jejím začátku. Bohužel je zde také riziko, že při jistém chování hráčů může být výsledný součet sice nenulový, ale se záporným znaménkem. Jinými slovy: jednotliví hráči budou v součtu ztrácet a všichni na tom tak nakonec budou hůř než na začátku. Někteří účastníci mohou zpočátku své postavení zlepšit, ale z dlouhodobého hlediska ztrácejí všichni, tedy i krátkodobí vítězové.

Přesně to se děje i v případě cel či cílených kurzových pohybů. Je obrovským omylem vycházet z přesvědčení, že podobné opatření domácí ekonomice prospěje. Snaha vyvážet domácí problémy ven prostřednictvím podobných krátkozrakých opatření bude nutně vždy - a v dnešním světě superrychlé ekonomiky velmi brzy - zaplacena domácími spotřebiteli.

Slovo "zaplacena" přitom není použito náhodně - v případě zavedení dovozních cel i v případě proexportních opatření na poli měnové politiky vždy bude domácí cenová hladina vyšší, než by mohla být. Je proto absurdní, že "podpora a ochrana domácích výrobců" jako prorůstový nástroj má podporu velké části společnosti. Kdo ze spotřebitelů tleská, tleská jen vlastní hlouposti. A spolu se všemi, kteří volají po zvýšení daní bez návazných systémových změn, tak tvoří základ početné skupiny užitečných idiotů postmoderního světa.