Vytlačování všeho duchovního do sféry privátna neohrožuje církev, ale přímo společnost

Na titulní stránce Lidových novin se v pondělí objevil titulek: Bezbožníci! pokáral Čechy papež. Hlavním smyslem papežovy řeči údajně měla být výzva k obnově víry, tak aby mohla čelit hrozbě světskosti, která existuje ve Francii, v České republice a také ve Španělsku.

Aby mohla být bouře ve sklenici vody dokonalá, muselo se sehnat vyjádření kdekoho – pražským arcibiskupem počínaje a premiérem konče. Příležitost amatérsky si zafilozofovat o chybách církve nepromarnil jako tradičně ani exministr kultury Jandák.

Přitom vše bylo trochu jinak. Benedikt XVI. nedávno založil Papežskou radu pro novou evangelizaci – jde o jakési vatikánské ministerstvo. Jeho vznik byl inspirován především situací západního světa, kde dochází k ostrým střetům mezi náboženstvími (nikoli pouze katolickou církví) a sekularismem s jeho laickostí. Papež v této souvislosti ve Španělsku řekl: „Na Západě mají všechny velké země svůj vlastní způsob prožívání tohoto problému. Podnikli jsme například cesty do Francie, do České republiky, do Spojeného království a tam všude se tentýž problém vyskytuje způsobem specifickým pro každý národ, pro každé dějiny, a totéž velmi silně platí i pro Španělsko.“ Nekárá dále Evropu za bezbožnost, jak se zdá z pondělních novin, vyzývá k něčemu jinému – k setkání mezi vírou a laickostí.

Ten, kdo zná alespoň některé papežovy texty, dobře ví, jak velký důraz tento německý teolog klade na dialog mezi vědou a vírou, mezi postosvícenskou racionalitou a zbožností, mezi moderním pojetím svobody a pravdami křesťanské víry. To se ovšem nevleze do jednoho titulku či dvou vět.

„Civilizační“ vymoženosti Země, jež papež vyjmenoval, nejsou exemplárními příklady střetů mezi náboženstvími a sekularismem – jde o země, které v posledních dvou letech navštívil. Zároveň ale jde o země, které se mezi sebou výrazně liší. Ve Španělsku, kde tradice těchto střetů žije přes sto let a kde vyústila v nesmírně krvavou tříletou občanskou válku a následné čtyři desítky let Frankovy diktatury, je schopen vládní návrh zákona o homosexuálních svazcích dostat do ulic milion odpůrců. V České republice takový zákon platí několik let a v ulicích proti němu demonstrovaly pouze desítky odpůrců.

Celá řada věcí, o něž se v evropských zemích vede střet, jsou u nás dávnou „civilizační“ vymožeností – potraty legálně provádíme přes padesát let, kříže jsme ze škol a úředních budov začali vyhazovat již v roce 1918, abychom to dokončili v roce 1948, církve asistují jen u zlomku svateb a pohřbů. Nezdolána zůstává již jen poslední bariéra – eutanazie; tam jsou v pozici avantgardy jiné země.

Na druhou stranu ale u nás neznáme podobně absurdní rozměr sekularizace, jako si jej v posledním desetiletí prožívá Velká Británie. Prozatím se nepropouští ze zaměstnání kvůli nošení křížku na krku. Nejsou kriminalizováni rodiče dětí neposílající své děti na školní hodiny se speciálním programem u příležitosti měsíce dějin homosexuálů. Z veřejného prostoru tam mizí oslavy Velikonoc a Vánoc. Vánoce se dnes slaví jen v pětině britských škol.

Toto všechno a mnohé další patří k současné evropské realitě, kterou papež vnímá a která mu je impulzem pro některé výroky a kroky. Zdá se totiž, že se sílícím sekularismem a vytlačováním všeho duchovního do sféry přísného privátna dochází k podminování ani ne náboženství, ale společnosti jako takové.

Stačí se podívat, jak vypadají naše české obřady spojené s důležitými životními mezníky – vítání do života, svatba, pohřeb. Když z nich je odstraněn náboženský rozměr, stávají se v lepším případě směšnými. Vede to ovšem k tomu, že nejsou uzavírány sňatky – není se co divit, protože v sekulárním pojetí jde skutečně jenom o ten vysmívaný „papír“. V rámci Evropy neobvyklé je procento pohřbů bez obřadů – ve velkých městech jde až o každý druhý pohřeb. Vysoký je rovněž podíl těch pozůstalých, kteří si ani nevyzvednou urnu s popelem svých blízkých. V tu chvíli jde ale o podobu celé lidské společnosti. Vždyť humanitní vědy potvrzují, že u počátků lidských kultur stála chvíle, kdy lidé začali pietně zacházet se svými zemřelými. My se toho, zbaveni duchovního zakotvení, vzdáváme.

Přitom ale možná netřeba být jenom pesimističtí a jistě takový není ani papež. V Evropě jsme raritou i v tom, že tři státní svátky (nepočítaje v to Vánoce a Velikonoce) máme inspirovány náboženskými postavami – sv. Cyrilem a Metodějem, sv. Václavem a Janem Husem. Ani přístup státních představitelů k těmto svátkům v posledních letech nesvědčí o tom, že by sekularismus navždy zvítězil.

Nalezení nové aliance mezi zdravou laicitou a zdravou náboženskou vírou by bylo ku prospěchu celé společnosti, která by získala nové zakotvení. Zakotvení, které by ji znovu vedlo k úctě k základním charakteristikám lidské důstojnosti.