Vzpomínka na Říši zla
Jiří Krejčí

Jsou výročí, která by se měla připomínat stále. Jedním takovým je 25. výročí první schůzky amerického presidenta Reagana s generálním tajemníkem KSSS Gorbačovem 19. listopadu 1985 v Ženevě, bez něhož bychom jen těžko oslavovali 21. výročí pádu komunismu v tehdejším Československu a dalších „socialistických“ státech střední a východní Evropy v roce 1989.

Již v sedmdesátých letech žil svět ve znamení takových pojmů, jakými byly uvolňování napětí a kontrola zbrojení, kdy se představitelé USA a SSSR někde sešli, podepsali bezvýznamnou smlouvu o snižování určitého typu zbraní a vzájemně se pochválili, jak jsou zase o kousek dál v záměru odvrátit jadernou válku. K podstatné změně však došlo až v roce 1980.

Tehdy v listopadu zvítězil v amerických prezidentských volbách Ronald Reagan, který měl, na rozdíl od intelektuálně založených politiků, jakými byli Nixon nebo Kissinger, několik základních přesvědčení, za nimiž si pevně stál a na jejichž základě se rozhodl jít do ideologické i politické konfrontace se Sovětským svazem. Ve svém projevu v březnu 1983 nazval sovětské impérium Říší zla a boj s ním označil za utkání pravdy a lži.

Přestože byla existence obou tehdejších systémů podle většinového názoru „nezměnitelnou realitou“, které je nutné se přizpůsobit a pouze „kontrolovat zbrojení“, Reagan to odmítl vzít na vědomí a za cenu deficitu státního rozpočtu skokově navýšil rozpočet ministerstva obrany. Ve stejné době oznámil, že USA zahajují vývoj Strategické obranné iniciativy, který novináři překřtili na Program hvězdných válek. Ze vzpomínek sovětských politiků vyplývá, že to byla právě Strategická obranná iniciativa, která přivedla Sověty za jednací stůl.

Souběžně s tím v krátké době zemřeli tři generální tajemníci (Brežněv, Andropov a Černěnko) a politbyro cítilo, že pokud má systém přežít, musí se modernizovat. Součástí této modernizace bylo zvolení Michaila Gorbačova šéfem strany. Od prvních jeho setkání s americkými politiky byla v centru jeho pozornosti Strategická obranná iniciativa, protože dobře věděl, že sovětský vojenský rozpočet není schopen tomuto ambicióznímu projektu konkurovat. Výsledkem bylo jeho setkání s Reaganem v Ženevě. Rok poté následovala schůzka na Islandu, kde nabídl do té doby nevídané ústupky, ale těsně před závěrem jednání řekl, že podmínkou je odstoupení od Strategické obranné iniciativy. To Reagan odmítl a obrátil proti sobě většinu politické veřejnosti. Při dalších jednáních s Reaganem už tento bod v požadavcích Gorbačova nefiguroval.

Zatímco do roku 1985 byl Reagan převážně objektem útoků levice, po zahájení dialogu s Gorbačovem se do něj pustila i pravice, z jejíhož tábora vzešel. Její představitelé uváděli, že Sovětský svaz je totalitním státem, který se chce pouze zbavit vysokého břemene vojenských nákladů a na základě odzbrojovacího plánu získat výhodné půjčky na nákup nových technologií, aby mohl modernizovat říši. Považovali za iluzi, že by se v Rusku mohly někdy konat svobodné volby, protože se domnívali, že vlivná sovětská funkcionářská nomenklatura, opírající se o po zuby ozbrojenou armádu, se nikdy sama nezbaví moci.

Mezitím se Gorbačov začal stále více zaplétat do reforem nereformovatelného systému a ten se mu začal rozkládat pod rukama. Mnozí západní sovětologové teprve nyní zjistili, že Sovětský svaz je ve skutečnosti mnohonárodnostním státem, kde Rusové tvoří zhruba polovinu obyvatel, a že národní hnutí usilující o odtržení jednotlivých republik jsou i po sedmdesáti letech jejich porušťování a potírání nacionalismu velmi silná. V tu chvíli měl pouze jedinou možnost, jak udržet Sovětský svaz - znovu utáhnout šrouby. Tu možnost opravdu měl a je jeho historickou zásluhou, že jí nevyužil. V očekávání hospodářských injekcí ze Západu se raději vzdál vlivu v satelitních státech střední Evropy a především umožnil sjednocení Německa. Odtud už nebylo daleko k pádu slavné Berlínské zdi a sametovým revolucím ve středoevropských státech, včetně tehdejšího Československa.

___________________________________________________________________________________