Pravicová politika nikdy nebyla založena na utopiích, na budování ikon, k nimž je možné nekriticky vzhlížet, na síle jediného vůdce, na slibech a darech. Na podobných chatrných základech by neměla tedy stát ani její budoucnost. Tím spíše ne budoucnost nejsilnější pravicové strany - ODS. A už vůbec ne v předvolebním čase. Oživování přízně voličů nemůže být založeno na násilném vtesání sochy svatého Václava (byť by jím byl samotný prezident) do znaku ODS. Vytáhnout ve chvíli, kdy většina příznivců volá po změně v personálním obsazení i stylu politiky, téma politického návratu Václava Klause jako spravedlivého otce zakladatele, je výsměchem. Na jedné straně tvrdit, že chystáme a diskutujeme o Vizi 2020, a na straně druhé se v mírném předklonu blížit k Hradu, je protimluvem, je posunem vpřed se zařazenou zpátečkou.

Prezident a někdejší čestný předseda ODS Václav Klaus si zaslouží úctu, nikoli ale zbožné zahledění. Nebyl a není bez chyby, se stranou, kterou zakládal, se rozešel na konci roku 2008, kdy jí tím rozhodně neprospěl. Za doby jeho „panování“ se v podhradí občas dařilo, občas prohrávaly volby, občas pletichařilo a sem tam dramaticky bojovalo v kauzách, které nebyly příjemné ani straně prospěšné.

Jistě, čas je vlídný, zapomnění a odpouštění je kvalitou každého rozumného jedince. Ale sázet na totální kolaps paměti a logiky je politický hazard. ODS si teď, ale ani po volbách, nemůže dovolit přepych lázeňského rochnění ve stojatých vodách. K vizi – té skutečné – potřebuje skutečně nový přístup. Přístup zejména k vnitřnímu chodu, ke způsobu, jakým v ODS mohou vyrůstat nové osobnosti, které budou nositeli veřejnosti srozumitelných pravicových programů. Velikost Václava Klause by se přesto projevit mohla a měla. S nonšalancí velkého muže by mohl vzkázat: ano pravicová politika je pro budoucnost naší země podstatná a nepostradatelná - abychom neumřeli v dluzích, ano ODS je dlouhodobě zřetelně na správném místě a já sám ji budu volit. Nic víc, nic míň.

Tedy návrat k ODS, nikoli do ODS.