Román Klause Manna Mefisto vyšel již v roce 1936, česky dokonce o pouhý rok později, kdy autor po různých peripetiích po emigraci z nacisty ovládnutého Německa přijal československé občanství. Filmové zpracování v roce 1981 maďarského režiséra Uštvána Szabó s Klausem M. Brandauerem v hlavní roli získalo filmového Oskara. Film běžel i u nás a všichni jsme ho vnímali jako podobenství nejen o nacismu, ale také a především o bolševismu.  Román se u nás dočkal také divadelního ztvárnění, například před třemi roky v Hradci Králové. Dramaturgie Divadla pod Palmovkou měla šťastnou ruku v tom, že při své první premiéře nové sezony sáhla po divadelní adaptaci Arianne Mnouchkinové, která skýtá více možností než případný nutně redukovaný divadelní převod filmového díla, byť si Mnouchkinová místy dost nekorektně přihřívá svou levičáckou polívčičku.
 
První, „hamburská“, část představení přináší obraz života kulturní elity Výmarské republiky před nástupem nacismu, který představuje rodina slavného spisovatele Thomase Brücknera – předlohou postavy je Thomas Mann, otec autora, jenž sebe ironicky zpodobil v postavě „syna slavného spisovatele“ pokoušejícího se o dramatickou tvorbu Sebastiena Brucknera. Soumračnou atmosféru mizejícího světa  posilují rafinované dialogy postav utápějící se v reminiscencích, například dlouhou citací ze závěru Višňového sadu. Mírně dekadentní rozpoložení umocňuje úryvek z Mannovy skutečné hry Aňa a Ester, stejně jako zpěvné nebo taneční pasáže. Základ scény, V jejímž popředí a pozadí se odehrávají všechny veřejné i soukromé události, včetně ložnicových scén, tvoří strohé průčelí divadla nesoucí výrazné rysy „monumentální“ nacistické architektury. Představení pochopitelně stojí a padá s hlavní postavou „románu jedné kariéry“. Po Camusově Caligulovi a Sartrovu Keanovi ztvárnil Jiří Langmajer (už pouze jako host) v Divadle pod Palmovkou také Hendrika Höfgena.

V druhé, „berlínské části“ odehrávající se po nástupu nacismu není jeho Höfgen už jen poněkud zkažený divadelní outsider bažící po velké kariéře, s třináctou komnatou sado-masochistických praktik s tanečnicí Juliettou (mírně křečovitá  Natálie Topinková). Je to úspěšně se vzhůru deroucí hráč s vlastním osudem i s osudy druhých. Langmajer tentokrát dokázal zvládnout mnohotvárnou divadelní postavu v celém rozpětí jejího vzestupu a pádu, ve všech jejích rolích a polohách i velmi obtížné pasáže „divadla v divadle“. Klára Issová jako Höfgenova žena Erika Brücknerová je nejsilnější ve scéně definitivního rozpadu jejich manželství, Zuzana Slavíková dokázala postavě Caroly (v románu jde ovšem o Doru, jméno Carola postavě dala autorka dramatizace po komunistické novinářce) Martinové vtisknout jak suverenitu divadelní divy, tak i noblesu člověka ponižovaného pro svůj (tentokrát) rasový původ. René Přibil i přes göringovskou bílou uniformu působí v roli Generála spíše jako slušnější jihoamerický diktátor, Höfgena sice v závěru obrazně řečeno „zkope do kulata“, aby mu bylo jasné, kdo je v novém Německu pánem, ale náckovské čuně Hermann to není. Režii se ne vždy dařilo vystihnout atmosféru salámové taktiky ukrajování svobod a postupného, leč nevratného utahování šroubů – možná právě proto, že některé z dalších postav postrádaly patřičnou věrohodnost a „sugestivnost“.

Divadlo pod Palmovkou – Klaus Mann, Arianne Mnouchkine: Mefisto. Překlad Jiří Žák. Dramaturgie a inscenační úprava Ladislav Stýblo. Režie Emil Horváth. Scéna Miloš Pietor, Hudba Peter Mankovecký. Doba trvání: 180 minut.¨

Rozšířená verze recenze, která vyšla v říjnu v MFDNES.