Na počátku štvanic bývají bubliny
Zdeněk Jemelík

Na počátku velkých mediálních štvanic bývají útržkovité nepodložené chýry, které poletují mediálním prostorem jako mýdlové bubliny. Některé splasknou a nezůstane po nich ani pšouk, jiných se někdo chopí, začne je rozvíjet, přidává k nim další a neštěstí je hotovo.

Takto například vznikla štvanice na téma „justiční mafie“, na jejímž začátku byly bubliny neurčitých zpráv o častých přátelských schůzkách exministra spravedlnosti Pavla Němce, nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery s dalšími kamarády a přáteli, které by možná časem splaskly, nebýt toho, že státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek vydal dne 4.června 2007 usnesení, kterým odebral dozor nad trestním stíháním tehdejšího vicepremiéra Jiřího Čunka přerovském státnímu zástupci Radimu Obstovi a přikázal jej jihlavskému Arifu Salichovovi, který pak trestní stíhání nevratně zastavil.

Když kvůli této taškařici vypukla obrovská mediální vřava, k prvním poletujícím bublinám se přidaly další a vzápětí vypukla štvanice na výše zmíněnou trojici, která posloužila jako dokonalá kouřová clona nad událostmi, jež  vyvolaly pobouření, a nad jejich pravými pachateli. Vznikla iluze, že účelem přátelských setkání bylo ovlivnění trestního stíhání Jiřího Čunka, o němž se ve skutečnosti rozhodovalo jinde. Vztah mezi řečmi na schůzkách a počinem Stanislava Potoczka nikdo nezkoumal: nebylo to třeba, viníci byli bez dokazování jasní. A nejvíce to odnesl Pavel Kučera, jenž jako soudce do přípravného řízení nijak zasahovat nemohl.

Bouře ještě nedozněla a již poletuje prostorem další bublina. Tentokrát se týká ministra Jiřího Pospíšila. Povídá se, že před časem si zajel za nejmenovanou krajskou státní zástupkyní a vyjednával s ní podání trestního oznámení na exministryni Danielu Kovářovou kvůli jejímu rozhodnutí o dočasném přerušení trestu ods. Josefu Blažkovi a Rudolfu Tesárkovi. Když nepochodil (bravo!), vydal prý příkaz, aby trestní oznámení připravili úředníci ministerstva.

Ta bublina je hodně hloupá, ale kdyby se jí někdo chytil, ministrova rozporuplná pověst by utrpěla další citelný šrám. I když ho často kritizuji zvláště kvůli jeho podílu na nikoli imaginárně-mediální, ale té skutečné akci na záchranu Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho věci, v zájmu objektivity takové podceňování jeho inteligence a politické obratnosti musím odmítnout. Jaký by totiž byl rozdíl mezi takovou jeho spanilou jízdou na krajské státní zastupitelství za účelem intrik proti Daniele Kovářové a výletem Pavla Němce a Pavla Kučery za ostravskou krajkou státní zástupkyní Zlatuší Andělovou s domnělým cílem vytáhnout  z kaše Jiřího Čunka (který tehdy ještě nebyl stíhán)? V podstatě žádný, neboť v obou případech by šlo o pokus o ovlivnění rozhodování státního zastupitelství. 

Podstatné by ovšem byly rozdíly v důsledcích pro „pachatele“ ovlivňování: Pavel Kučera za výlet zaplatil zostuzením na konci dosud neposkvrněné téměř čtyřicetileté soudcovské kariéry, kdežto Jiří Pospíšil se těší takové oblibě premiéra, že ani spoluodpovědnost za skutečné nepravosti kolem kauzy Jiřího Čunka jeho postavením neotřesou. Byl by to důkaz, že stále platí předlistopadové pravidlo, že když dva dělají totéž, není to totéž: vždy záleží na tom, v jakém vztahu se hříšník nachází k vedoucí politické straně. Správná stranická příslušnost je lepší než svazek odpustků, zatímco slušný občan bez stranické opory může být ve své vlasti psancem.

Závažnější je jiná okolnost, zpochybňující pravdivost obsahu bubliny. Jiří Pospíšil je sice populista a mistr v přihýbání paragrafů podle politické poptávky, ale je dost dobrý právník na to, aby věděl, kde jsou hranice možného. Pokus o trestní stíhání Daniely Kovářové kvůli výše naznačené nehodě by byl předem ztracenou záležitostí, nejsou-li k disposici důkazy, že přijala úplatek. Jeho neúspěchem by prestiž oznamovatele dostal tvrdou ránu.

K podání stížnosti pro porušení zákona a k odkladu nástupu trestu nebo jeho přerušení až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnosti zmocňuje ministra zákon, přičemž nejsou stanovena pravidla, jimiž je při rozhodování vázán. Výtky, že paní exministryně postupovala proti názoru státního zastupitelství a úředníků ministerstva, jsou nesmyslné, protože by ji k ničemu nezavazovaly, i kdyby byly skutečně uplatněny.

K zneužití pravomoci úřední osoby ani maření úředního rozhodnutí nedošlo, protože paní exministryně byla oprávněna takto rozhodnout, když zjistila, že jsou vážné pochybnosti o korektním vedení trestního stíhání odsouzených.

Jen na okraj dodávám, že všechny mně osobně známé případy vyhýbání se trestu až dosud vždy nakonec skončily dopadením. Věřím, že dojde i na pány Tesárka a Blažka.

Názor, že zásada „in dubio pro reo“ platí i při posuzování přípustnosti věznění osob, u nichž jsou důvodné pochybnosti o průkaznosti jejich obvinění,  byl posílen nedávným rozhodnutím Ústavního soudu ČR, podle něhož nepravomocně zproštění obžalovaní musejí být okamžitě propuštěni z vazby, i když státní zástupce podá proti rozsudku na místě odvolání.

Tato novinka v našem trestním právu vzbudila nedávno zaslouženou pozornost v případě Andranika Soghojana, řečeného „vor v zakoně“, obžalovaného z osnování vraždy arménského podnikatele. Soudní budova byla v době jeho hlavního líčení obsazena zásahovou jednotkou se samopaly, na střechách byli rozmístění ostřelovači. Odchod zproštěného obžalovaného od soudu navzdory odvolání žalobce proti zprošťujícímu rozsudku by před vydáním nálezu Ústavního soudu ČR nebyl možný a přísným bezpečnostním opatřením během řízení dal nádech frašky. 

Až dosud v takovém případě museli obžalovaní čekat za mřížemi až do rozhodnutí odvolacího soudu. Část z nich byla v dalším řízení přece jen odsouzena a  přešla z vazby do výkonu trestu, bez možnosti uniknout v mezidobí mezi zproštěním a odvolacím řízením z dosahu spravedlnosti.

Lze s jistotou předpokládat, že někteří z osvobozených vazebně stíhaných zmizí, k odvolacímu řízení se nedostaví a budou se pak vyhýbat nástupu trestu. Časem bude takových „vyhýbačů“ určitě více než těch, kteří se dostali na svobodu ve spojení s rozhodnutím ministra spravedlnosti o stížnosti pro porušení zákona. Při posuzování nehody, která se přihodila paní exministryni tím, že odsouzení zklamali projevenou důvěru a po zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona se nevrátili do vězení, by orgány činné v trestním řízení určitě přihlédly i k tomu, že nejde o odsouzené za násilnou trestnou činnost a mimo to jim podobných běhá po ulicích našich měst a vísek i někde v zahraničí několik tisíc.

Uvážím-li, že Jiří Pospíšil nepodal sám kárnou žalobu na místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru, ale postoupil jeho případ k posouzení jeho nadřízené, musím pochybovat o tom, že by se pustil do předem ztraceného pokusu o vyvolání trestního stíhání své předchůdkyně.

Na tomto místě mi ale nějaký „ďábel našeptávač“ zasyčel do ucha, že se mýlím v úvaze o opatrnosti ministra, jistě varovaného smutným osudem Pavla Kučery. Nikoli nejistá bublina, ale věcná zpráva naznačuje, že své vlastní zasahování do jednání orgánů činných v trestním řízení neposuzuje nijak přísně.

Je známo, že již za pár dní po druhém nástupu do funkce ministra podnikl cestu na Nejvyšší soud ČR, kde se zajímal o osud deseti vytipovaných stížností pro porušení zákona, podaných jeho předchůdkyní, které označil za „kontroverzní“. Netuším na základě čeho dospěl k jejich hodnocení, když ministerstvo nemělo v té době k disposici příslušné trestní spisy. Tři z nich byly již tehdy vyřízeny, čtvrtou vzal zpět, přestože již bylo nařízeno veřejné jednání soudu. O ostatních prohlásil, že nad jejich zpětvzetím bude přemýšlet.

Nemusel se nakonec namáhat, protože nepochybně nezávislí, neovlivnitelní a nepodjatí soudci 4. senátu Nejvyššího soudu ČR z nich vyhověli jen stížnosti ve prospěch jeho spolustraníka, pražského radního Martina Langmajera. Podle mého úsudku laika se tím ale nijak neprovinili, protože jejich rozhodnutí považuji za  správné.

O správnosti pěti zamítavých rozhodnutí ale mám vážné pochybnosti. Až do návratu Jiřího Pospíšila většina stížností pro porušení zákona, podaných Danielou Kovářovou, procházela hladce. Nízká úspěšnost souboru stížností, označených Jiřím Pospíšilem za kontroverzní, je odchylkou od normálního stavu věci, která vyvolává podezření na podlehnutí osobnímu kouzlu pana ministra. Je také těžké věřit na náhodu, když mezi zamítnutými pěti stížnostmi byly všechny čtyři, které během svého mandátu podala paní exministryně na základě podnětů spolku Šalamoun, často kritizujícího jak ministry spravedlnosti, tak Nejvyšší soud ČR. (Pro jistotu upozorňuji čtenáře věci neznalé, že stížnost pro porušení zákona nepíše předkladatel podnětu, ale právníci ministerstva, takže v kvalitě zpracování stížností by neměly být podstatné rozdíly.)

Když ostravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová jako korunní svědkyně obhajoby Marie Benešové v řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců u Krajského soudu v Praze usvědčovala své bývalé kamarády „mafiány“ z ovlivňování trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi, a znova, když z téhož usvědčovala Pavla Kučeru před kárným senátem Vrchního soudu v Praze, uváděla, že bezprostředně při obědech s nimi nepociťovala nátlak. Teprve dodatečně prý pochopila, že od ní možná něco očekávali, něco po ní chtěli, ověřovali, zda by byla ochotná naslouchat atd. Na prozření potřebovala tři čtvrtě roku. Došlo-li tedy v tomto případě skutečně k pokusu o ovlivňování, pak to bylo ovlivňování hodně zastřené, jen náznakové.

Naproti tomu zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona ve chvíli, kdy již bylo nařízeno veřejné jednání,  bylo přímým brutálním zásahem moci výkonné do práva moci soudní. Došlo k odnětí věci zákonnému soudci a zásahu do nezávislosti soudu, čili k jednání, které je v tomto případě pouze na hraně ústavnosti jen díky tomu, že trestní řád ministrovi takový zákrok dovoluje (stejně jako před lety dovolil exministrovi Pavlu Němcovi předat trestní stíhání „katarského prince“ do Kataru, za což ho tehdy Jiří Pospíšil napadal). Také označení dalších šesti stížností pro porušení zákona za kontroverzní, tlumočené národu také prostřednictvím sdělovacích prostředků, je svou brutalitou domnělému jemnému „mafiánskému“ ovlivňování kauzy Jiřího Čunka značně vzdálené. Společné s ním má jen jedno: stejně, jako není známo, jakými mechanismy se uskutečnil přenos myšlenek z hlavy Pavla Kučery k Stanislavu Potoczkovi, Arifu Salichovovi a dalším, stejně tak nevíme, jakou cestou a zda vůbec se ujal názor Jiřího Pospíšila v hlavách soudců  4. senátu Nejvyššího soudu ČR.

Musím tedy, ač nerad, připustit, že Jiří Pospíšil nedokáže choutky na prosazení svých přání do rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení maskovat až do nepozorovatelnosti, jak to dokázali „mafiáni“, pokud tedy skutečně něco ovlivnili.

Tak nakonec nevím, zda ta bublina, kterou jsem své úvahy začal, přece jen v sobě nenese náboj smutné pravdy o chuti ministra ovlivňovat orgány činné v trestním řízení

___________________________________________________________________________________