Kakánie a Švejkiády
Aleš Knapp

(otevřený dopis německé rozhlasové stanici Deutschlandfunk)

Vážené dámy, vážení pánové,

21. listopadu jsem s velkým zájmem očekával pravidelný pořad Deutschlandfunku „Esej a rozprava“. A s ještě větším zklamáním jsem jej doposlouchal do konce. Píšu Vám sice jako posluchač, neboť o spokojené posluchačstvo jde ve veřejnoprávním rozhlase především. Ale píšu Vám v neposlední řadě také jako literární a hudební kritik, který po šest let působil pro Československou redakci Deutschlandfunku až po její „nucené převzetí“ stanicí Deutsche Welle; a pak ještě dalších šest let pro tutéž redakci Deutsche Welle až do jejího „nuceného zrušení“ k 1.lednu 2000. Rozumějte prosím správně mému poněkud nazlobenému tónu, ale upřímně řečeno: To, co jsme slyšeli v rozhovoru Michaely Fridrich s Jiřím Grušou, v ohlášení představeným jako český spisovatel a diplomat, si nezaslouží ani posluchači, ani Deutschlandfunk. Slyšeli jsme mnohé zásadní nepravdy. A rozhovor, který vedla M. Fridrich, neodpovídal obsahem tomu, co bylo v programu ohlášeno a co posluchači očekávali. Pokud se řada rozhovorů jmenuje „Kakánské pohledy“, autorka této řady M.Fridrich měla posluchačům vysvětlit, co to slovo „Kakánie“ vůbec znamená a zmínit jeho duchovního otce, rakouského spisovatele Roberta Musila a třeba i jeho české předky. Když má rozhovor s J.Grušou v tištěném programu Deutschlandfunku titulek „Švejkiády v srdci Evropy“ a je takto rovněž ohlášen, očekává posluchač od svého rádia, že autorka pořadu bude hostu klást otázky týkající se hlavní postavy světoznámého románu Jaroslava Haška, která je v Německu i ve světě známá jako typické ztělesnění české povahy.

Kakánie, Musil, Švejk, švejkiády – pouze několik příkladů, co všechno zůstal rozhovor s Jiřím Grušou ohlášenému tématu dlužen. Podle textu v tištěném programovém sešitě (str. 89), který je už sám o sobě formulován dosti prapodivně, se měli partneři rozhovoru zabývat tím, jak se Češi „…ve dvojmonarchii Rakousko-Uhersko (…) čím dál více chápali jako Češi a jaké strategie rozvinuli v zacházení s nedostatečným respektem ze strany Habsburků“. To by nám nejlépe osvětlil významný český historik tehdejší doby František Palacký - jeho jméno v rozhovoru vůbec nezaznělo. A nezaslechli jsme ani jedinkrát výraz „Habsburkové“, ani jedinkrát výraz „Rakousko“. Neleží snad Vídeň, která – jak zdůraznil Gruša – otevřela skladateli Leoši Janáčkovi cestu do světa, v Rakousku? A co bylo třeba v této souvislosti rovněž dodat: Vídeň neotevřela cestu do světa jenom některým českým, nýbrž také německým skladatelům (rodákovi z Bonnu Beethovenovi, rodákovi z Hamburku Brahmsovi). Johannes Brahms, kterého M.Fridrich zmiňuje jako příklad německého skladatele, jenž svým doporučením nakladateli Simrockovi podpořil českého skladatele Antonína Dvořáka, působil téměř po celý  život ve Vídni. Brahms byl důležitou osobností hudebního života v Rakousko-Uherské monarchii. Proč toto M.Fridrich posluchačům zamlčela? Stipendium, které Dvořák obdržel z Vídně, bylo rakouské státní stipendium. Člen komise, která rozhodla podpořit Dvořáka stipendiem Rakousko-Uherského Ministerstva kultury a vzdělávání, byl, vedle ředitele vídeňské Dvorní opery Johanna Herbecka, také v Praze narozený významný rakouský kritik českého původu Eduard Hanslick, jenž v rakouských novinách ve Vídni psal o Dvořákových dílech pozitivní recenze. Ze způsobu, jakým M.Fridrich rozhovor vedla, by se neradoval ani Brahms, ani Dvořák, ani Franz Liszt. Občas se diskutuje, zda Franz Liszt (maďarsky Ferenc), narozený v Maďarsku poblíž rakouské hranice u města Sopron, je skladatelem maďarským, anebo rakouským. Nesmysl, že Liszt je Němec, jsem ale slyšel poprvé až od M.Fridrich. Další projev katastrofální neznalosti: Partnerka rozhovoru s Jiřím Grušou namlouvala posluchačům, že v Praze vzniklo „první německé národní  divadlo“ – a své tvrzení jedním dechem podtrhla zmínkou o tamní premiéře Dona Giovanniho. Panebože! Za prvé: Mozart je skrznaskrz rakouským skladatelem, to snad se člověk učí už jako dítě ve škole. A Don Giovanni s italským libretem od Lorenza da Ponte je, a to i z hudebního hlediska, italskou operou. Za druhé: Stavovské, původně Nosticovo, ale mezitím také Tylovo divadlo v Praze, které M.Fridrich představila jako „první německé národní divadlo“, založil hrabě Nostic, mecenáš ze staré šlechtické rodiny. Jak to hrabě Nostic chtěl - a jak též od počátku stojí psáno velkými písmeny latinsky nad hlavním vchodem - divadlo není věnováno ani německému, ani českému národu, nýbrž: „Patriae et Musis“, Vlasti a Múzám.  Zde, stejně jako na mnoha jiných místech, měl Jiří Gruša svou hostitelku opravit. Italský přínos kultuře v Česku, který tu za vlády Habsburků hrál důležitou, ba dominantní roli hlavně v oblasti architektury a operní hudby, partneři rozhovoru ani slovem nezmínili. Takže, Don Giovanni: v divadle v Praze, které založil hrabě Nostic, byla s nadšením přijata světová premiéra italské opery od rakouského skladatele. Ani jinde diplomat Gruša tazatelku neopravil: prohlásila, že Leoš Janáček je „národní šovinista“. Takováto politická hodnocení skladatelů by rozhlas neměl bez bližšího vysvětlení vysílat. Gruša doplnil, že Janáček je „bojovným prorokem slovanství“ - o tom bych s panem Grušou rád veřejně diskutoval. Proč „bojovný“? A proč „prorok slovanství“? Jen proto, že napsal dvě operní díla s ruskými tématy? Anebo Glagolskou mši na staroslověnský text? Kde zůstala Janáčkova blízkost italskému verismu v Její pastorkyni, jeho blízkost maďarskému skladateli Bélovi Bartókovi? Za paušální výrok diplomata, že dnešní obyvatelé Česka jsou co do vztahu k cikánům „rasističtí“, by leckdo mohl požadovat omluvu. Rasisticky jednají konkrétní osoby a vždy je třeba se ptát, čí politika jich využívá.
 
Leccos zůstalo v rozhovoru zamlčeno. Když běží řeč o okřídlených slovech „Čechy u moře“, proč nehovořit o Terstu, ležícím na pobřeží Jadranu, který byl přece nejdůležitějším přístavem Habsburské říše, jejíž součástí bylo i Česko. Mají tu být přepsány dějiny? Bádání laureáta Mírové ceny německých nakladatelů a knihkupců z roku 2009 Claudia Magrise o středoevropské identitě, zahrnující i severní Itálii a Terst, partneři rozhovoru jako by neznali. Ostatně, v habsburském státním útvaru Čechy v rámci tohoto státu nebyly pouze u moře, nýbrž poměrně dlouho byly dokonce u oceánu. Hádejte, kdy a proč!

Politováníhodné je, že nepřišla řeč na německy píšící českou spisovatelku Libuši Moníkovou. V souvislosti s tématem „Čechy u moře“ hovořil Gruša o Shakespearovi, jeho hostitelka zmínila Ingeborg Bachmannovou - aniž ovšem uvedla, že Bachmannová je rakouská básnířka. Výraz „rakouský“ jako by byl tabu. Moníková, která jeden svůj esej přímo nazvala „Čechy u moře“ a důkladně se v něm zabývá reflexemi „Čech u moře“ u Shakespeara a Ingeborg Bachmannové, zůstala stranou. Když Gruša zná knihy své německy píšící české spisovatelské kolegyně, která zemřela v roce 1998 ve dvaapadesáti letech, ptám se: Proč partneři rozhovoru nemluví o této spisovatelce, která svými romány a eseji tak výrazně obohatila německojazyčnou literaturu posledních desetiletí? Spisovatelce, která ve svých dílech a novinových článcích přiblížila Němcům kulturu a společnost sousedního Česka důkladně jako nikdo jiný? Pana Jiřího Grušu znám osobně z osmdesátých let, kdy ještě nebyl diplomat, nýbrž v Bonnu žijící exilový spisovatel. Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1985 v redakci exilové revue Svědectví v Paříži. Grušu považuji za nenudného partnera pro rozhovor –  jsou-li mu ovšem položeny padnoucí otázky. Mnohé z toho, co bylo v rozhovoru s M.Fridrich řečeno, potřebuje opravit. Dle programu tu bylo cílem představit „pestrost a spolubytí odlišných kultur“ – leč mnohé, co právě onu pestrost vytváří, zůstalo bohužel zamlčeno. Navíc byl program třídílného seriálu rozhovorů Deutschlandfunku „Kakánské pohledy“  koncipován tak, jako by neexistovalo Slovensko - což mne obzvláště mrzí. Jednu z možností napravit, co bylo odvysíláno, vidím v tom, že mne pozvete k rozhlasovému rozhovoru s Jiřím Grušou. Máte-li v redakci jinou představu, jak bych mohl být nápomocen při opravě odvysílaných „faux pas“, těším se na Vaše sdělení. Německo-česko-slovensko-maďarsko-rakouskými tématy se zabývám léta: dědeček byl dvojjazyčný německy a česky hovořící obyvatel Česka a jmenoval se Müller, babička Maďarka, jmenovala se Kis. Matka se narodila v Bratislavě, otec jménem Knapp na Moravě u Olomouce v rodině, která nejspíš pocházela z Rakouska. A já proto hovořím všemi jazyky Rakousko-Uherské monarchie. Jak vidíte, v tomhle ohledu jsem legitimním potomkem obyvatelstva „Kakánie“. 
Těším se na Vaši odpověď.

Jsem zvědavý na reakci.

Jsem zvědavý na reakci.

Uložit

Uložit