Řecko: jak splatit dluhy svého otce?
Miroslav Zámečník

Málokterá evropská země má se státním bankrotem tak intimní vztahy jako Řecko. Insolvenci vyhlásil řecký stát již před 117 lety a problematické veřejné finance provázely Řecko v podstatě po celou jeho novodobou historii. V roce 1922 zažili Řekové měnovou reformu (polovina hotovosti a finančních aktiv byla odebrána formou nucené vládní půjčky, jež nebyla nikdy splacena), další přišla na řadu v roce 1926. Velká krize s Řeckem rovněž zacvičila – nejdřív pokusem o fixaci drachmy na dolar, což v zemi s chronickým deficitem obchodní bilance nezpůsobilo nic jiného než vyčerpání devizových rezerv, a vyhlášení moratoria na splácení dluhů v roce 1932. Za války zažilo Řecko jednu z nejsilnějších hyperinflačních epizod v dějinách lidstva. Ale ne všechno bylo v Řecku vždycky ekonomicky špatně – od 50. do 70. let měla země průměrný roční růst HDP 7%.

Profesor ekonomie a výjimečný populista

Chceme-li porozumět dnešnímu fiskálnímu rozvratu Řecka, nemůžeme pominout postavu Andrease Papandrea, otce dnešního řeckého premiéra Jorgose Papandrea (běžně též "George", neboť se narodil v USA, měl americké občanství a jeho matka byla Američanka).

"Andy", sám syn významného řeckého politika Georgiose Papandrea, fascinuje dodnes svojí proměnou.

Z klidného a na fakultě oblíbeného amerického profesora ekonomie v tvídovém saku, který působil na řadě dobrých amerických univerzit včetně Harvardu, kde vystudoval, po definitivním návratu do Řecka vyrostl populistický socialistický politik. A jaký! Svým řečnickým uměním dovedl pan profesor ovládat masy, jimž říkal všechno, co chtěly slyšet. Natolik dobře, že byl třikrát řeckým premiérem. Profesor, neprofesor, dokázal za svého prvního premiérování v 80. letech podstatně zvýšit zadluženost vlády díky rozpočtovým deficitům, kterých se nebál: osobní rekord byl 9% v roce 1985.

Druhé volební období už tak veselé nebylo, Andreas Papandreu musel přijít s úsporným protiinflačním balíčkem, který se spolu se skandály s korupcí a telefonními odposlechy zasloužil o to, že ve volbách v roce 1989 utrpěl porážku. V roce podpisu Maastrichtu – 1991 – představovaly úrokové náklady na obsluhu dluhu 12 % řeckého HDP, a schodek se vyšplhal na 11,5 % HDP, nebyl tedy o mnoho nižší než loňských 12,7 % HDP.

O řecké politice a výjimečných politických schopnostech Andrease Papandrea svědčí to, že přes všechny předchozí průšvihy v roce 1993 jeho Panhelénské socialistické hnutí dostalo bezmála historických 47 % hlasů. Alespoň to zůstalo v rodině Jorgos "George" Papandreu na rozdíl od svého otce půlmilionové davy hodinovými řečnickými výkony obšťastňovat nedokáže. Loni se i tak však stal premiérem, stejně jako předtím jeho otec i dědeček. Není mu co závidět – dělat fiskální konsolidaci a zeštíhlovat státní aparát v zemi, kde platit daně není příliš zvykem, kde jeho otec výrazně přikládal pod kotel státního dluhu a zasloužil se o nabobtnání přezaměstnanosti ve veřejném sektoru, bude řehole. Nebýt členství v eurozóně a obav z řetězové reakce, jež by mohla zasáhnout mnohem těžší evropské váhy, nikdo by se s Řeckem, které má tak pěknou tradici ve fiskálním marasmu a neplacení svých závazků, nijak zvlášť nepáral.

Zajímavá je představa, co by se stalo, kdyby země neměla euro. Nepřijetí programu MMF s Řeckem by samozřejmě vedlo k státnímu bankrotu a bankovní krizi. Investoři, byť velmi neradi, by museli svoje pohledávky restrukturalizovat a de facto část dluhu odepsat. Stejně tak domácí střádalové s úsporami. Pár let by Řecku nikdo nepůjčil. Stejně jako v Mexiku v roce 1995 by to ovšem pro turisty zas tak nepříjemné nebylo – až do příštího bankrotu suverénně nejlevnější dovolená.

S eurem v zádech je to skoro ještě těžší – obnovení rovnováhy po státním bankrotu by se totiž muselo odehrávat v rovině přizpůsobení nominálních mezd a cenové hladiny, a to tak, že rychle, aniž by exportní příjmy mohla podpořit oslabená drachma.

Ovšem ani to, co se nabízí teď, tedy kombinace eura a záchranného balíčku, jedno od koho, není vábná, i když na rozdíl od státního bankrotu lze návrat k rovnováze přece jen nějak rozfázovat do delšího období. Dluhy si však Řecko potáhne za sebou dál, a bude je muset splácet v plné výši – včetně těch, které stihl v 80. letech nasekat charizmatický tatínek vystudovaný na Harvardu. Aspoň že je to v rodině.

Uložit

Uložit