Marx naruby: Daňoví poplatníci všech zemí, spojte se!
Dušan Šrámek

Revue Politika 12/2010

V Bruselu se stále hlasitěji volá po zavedení evropské daně, přestože Evropská unie není schopna utratit ani současné daňové výnosy, které do jejího rozpočtu plynou prostřednictvím příspěvků jednotlivých států. O to ale evropským elitám nejde. Velice dobře si totiž uvědomují, že zavedením evropské daně by Unie už zcela nevratně vykročila na cestu federativního superstrátu. Občané EU mají dnes jedinečnou a možná poslední šanci tento šílený projekt zastavit. Takové je hlavní poselství knihy belgického europoslance Derk-Jana Eppinka Ohňostroj evropské byrokracie.

Evropa se musí předefinovat

„Evropské podpůrné fondy prohánějí peníze napříč kontinentem pro dosažení konvergence. Důsledkem je více peněz, ale také více byrokracie. Toto je Achillova pata současné Evropské unie. Touha po větší rovnosti si vynucuje více peněz, což vede k větší byrokratizaci a potřebě ještě více finančních zdrojů. Je to bludný kruh, který je obtížné rozetnout," nastiňuje současnou výchozí situaci Epping.

Brusel se vydává za nejvyššího dobrodince, za jedinečný zdroj blahovůle a hlavní pramen civilizace v celém světě. Byrokraté si vzájemně gratulují k této přívětivé situaci a chtějí pokračovat v nastoleném kursu. Evropané v chudých oblastech a zemích by jim měli být vděčni a prokazovat jim náležitou úctu.

Jenže žádné přerozdělování, ani vyšší příliv peněz na různé dotace evropský ekonomický rozvoj nenastartuje. Jaké řešení proto europoslanec navrhuje? Evropa se zkrátka musí předefinovat. Musí obnovit a oživit sebe samu, změnit svůj úhel pohledu. Zdánlivě nekonečný příliv byrokracie a subvencí musí skončit. Evropu nezachrání žádné nové úřední předpisy ani nové regionální rozvojové fondy. Jelikož nikdo v Bruselu nemá vůli tohle šílenství zastavit, budou tak muset učinit evropští daňoví poplatníci. „Obyčejní" Evropané budou muset začít křičet: „Čeho je moc, toho je příliš!" Bude to jako kapitalistická verze marxismu: „Daňoví poplatníci celé Evropy, spojte se! Nemáte co ztratit, jen své okovy!"

Evropská daň

Tak jako v mnoha jiných případech, i v případě zavedení evropské daně se bude snažit Brusel pravou podstatu tohoto příspěvku zastřít. „Zjevně se evropská daň nesmí objevit na výplatních páskách evropských pracovníků, protože by to nevyhnutelně vyvolalo bouři protestů a demonstrací v Bruselu. Z tohoto důvodu bude muset být daň zamaskovaná - možná jako poplatek za karbonové emise nebo přirážka za každou SMS nebo daň na finanční bankovní transakce nebo nárůst sazeb DPH v EU. Úkolem Evropské unie bude zřetelně objasnit lidem, co za tuto zamaskovanou daň dostanou."

Rozhodnutí spojené s financováním Evropy se přitom nemůže odkládat donekonečna. Současný víceletý rozpočtový výhled, založený na 1 % HDP Unie, poběží do roku 2013. Evropská komise oprašuje své kalkulačky a začíná přemýšlet o následujícím rozpočtovém plánu, který má platit do magického roku 2020. S každoročně se zvyšujícím rozpočtem založeným na 1 % HDP EU (v roce 2010 dosahuje 141 miliard eur) to znamená, že za sedmileté období končící v roce 2020 součet ročních rozpočtů naroste na téměř jeden bilion eur. Ale podle Bruselu to stále není dost - přinejmenším na „ambiciózní" program, který mají evropští úředníci na mysli.

Co se týče samotného Evropského parlamentu, v minulosti vždy argumentoval ve prospěch většího rozpočtu: místo aby se spokojil s 1 % HDP EU, už dlouho tlačí na maximální strop 1,24 %. Pokud by poslanci dostali, co chtějí, rozpočet na rok 2010 by byl na 170 miliardách eur. Myšlenka, že Evropský parlament chrání evropské daňové poplatníky, je omyl. Přesný opak je pravdou.

Evropská daň by ve skutečnosti dala Bruselu nástroj na sestavení vlastního rozpočtu. Evropští byrokraté a členové parlamentu dlouho usilovali o podstatné navýšení evropských výdajů: s rozpočtem založeným na zdanění EU by konečně dostali klíče od pokladny do svých rukou. Země, které jsou čistými plátci, budou koupeny, zatímco evropští občané budou drženi v klidu za pomoci lži, že zmizí odpovídající národní daně. Ale ve skutečnosti se celkové daňové zatížení zvýší a jediným skutečným vítězem bude Brusel.

Eppink varuje, že ve skutečnosti by mohla evropská daň znamenat konec Evropy. Umožnila by další růst byrokracie a vyústila by v masivní nárůst legislativy do takové míry, že lidé by pravděpodobně celý evropský projekt „vypnuli". V tomto smyslu znamená boj proti Evropské dani také boj za budoucnost Evropy - takové, která se znova zaměří na své klíčové úkoly. Daňoví poplatníci Evropy musí být připraveni ke své obraně. Spuštění občanské iniciativy (jíž coby specifický nástroj zavedla Lisabonská smlouva, pozn. red.) může být prvním krokem k nápravě pokřiveného (ne)růstu Unie.

„Během následujících deseti let bude muset Evropa inovovat, aby přežila. Nebude to jednoduché a mentalita státu blahobytu v tomto obtížném boji nebude k užitku. „Více Evropy" a evropská daň nejsou řešením. Jsou to placeba, která slouží jenom k zakrytí pravých symptomů naší nemoci. Evropa musí povzbudit svůj kreativní duch. Takový duch existuje, ale musí se najít, ochraňovat a podporovat."

Zvýšení rozpočtu vs. snížení daní

Eppink se ve své knize věnuje i zásadnímu ekonomickému sporu: Co podpoří více hospodářský růst? Dotace, nebo nízké daně? Odpověď je podle něj jednoznačná. „Snížení daní je bez diskuze efektivnější politický nástroj než dotování, ale žádná byrokracie na světě nebude nikdy připravena tento fakt uznat. Pro ně dotace znamenají moc." Stejně tak se Eppink staví za daňovou konkurenci namísto daňové harmonizace. „Jakmile se objeví návrhy na snížení daní, evropská institucionální elita říká, že to, co opravdu potřebujeme, je ,harmonizaci daní'. To se například stalo, když do Unie vstoupilo posledních dvanáct členů. Většina těchto zemí zažila komunistický režim během sovětské éry, a tak neměly dobře definovaný systém daní, protože všechny výrobní prostředky byly efektivně v rukou státu. Za těchto okolností byl osobní příjem téměř darem státu svým občanům a národní rozpočet byl gigantický dotační fond. To vysvětluje, proč mnoho středo- a východoevropských zemí zavedlo po pádu komunismu rovnou daň. Byla zde jednotná sazba, obvykle okolo 20 % pro osobní i firemní daně. Při vstupu těchto zemí do EU byla úroveň jejich firemních daní výrazně pod průměrem EU (ten je okolo 35 %). Francie a Německo proto okamžitě požadovaly harmonizaci těchto daní, aby se zabránilo „nekontrolovaným závodům o nejnižší sazbu". Nováčci se nechtěli přizpůsobit, a tak západoevropským gigantům nezbylo než začít snižovat své vlastní sazby firemních daní - s pozitivním dopadem na konkurenceschopnost a ekonomický rozvoj."

Více peněz není třeba

Paradoxem je, že ačkoli orgány Evropské unie požadují na své ambiciózní plány stále více peněz, nedokážou utratit ani ty, které již dnes do Bruselu proudí. „Evropská unie není schopna řídit ani svůj stávající rozpočet, nemluvě o mnohem větším. Nedaří se jí využít všechny fondy, které má přiděleny, a permanentně žije - na rozdíl od svých členských států - ve stavu nevyčerpaného rozpočtu. Řečeno bez obalu, EU není schopná utratit všechny peníze, které má k dispozici, a stejně požaduje víc," oponuje megalomanským plánům na vyšší rozpočet a evropskou daň Eppink. Na mnoha případech uvádí, že ani jeden z evropských fondů nebyl vyčerpán ve výši sto procent.

Pro nedostatečné čerpání existují různé důvody, nejdůležitější jsou tyto: nepředvídatelné množství projektů, potíže s „napasováním" projektů na stále komplexnější ekonomicko-politická kritéria, spolufinancování členských států a běžná byrokratická liknavost. Ať už je omluva jakákoliv, čísla z minulých let potvrzují, že existuje „strukturální problém s nedočerpanými rozpočty" v několika klíčových oblastech evropské rozpočtové politiky.

„Zpráva Evropské komise o finančním řízení rozpočtů za rok 2009 odráží nově představenou rozpočtovou architekturu (opravdu velmi chytré účetní techniky!), ale celkový obrázek zůstává stejný: EU stále nemůže utratit všechny peníze, které má, a přesto tvrdí, že míra využití prostředků se blíží 100 %. Zejména ve velkých evropských fondech je rozdíl mezi vyhrazenými prostředky a vyplacenými dotacemi do očí bijící."

Jako důkaz svých tvrzení uvádí europoslanec i současný sedmiletý rozpočtový výhled. Během vyjednávání o rozpočtovém období 2007-2013 Evropská komise i Evropský parlament argumentovaly, že roční rozpočet EU ve výši 1 % HDP je „zcela neadekvátní" pro implementaci přesvědčivého politického programu. Reálně se však EU ukázala jako neschopná utratit i tuto částku. V hlavních evropských fondech se průměrná míra využití pohybuje někde mezi 80-90 %.

„To je nejjasnější možný důkaz - chycení přímo při činu -, že Brusel nepotřebuje více peněz, pokud neplánuje vyhazovat pytle věcí z oken slonovinových věží. Neexistuje žádné ospravedlnění pro novou nepřímou daň EU. Naopak, je zde spousta důvodů k omezení rozpočtu EU za účelem přinucení Unie, aby se znova soustředila na své klíčové úkoly a ukázala střídmost v záležitostech rozpočtu, stejně jako se to předpokládá u průměrného daňového poplatníka."

Daňoví poplatníci, spojte se!

Zavedení evropské daně a zvýšení rozpočtu EU na léta 2013-2020 by znamenalo nevratnou cestu k zavedení evropského superstrátu, který by tak nebyl odkázán na dosud existující kompromis v odvodových povinnostech jednotlivých členských států. Jak tomu zabránit? Eppink jednu reálnou možnost vidí ve stávající evropské legislativě. „Lisabonská smlouva nabízí možnou cestu pro akt přímé demokracie, ačkoliv to její architekti pravděpodobně neměli na mysli. Jmenuje se evropská občanská iniciativa (European Citizen's Initiative - ECI). Minimálně milion občanů z devíti členských států může požadovat na Komisi, aby formulovala návrh v záležitosti, která se podle jejich názoru musí řešit. Před ECI musí iniciátoři demonstrovat dostatečnou podporu v Evropě: návrh Komisi vyžaduje podporu 300 000 podpisů minimálně ze tří členských států EU. Evropská občanská iniciativa může doporučit, aby byl rozpočet na období 2013-2020 opět založen na maximální úrovni 1 % evropského HDP, bez dalšího zvyšování vlastních zdrojů."

V EU existuje 16 národních nebo regionálních asociací daňových poplatníků. S vyhlídkou na rozpočtovou debatu o celoevropském zdanění by bylo vhodné, aby se intenzivněji organizovaly na celoevropské bázi. Koneckonců jsou to daňoví poplatníci, kdo financuje evropský rozpočet skrze národní příspěvky a odvody z DPH. A pokud chtějí oslovit politicko-byrokratickou mašinérii EU, budou muset také myslet v evropském měřítku.

„Já sám jsem založil asociaci daňových poplatníků v Belgii a Nizozemí (VlaNeTax), abych tyto problémy - ve spolupráci s think tankem Libera! - realizoval jako politickou agendu," naznačuje europoslanec a pokračuje. „Mám v úmyslu, aby se VlaNeTax stala startovací rampou občanské iniciativy za posbírání nejdříve 300 000 podpisů pro demonstraci souhlasu v celé EU a následně, v rámci oficiální evropské občanské iniciativy, přinejmenším jednoho milionu podpisů potřebných na oslovení Komise, aby nezaváděla nové daně v EU a nezvyšovala stávající daně." Jako centrální bod této občanské iniciativy bude sloužit internetová stránka www.noeutax.eu, kde se mimo jiné budou sbírat podpisy. „Evropské lobby daňových poplatníků je potřeba urgentně z jednoduchého důvodu: debata o rozpočtu na roky 2013-2020 začíná již letos. Jinými slovy, Komise brzy podá svůj první návrh. Čím dříve začnou být daňoví poplatníci aktivní, tím lépe - Lisabonská smlouva naštěstí ukázala cestu. Čím déle čekají, tím spíše budou čelit evropské dani jako hotové věci," nabádá Eppink.

___________________________________________________________________________________