Plíživý bankrot už začal
Ladislav Tajovský

Hospodářské noviny, 9. 12. 2010

Jedním z novodobých vánočních zvyků, které vystřídaly ty staleté, je vyhlašování slova či termínu, které končící rok v jistém smyslu charakterizují. Kandidátem z nejžhavějších letos bude nepříliš libozvučné slovíčko "bankrot". Realita konce roku 2010 předčí i ty nejčernější scénáře profesionálních pesimistů; bankrot obchází Evropou ve stále se zmenšujících kružnicích.

Bankrot je z definice poměrně jednoduchá záležitost - nastává v případě, kdy jeden ekonomický subjekt není schopný dostát svým závazkům vůči jinému subjektu. Nejde o žádné fatální zhroucení, v podnikatelské sféře jde o jev zcela běžný - na úspěšný podnik ve zdravě fungující ekonomice připadá podle dlouhodobých sledování více než dvojnásobek těch, které tak či onak neuspějí, a tedy například zbankrotují.

Ve sféře státního hospodaření není bankrot také žádnou novinkou, historie je jich plná. Bohužel současný státní bankrot je věc, která je stále obtížněji představitelná. Na současné debatě je možná nejzajímavější to, že se z různých úhlů rozebírá něco, co pravděpodobně v klasické podobě nenastane. Bankrot státu v podobě, v jaké jej pamatujeme například ze socialistického Československa v roce 1953, je asi opravdu minulostí. Aktuální podoba bankrotu by zřejmě byla mnohem méně transparentní, skrytá, dala by se "zamluvit"; ale tím by byla paradoxně tíživější a tím by byly - a nic si nenamlouvejme - její dopady dlouhodobější.

Bankrot už byl. Jen jsme si nevšimli

Není příliš sporu, že některé evropské země ve stavu plíživého bankrotu již dávno jsou a hledá se pouze cesta, jak zastřít jeho nejviditelnější projevy nebo je aspoň rozprostřít v čase. Historicky výjimečnou záležitost činí z hrozby platební neschopnosti státu v roce 2010 to, co souvisí s jeho "velikostí".

V dobách, kdy státy platební neschopnost vyhlašovaly poměrně často, byl rozměr toho, čemu říkáme stát, nesrovnatelný s jeho dnešní podobou. Kdysi šlo - zjednodušeně - o státní úředníky, učitele, armádu a další velmi omezený počet subjektů, které měly vůči státu věřitelský vztah. V současné podobě de facto postátněných sektorů - od zdravotnictví po školství - a stejně tak veřejných systémů financování penzí a sociálních služeb znamená bankrot státu událost, před níž není úniku. Autor těchto řádků spolu se svými kolegy vedl řadu debat s cílem najít způsob uložení majetku, kde by tento byl uchráněn před rozhodnutím státních orgánů v případě, že se rozhodnou veřejné dluhy sanovat tím, že držení majetku v nejrůznější podobě zdaní. Stručně řečeno - moc jsme toho nevymysleli.

Postmoderní státní bankrot má spoustu symptomů paradoxně i v situaci, kdy k němu oficiálně nedojde. Zavádění poplatků ve zdravotnictví, aniž by došlo k adekvátnímu snížení povinných odvodů v rámci zdravotního pojištění, rozšiřování školného, mýta atd. bez snížení daní, z nichž jsou tyto oblasti ze zákona financovány, to vše jsou projevy nevyřčeného přiznání, že stát není schopen dostát svým závazkům v oblastech, kde po dlouhou dobu vylučoval konkurenci. I když tedy bankrot v jeho plné podobě nezažijeme, buďme připraveni a srozuměni s tím, že za stejné peníze budeme dostávat stále méně a budeme-li chtít dosáhnout stejné úrovně - zdravotních a jiných služeb -, budeme nuceni sáhnout hlouběji do vlastní kapsy. Hodnota námi placených daní reálně klesne, byť by nakrásně v číselném vyjádření zůstaly stejné - prostě za tytéž peníze dostaneme méně. I tak může vypadat inflace, která se ovšem v žádných statistikách neprojeví. A inflace, jak víme, přerozděluje majetek - bere věřiteli a dává dlužníkovi. Kdo je dlužníkem kkdo věřitelem, nechť si každý doplní sám; není to nikterak vysoká matematika.

Je třeba si uvědomit, že závislost občanů na státu a z ní vyplývající vynucovaná loajalita dosáhla v dnešní době bezprecedentní úrovně. Při pohledu na svou výplatní pásku se každý může přesvědčit, jakou část svého platu každý měsíc "půjčuje" státu - ať už si tak předplácí nejrůznější služby, či si u něj ukládá prostředky na dobu, kdy nebude výdělečně činný.

Moderní stát svými závazky vytvořil nepřehlednou síť vazeb, které mu umožňují v součinnosti s finančním sektorem oddalovat situaci, kdy je nutno přiznat barvu. Nikoliv náhodou je bankovní sektor tím, který si na planetární úrovni může být jist největší náklonností politické sféry. Ničím nekryté peníze na straně jedné a státní dohled nad bankovním sektorem na straně druhé, jsou dvěma stranami téže mince, kterou zbytek společnosti platí za kvazistabilitu a v mnoha ohledech pouze zdánlivou prosperitu.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat

Bankrot státu, v tomto vztahu dlužník - věřitel, znamená přiznání, že tyto prostředky jsou částečně v nenávratnu. Z toho je jasné, že politická sféra má všechny představitelné motivace k tomu, aby podobné přiznání co nejvíc oddalovala či tajila. Sledujeme politickou variaci na slova zesnulého experta na partnerské vztahy Miroslava Plzáka: Zatloukat, zatloukat, zatloukat.

Stát má možnost, jak prostřednictvím v ekonomii dobře popsané peněžní iluze vytvářet dojem, že tyto prostředky nezmizely a že je schopen za ně daňovým poplatníkům slíbené služby či výplaty poskytnout - spoléhá na to, že málokdo z laické veřejnosti (voličstva) plně rozlišuje mezi nominálními a reálnými veličinami. Do určité míry lze špatné hospodaření se svěřenými prostředky řešit zvyšováním daňové zátěže a využívat průniku statistiky a politologie - vždy je většina těch, kteří mají podprůměrný plat, vždy je většina "chudších", přičemž již více než století nebere volební právo ohled na majetek. Není to tak, že velké dluhy znamenají velké problémy. Dluhy mohou být svého druhu velmi úspěšnou a výnosnou investicí. Klíčovým atributem celého propletence však je schopnost dluhy splácet jinak, než jejich hrnutím před sebou a hromaděním dluhů nových. Zde moderní ekonomiky již podle všeho překračují meze, ze kterých už není návratu.

Moderním způsobem vyrovnávání se s nutností přiznání platební neschopnosti, je plné využívání možností, které státu dává monopol v oblasti tvorby peněz. Až teď plně doceňujeme dopad toho, že jsme převedli veškerá práva související s hodnotou peněz do rukou centrálních, státních autorit. Stát se tak může elegantně vyhnout bankrotu, ale bude to hodně drahé. Zatím to vypadá, že z této situace není úniku. Nakonec - můžeme si za to sami.


Ta banda 200 blbů, kteří si

Ta banda 200 blbů, kteří si myslí, že musí dělat neustále nové zákony, to je náš největší společný nepřítel. Jednou ukradnou těmhle, pak zase těmhle a tak to jde dokola a zblblí lidičkové mají radost že zrovna došlo na někoho jiného a ne na ně a nechápou že ta hrana zvoní nám všem. Každý nový český zákon je horší a zlodějštější starého.

Pane Hrbku, zadne takove doby

Pane Hrbku, zadne takove doby neexistovaly. Stat, zadny majetek nikdy nemel, jen ho pripadne ukradl lidem.

Nebo co to byly za doby?

Vážený sp, nemohu za to, že

Vážený sp,

nemohu za to, že máte špatnou paměť nebo že neznáte ekonomické dějiny.

Tak například za první republiky byly státním majetkem rozsáhlé lesy, četné statky, četné rybníky, některé průmyslové podniky, četné hrady a zámky (včetně pražského), četné domy, státní dráhy, atd. Tento majetek se po roce 1945 ještě zvětšil o rozsáhlé konfiskáty.

S pozdravem

Byly doby, kdy mohl stát za

Byly doby, kdy mohl stát za své dluhy ručit svým majetkem. Tento majetek byl rozkraden, takže tyto doby pominuly.

Stát teď za své dluhy ručí praktocky jen svými nevolníky, tedy občany, které čím dál tím více finančně zatěžuje a okrádá.

Vládnoucí strany mají plnou hubu liberalismu, osobní svobody, zodpovědnosti každého za své zdraví, za své stáří, atd. Ale ve skutečnosti je zde bolševická totalitní diktatura, kteráždy nejlépe ví, co je nám ku prospěchu. A tak nám neustále ukládá nové a nové povinnosti - tu nová autolekárnička, tu zimní pneumatiky, tu povinné havarijní pojištění, tu dálniční známka, tu zápisné do škol, tu vkládání důchodových peněz do soukromých fondů, tu zdravotnické poplatky, tu vícekráté placení zdravotního pojištění (na zaměstnaného důchodce, který je i OSVČ platí stát, zaměstnavatel a dvakrát on sám) atd., atd. O nejrůznějších "daních" nemluvě.

Tenhle článek je poklad.

Tenhle článek je poklad. Poměrně otevřeně popisuje naprostou bezútěšnost pozice prostého občánka vůči státu. No future. Téma si zaslouží další propracování, pravolevé boje jsou zcela směšně mimo mísu, pokračujte prosím.

___________________________________________________________________________________