(Nápis na přiloženém volebním plagátu NSDAP: "Wir Arbeiter sind erwacht."  Tedy něco ve smyslu: "My, dělníci, jsme se probudili.")


“Musíme mít sílu k tomu, abychom žili v protikladech. Třetí Strana chce Třetí Říši. Je Stranou, skrze kterou pokračuje německá historie. Je Stranou všech Němců, kteří touží zachovat Německo z lásky k německému lidu....,” napsal ve svém stěžejním díle “Třetí Říše” spisovatel, novinář a filosof Moeller van den Bruck, muž, jenž stál u zrodu tohoto pojmu označujícího nacistické Německo.

Národní socialismus byl postaven na třech základních pilířích. První a druhý byly krev (rasa) a půda (národ),  vedly ke konstrukci rasistického státu na národnostním základě, třetím principem nacistické ideologie byl socialismus. Mimo to nelze opomenout jistý mysticismus, jenž celou nacistickou ideologií prorůstal a jenž měl za cíl nahradit křesťanství židovského původu jiným pohledem na svět, pohledem, jenž by byl bližší novému árijskému člověku. V článku, který vám předkládám, se budu zabývat reálnou sociální politikou hitlerovského Německa a jeho ekonomikou, nad  ostatními aspekty národního socialismu se pozastavím  příště.

SOCIÁLNÍ STÁT
“Nové Německo je stát, jenž deklaruje noblesní touhu vytvořit nejlepší a největší sociální stát na světě. Je jasné, že v podobném státu musí sociální politika hrát hlavní roli“
(Heinrich Schulz, Sozialpolitik im neuen Deutschland, Selbstverlag des Herausgebers, 1941, nebo H. Schulz, La Politique sociale du III. Reich, Deterna editions, 2000, str.11)

Než se pustíte do četby, rád bych vás upozornil na skutečnost, že se v žádném případě nejedná o obhajobu politického systému, jenž vedl k nelidské totalitě, II.světové válce a plánovitému vyhlazování určitých etnických skupin obyvatelstva. Pouze bych se rád pozastavil nad jedním zvláštním jevem, který si nedokáži nějak racionálně vysvětlit, a zároveň přispěl k jeho objasnění, nebo k diskuzi, která by tím mohla vzniknout. Není mi jasné, proč všechna masová média označují Dělnickou stranu za jakousi ultrapravici a dokazují to tím, že vychází z ideologického odkazu německého národního socialismu. Nacismus totiž neměl naprosto nic společného s ultrapravicí, ke které patří například libertariáni a anarcho-kapitalisté, a velmi málo společného s ideály pravice, tedy s maximální svobodou a individuální zodpovědností občana a zároveň s minimální intervencí státu do jeho života.

Dalo by se říct, že reálná politika Hitlerova Německa se v ekonomické a sociální sféře situovala někde mezi současnou levicí (sociální demokracií) a ultralevicí (komunismem). Nacisté se stejně jako dnešní evropská sociální demokracie nevymezovali k občanu jako základu společnosti (jeden ze základních principů pravicové politiky), ale k voličským skupinám, v jejichž zájmu pak devastovali státní rozpočet, uznávali soukromé vlastnictví výrobních prostředků a neznárodňovali majetek kapitalistů. Tržní hospodářství však bylo omezeno podstatnými státními zásahy do nejrůznějších sfér, což se dělo za pomoci jak fiskální politiky, tak plánováním výroby. Jako voličské skupiny označuji společenské kategorie typu důchodců, státních zaměstnanců, nezaměstnaných a podobně, nacisté se v dalším vývoji adresovali pouze k národu a ke společenství německého lidu. Tvrdili, že se jim podařilo vyrušit třídní boj. Navíc přišli s konceptem sociálního státu, jenž zdaleka překonával výhody, které měla dělnická třída a rolnictvo v ostatních zemích Evropy. S komunismem měl národní socialismus společnou tvrdou disciplínu vedoucí k diktatuře a plánované hospodářství, jež bylo centrálně organizováno na základě čtyřletých ekonomických plánů.

Boj s chudobou a nezaměstnaností (Arbeit und Brot - práce a chleba)
"A.Hitler v proslovu v Reichstag dne 31.1.1937
Víme, že národní socialismus je nejtvrdším protivníkem koncepce liberalismu, podle které ekonomika existuje pro kapitál a národ pro ekonomiku. Hned na samém začátku jsme se rozhodli skoncovat s mylnou ideou, podle které by se mělo tržní hospodářství uvnitř státu vyvíjet svobodně, nekontrolovatelně a bez jakékoliv státní kontroly. Nebudeme v něm pěstovat svobodnou ekonomiku, tedy trh, jenž je zcela ponechán pouze svému osudu. Něco takového by bylo politicky nesnesitelné a zároveň by to vedlo k ekonomicky nemožnému stavu....."
(Johannes Ohnquist, Le national socialisme, Avalon, Paris 1989, str.345; vyšlo jako Das Reich des Fuehrers, Berlin, 1940)

NSDAP se díky úspěchu ve volbách dostala k moci a čekal na ni nelehký úkol, neboť po prohrané I.světové válce vítězné mocnosti uvalily na Německo velké válečné reparace a do toho navíc přišla světová krize a inflace, německá ekonomika se ocitla na dně. Počátkem roku 1933 bylo v Německu více než 7 milionů nezaměstnaných a když k tomu připočítáte i rodinné příslušníky žijící ve stejné domácnosti, zjistíte, že se stát musel postarat o 21 500 000 lidí. Prvním cílem nacistické propagandy se stalo oživení pracovního trhu. Staré liberální heslo o tom, že "kapitál vytváří práci" bylo nahrazeno novým sloganem: "Práce vytváří kapitál." Již v roce 1933 vstoupil v platnost první zákon o omezení nezaměstnanosti a tím se legislativní činnost nezastavila, následovaly zákony o redukci daní z automobilů, byly odstraněny poplatky za substituční produkty, zrušena daň z renovace budov ve stavebnictví a nastolena spousta jiných daňových úlev. Ve stejné době se začalo s výstavbou dvaceti dvou dálnic, nejrůznějších budov, mostů, kanálů, nádraží, vysušovaly se močály a podobně. Tato činnost byla financována jak státem, tak pomocí dobrovolných finančních darů. Počet nezaměstnaných prudce klesl a Německo se brzy dostalo do opačného extrému, začal se objevovat nedostatek pracovní síly.
První čtyřletý plán, jehož hlavním úkolem byl boj s nezaměstnaností, byl zároveň prodchnut zásadou: "Nesmí se koupit více, než jsme schopni zaplatit." Rozvoj německé ekonomiky byl totiž brzděn nevyváženou bilancí mezi výdaji na dovoz a výnosy z vývozu, chyběly peníze na nákup surovin.

"V roce 1934 Německo vydalo o 284 milionů říšských marek (dále Rm) více na dovoz, než vydělalo vývozem, v roce 1935 se obchodní bilance dostala do rovnováhy a v roce 1936 byl již výnos z exportu o 550 milionů vyšší, než výdaje na import. Co se týče potravin a píce, tak v roce 1927 bylo Německo samostatné na 70%, v roce 1935 na 83%, v oblasti zemědělských surovin byl během stejného období zaznamenán posun z 29% na 43%. Závislost Německa na dovozu některých zemědělských surovin byla přesto značná, vlna se dovážela z 90%, olej (84%), konopí (70%), tuky (45%), sádlo a máslo (40%)."
(Johannes Ohnquist, Le national socialisme, str. 347 a 348)

Druhý čtyřletý plán, za jehož výkon nesl odpovědnost maršál Hermann Goering, měl již poněkud jiné cíle, první z nich byla maximální soběstačnost Německa na vlastních surovinách (ať už zemědělských, nebo průmyslových jako uhlí a ocel a podobně), a co největší omezení dovozu, druhý spočíval v racionální organizaci a řízení ekonomiky za účelem dosažení co nejvyššího ekonomického růstu. Racionální organizace řízení ekonomiky se snažila vyřešit dvě základní otázky. Jak zvýšit výsledný efekt se stejným počtem pracujících, se stejným množstvím surovin a financí? Jak dosáhnout stejného výsledku při snížení počtu pracujících a zároveň ušetřit suroviny a finance?

Distribuce energie byla zjednodušena koncentrací elektráren a plynáren a zavedením jednotných cenových tarifů, ze tři sta třiceti modelů automobilů se začalo vyrábět jen osmdesát, čímž došlo ke snížení ceny jejich výroby, cena produkce zemědělských strojů se oproti roku 1930 snížila o 18%, v nejrůznějších pracovních odvětvích (stavebnictví, pozemní stavby.....), byly vědeckým způsobem vypracovány metody, které pomohly šetřit jak materiálem, tak časem a pracovní silou. DAF (Deutsche Arbeits Front, Německá fronta práce), se mimo jiné zabývala vytvořením pracovních metod pro nejrůznější profese, které vedly k maximálnímu výkonu za minimálního úsilí a času. Dekret Ministra říšské ekonomiky z roku 1939 výslovně deklaroval, že metody ke zvýšení produkce nenutí dělníka k nejvyššímu výkonu za minimální časový úsek, ale k tomu, aby zajistily bezkonfliktní pracovní podmínky a práci bez námahy, která měla dospět k jeho většímu a zároveň dlouhodobému pracovnímu úsilí. K tomuto účelu byl vytvořen i poradní orgán Ministerstva říšské Ekonomiky, tzv. Národní komise pro růst rentability.

Přestože zpočátku nedocházelo ke zvýšení platů, skutečnost, že lid dostal práci a nezaměstnanost se začala vytrácet, velmi zlepšila jeho životní podmínky. Příjmy Němců od roku 1932 do roku 1936 se z 45,3 miliard Rm dostaly na 61,5 miliard Rm. Jak jsem již uvedl, hodinové tarify od roku 1933 zůstaly několik let stejné, úředníci z DAF však kontrolovali, aby zaměstnavatelé nevypláceli nižšší mzdu, jak tomu bylo dříve. Během prvního čtyřletého plánu počet odpracovaných hodin vzrostl z 7,88 miliard (1932) na 14,53 miliard (1936), zároveň došlo k navýšení stupnice mzdových tarifů. V roce 1932 bylo v průmyslu na mzdách vyplaceno 5 miliard 900 milionů Rm, v roce 1937 již 12 miliard 100 milionů Rm, za čímž stál jednak růst počtu pracujících (65,1%), prodloužení pracovní doby (13,4%), zvýšení hodinové mzdy (10,1%) a posun určitých zaměstnanců díky zvýšené výkonnosti na vyšší stupeň mzdového tarifu.

Za zmínku stojí i zvýšení konzumace, od roku 1933 do roku 1936 došlo v konzumaci piva k nárůstu ze 331 milionů hektolitrů na 395 milionů hektolitrů, co se týče cigaret, tak ve stejném období můžeme zaznamenat růst z 32 miliard 800 milionů kusů na 38 miliard 200 milionů a u doutníků zase ze 6 miliard 300 milionů na 8 miliard 300 milionů. Ceny zboží díky přísné kontrole nerostly stejným způsobem jako mzdy. Výdaje na živobytí vzrostly v období 1933-1937 o 6%, výdělky domácností stouply o 11%.

Odstranění nezaměstnanosti mělo za výsledek zlepšení životních podmínek německého lidu, miliony bývalých nezaměstnaných rozšířily řady pracujících. Od roku 1936, začala docházet pracovní síla, Říšský úřad pro umístění pracujících a zabezpečení proti nezaměstnanosti, jenž byl zřízen pod říšským Ministerstvem práce, oznámil, že poptávka po pracovní síle začíná být mnohem vyšší, než její reálná nabídka.

(V příští části se budu zabývat dalšími aspekty fiskální politiky, sociálními přídavky, zdravotnictvím a tím, jaké sociální výhody měly v Hitlerově Německu  rodiny s dětmi).