Cantona po letech míří do černého
Ladislav Tajovský

Hospodářské noviny, 16. prosince 2010

Naše peníze nejsou ničím kryté. Vývoj v Irsku ukazuje, jak lehce se mohou proměnit v nic.

Fotbalový rebel Eric Cantona minulý týden vyzval k malé revoluci proti bankovnímu sektoru. Jeho idea nebyla organizačně nikterak náročná - mělo jít o jakýsi organizovaný "run na banky", kdy si střadatelé masivně vyberou své úspory a tím odhalí špatné hospodaření těchto institucí. Nebylo to poprvé, co se proti Cantonovi zvedla silná vlna odporu; vrcholným úspěchem profesionálního provokatéra pak byla slova eurokomisaře pro hospodářské záležitosti Olliho Rehna, který, mírně řečeno, znevážil fotbalistovu odbornou erudici v oboru ekonomie.

Přiznejme rovnou, že současný odborný diskurs vedený v oblasti financí skutečně standardně nebere v potaz názory elitních fotbalistů, byť by jejich schopnosti v nakládání s míčem byly jakékoliv. "Nominální" odbornost je tedy jednoznačně na straně vrcholného evropského úředníka. Jestliže však posuzujeme, kdo svými slovy lépe zacílil, pak je to bez jakékoliv diskuse právě Cantona. Jeho návrh totiž mířil do černého víc než drtivá většina odborných či politických komentářů současného ekonomického dění. Je možné, že si to samotný Cantona ani neuvědomuje, dokonce je to velmi pravděpodobné, ale to pro podstatu problému není důležité.

Irsko jako Česko?

Existuje souvislost mezi slovy francouzského fotbalisty, kolapsem irských veřejných financí a drobným českým střadatelem, který má své celoživotní úspory uložené u domácí banky? Bohužel ano; a je navíc zcela zřejmá, chtělo by se říci systémová.

Příčinou současné irské mizérie je dva roky stará vládní záruka za potápějící se bankovní sektor. Ta měla sehrát roli psychologické vzpruhy, přičemž se ani v těch nejděsivějších představách nepočítalo s tím, že bude muset být v budoucnu naplněna. Měla prostě jenom udržet důvěru v bankovní sektor - reálně stála na vodě, dostatečné prostředky k dispozici nebyly.

A přesně to odstřelilo irský rozpočet (a dnes to ohrožuje eurozónu jako celek). Proti všem předpokladům, ale nikoliv proti logice, totiž tyto prostředky potřeba byly. Irsko je pochopitelně nemělo, a proto právě teď připlouvají z evropského záchranného valu (EFSF).

Situace ukázkově ilustruje, s jak nebezpečnou hračkou si moderní ekonomiky dlouhodobě pohrávají. Možná si někteří vzpomenou, jak u nás spojené levicové síly prosadily v období rozjezdu finanční krize rozšíření pojištění vkladů u českých bankovních institucí. To bylo navýšeno na ekvivalent 50 tisíc eur (se zvýšením na dvojnásobek od příštího roku) a zejména na 100 procent vkladů (doposud to bylo 90). Jinými slovy: absolutní většina českých střadatelů má zákonnou jistotu, že v případě krachu banky dostane všechny své prostředky zpět. Vklady přesahující 1,25 mil. resp. 2,5 mil. korun u nás nemá skoro nikdo, takže můžeme být všichni v klidu, naše peníze jsou bezpečné.

A právě v tom to je - jsou bezpečné asi tak, jako byly pevné státní garance zajišťující irské banky. Schválně: Kdo se obuje do mě, když napíšu, že to je všechno jen milosrdná lež předkládaná těm, kteří se nejsou schopni dopátrat všeříkajících čísel? Miroslav Kalousek to asi nebude, protože to byl právě on, a budiž mu za to chvála, kdo se proti uvedenému navýšení plamenně stavěl. Takže zase Olli Rehn?

Vyplatíme jen to, co vám sebereme

Tedy do toho: český Fond pojištění vkladů disponuje prostředky, které nedosahují ani jednoho procenta výše vkladů, které mají být v případě kritického vývoje v bankovním sektoru garantovány. Jinými slovy ti, kteří drží své prostředky na bankovních účtech, si mohou být jisti, že by z Fondu nedostali prakticky nic. Pokud by mělo být dodrženo zdání zákonnosti, muselo by se sáhnout k tomu, co už avizoval zmíněny Miroslav Kalousek a co se nakonec děje v Irsku - vklady by mohly být vyplaceny pouze tak, že by se potřebná částka vybrala na daních. Takové perpetuum mobile se zpětným chodem. Navíc účet Fondu je vedený u nejmenované české banky, čili v případě, že by se položila i ona, otevírá se prostor k nepřeberným kombinacím, kdo koho a z čeho bude vyplácet.

Problém je však bohužel mnohem širší. Základním komunikačním prostředkem celé ekonomiky jsou ceny vyjádřené v penězích (nediskutujme zde o tom, co tím přesně myslíme - velmi zajímavě se tohoto tématu dotknul viceguvernér ČNB Mojmír Hampl v HN z 13. 12.). Dvacáté století přineslo jejich odhmotnění, stav, kdy peníze nemají žádný obsah, jsou jen způsobem vyjádření důvěry v garantující státní instituce.

Tyto instituce převzaly prostřednictvím postátněných centrálních bank nad penězi plnou kontrolu, což jde ruku v ruce s potřebou kontroly nad bankovním sektorem. Pojištění vkladů, garance bank atd., to vše jsou jen fíkové listy mající zastřít narůstající inherentní nestabilitu světa, v němž se hodnota peněz stala nástrojem plně ovládaným politickou sférou a bankovním sektorem. Naše dnešní peníze nejsou ničím kryté, a jak ukazuje poslední vývoj třeba v Irsku, může kdykoliv nastat situace, kdy zjistíme, že nejsou vůbec.

Průměrný člověk se dostane k penězům tak, že část svého života věnuje práci, která je v naprosté většině případů honorována právě v penězích. Svůj čas tak na trhu práce vlastně za peníze promění. Tyto peníze poté zčásti spotřebuje, zčásti uspoří (a třeba uloží v bance). Toto je základní mechanismus, od nějž se v ekonomice vše další odvíjí; je zde přímá vazba a člověk nemusí být ekonom, aby ji chápal.

Vrátíme-li se na tomto místě k osobě Erica Cantony, pak možná snáz pochopíme, proč se kritika na jeho adresu nesla primárně v duchu útoku na jeho nezodpovědnost a neschopnost dohlédnout důsledků neuváženého činu. Hrozilo totiž, že v případě uposlechnutí a následné snahy velkého počtu střadatelů dostat se ke svým penězům, by již nebylo možné odkládat zjištění, že náš čas, který jsme na jejich vydělávání vynaložili, byl podobný tomu, čemu se za dob socialismu blahé paměti říkalo "akce Z". Tedy že jsme pracovali zadarmo. Celý systém moderního bankovnictví totiž už několik desítek let stojí a padá nikoliv s důvěrou ve stabilitu klíčových institucí a peněz samotných, ale kriticky závisí na kombinací neznalosti a strachu poznat pravdu.

 

Původní smysl bank byl

Původní smysl bank byl zejména v soustřeďování volných peněz, které pak mohly být využity k investování a tím k rozvoji. V bance, která působila ve městě či v okrese bylo všechno (relativně) průhledné a jasné včetně rizika, které banka nesla s podnikatelem, jemuž půjčovala.
Propojování bank, "globalizace" a ze všeho nejvíc různé "zajišťování" vkladů - vnesené do bank zvenčí, z politiky - celou věc zesložitily a zneprůhlednily. Vztahy nejsou zřetelné a riziko se ukrylo, dokonce jakoby vymizelo. Ale nevymizelo, jen má jiné podoby a jiná - mnohem větší - měřítka.
Run na banky, jak navrhl Cantona, je spolehlivou cestou ke krachu bank, peněžního systému a ke krachu státu. To je slabina všech snadných řešení, nedohlédnou totiž - ani nechtějí dohlédnout - svých důsledků.
Bankovnictví a peněžní systém by se měly změnit. Jedním ze směrů dalšího vývoje by mělo být vrácení peněz do čistě ekonomické kategorie a odstřižení od politiky. Jenže jak, není zatím jasné.

Cca před rokem se zdálo, že

Cca před rokem se zdálo, že první ozdravný krok je na spadnutí - obnovení Glass-Steagallova zákona z roku 1933 na separaci bank, kam si nosíte úspory a bank, kam přinesete peníze, když si chcete spíše vsadit na cenu čehokoliv.

Pro obnovení platnosti zákona se vyslovovala řada špičkových ekonomů (např. prof. Roubini) i bývalých představitelů US administrativy (např. Volcker).

Nezaznamenal jsem žádný příspěvek, který by zpochybňoval pozitivní charakter takového kroku. Ale nějak se ta idea ztratila.

___________________________________________________________________________________