LN 18. prosince 2010

TESAŘÍKŮV AKORD

V ruské hokejové lize se odehrála scénka, která má hokej zřejmě divácky zatraktivnit. V šesté vteřině hry se celá pětka včetně najatých Kanaďanů vrhla na soupeře a začala je mlátit hlava nehlava. Jestli to má být napodobenina bitek v zámořské NHL, pak nevím, jestli se to povedlo. No, nakonec v bývalém Svazu sovětských socialistických republik se snažili dost často něco takzvaně opajcnout, a zhusta se to nepovedlo. Auta volha, poběda nebo moskvič, to byly nezdařilé kopie západních vozů. V souvislosti s volhou se mi vybavuje vzpomínka na ilegální burzu gramofonových desek, která se vždy po nějaké době, když byla rozehnána bezpečností čili komunistickou policií, stěhovala z místa na místo. Ty zátahy bývaly legrační – na burze se objevili chlapíci s deskami Heleny Vondráčkové, Hany Zagorové a podobně. Bylo jasné, že jsou to fízlové. S takovými deskami tam totiž normální sběratel nevkročil. Sebrali pár lidí, sepsali protokol a potom je i s jejich deskami propustili. Pro mě trochu nepochopitelné akce, a vlastně taky kopie, byť v opačném gardu.

Abych vysvětlil tu volhu. Na burzu v Motole jsem přijel poměrně pozdě, bylo už po zátahu a „operativci“ přišli k vozidlu, byli oblečeni s jejich komunistickofízlovským vkusem v hnědých nebo podivně zelených tesilkách, hlavy jako knedlíky. Bylo jasně vidět, co je to za soudruhy, a nasedali do té volhy. Problém byl v tom, že jich bylo osm. Dopravními předpisy se nezabývali, proč taky, ale legrační bylo, jak se do toho auta cpali. Mimochodem, desky tenkrát na černém trhu stály od dvouset korun výše, při výplatě patnáctset korun mi po nákupu na burze moc peněz nezbývalo. Měl jsem ale bezvadné desky a navíc jsem býval krásně štíhlý, protože jsem se musel uskrovnit s jídlem. Když si teď někdo stěžuje, že desky stojí až šest stovek, musím se pobaveně usmát. Nic proti hokeji, ale proti tomu mi ta rvačka Kanaďanů z Čechova na ledě v Omsku připadala blboučká.