Vládní koalice obstála v první vážné zkoušce soudržnosti a ustála pokus opozice o svržení vlády. Je to dobře. Současná vláda není sice skvělá, ale ani ty minulé nestály za mnoho a zejména: skutečně lepší alternativa zatím není v dohledu. Platí přece pravidlo, že dobré vlády existují jen v předvolebních vidinách lepších zítřků, jež malují uchazeči o hlasy voličů. Ve skutečnosti existují jen vlády více nebo méně špatné. V případě českého Absurdistánu tato humorná nadsázka zatím není přeháněním.

Šokujícím poznatkem ze zkoušky je malá odolnost vládnoucího uskupení politiků proti možnosti spuštění katastrofických událostí naprostou malicherností, a také diletantismus odpovědných činitelů, kteří se neuměli vypořádat s poplašnými zprávami ze Státního fondu životního prostředí s nadhledem a bez velkých škod. Poznatky, jejichž předložením exministrovi Drobilovi a dalším rozpoutal bouři Libor Michálek, jsou sice znepokojující, ale v nejhorším případě šlo jen o svádění ke korupčnímu jednání, jemuž dotyčný nehodlal podlehnout. Zatím nikdo nedokázal, že se naznačené nepravosti již někdy odehrály. Díky tomu, že Libor Michálek nezákonně získané důkazy zveřejnil, se patrně již nikdy nedovíme, zda byly výzvy myšleny vážně, případně zda vůbec měly věcný podklad. Dostupnou zůstává pouze možnost přezkoumat tvrzení o předražení projektu výstavby pražské čistírny odpadních vod. Ale další spojitosti projektu, Michálkem naznačené, asi nebude možné prokázat.  

Pokud se Libor Michálek cítil příliš obtěžován nebo měl obavy, že mu z nevyhovění hrozí nebezpečí, mohl situaci zvládnout standardními postupy, aniž by si začal hrát na soukromé očko. Jeho chování mi připomíná Zlatuši Andělovou, korunní svědkyni v nevyšetřené kauze „justiční mafie“, která „pochopila“ po více než půl roce poté, co strávila chutnou krmi ze společných obědů s kamarády „mafiány“, že  její společníci od ní možná něco chtěli, něco od ní očekávali: ani jednomu z původců poplachu nikdo nehrozil s pistolí přitisknutou na čelo, že ho zastřelí, pokud včas nepochopí, co se sluší a patří.

Pokus Pavla Drobila čelit hrozbě zveřejnění Michálkových nahrávek nabídkou náměstkovské funkce byl nejhorším ze všech možných východisek. Lze pouze ocenit, že si pan exministr záhy přiznal prohru a nastoupil cestu do politického propadliště. Naproti tomu se nelze divit nevzrušené reakci Radka Johna a Petra Nečase: v době, kdy je Libor Michálek navštívil, neměl ještě konkrétní doložitelné poznatky. Kdyby se měli členové vlády zabývat takovými věcmi, nedělali by nic jiného a nepotřebovali bychom policii a státní zastupitelství. Je dost na tom, že policii a státní zastupitelství zavalují nedůvodná trestní oznámení, jejichž vyhodnocováním se ztrácí čas, určený na řešení skutečné kriminality.  

Opozice byla více na výši situace, než vládní koalice. Nahrávku na smeč zachytila skutečně pohotově a podezření na přípravu zpronevěry státních finančních prostředků pro skryté napojení ODS na státní rozpočet hbitě použila jako důvod k vyvolání hlasování o nedůvěře k vládě. Nicméně v případě, že by proti opozici stály sevřené řady zkušených harcovníků vládní koalice, zabarikádovaných za stoosmnáctkovou parlamentní většinou, šlo by jen o neškodnou kratochvíli. Pouze nezkušenost poslaneckých nováčků, nevycvičených dlouholetým opakováním mantry o svobodě jako správně pochopené nutnosti, proto nezpůsobilých vypořádat se s rozpory svědomí a zvládnout jimi zrozenou hysterii, udělala z vládní krize adrenalinovou záležitost.

Nakonec se hlavním tématem krize stala otázka, zda je Radek John plnohodnotným ministrem vnitra, a může proto požadovat odvolání policejního prezidenta a případně i dalších policejních funkcionářů, či zda je jen správcem „trafiky“, kterou mu velkoryse postoupila ODS.

Arogance, kterou v přístupu k této otázce projevil Petr Nečas ve vystoupení před pondělní schůzkou K9, byla neuvěřitelná. Zpochybnila jeho schopnost správně vyhodnotit situaci a usvědčila jej ze ztráty pudu politické sebezáchovy. Pečlivě pěstovaný obraz uvážlivého, slušného politika pak ještě více pokazil mlčením na otázky poslanců ve sněmovně o svých údajných schůzkách s policejním prezidentem a dalšími důstojníky PČR.

Nečasova vláda není první, do které byli přijati představitelé menších politických stran, aby koalice dosáhla potřebné parlamentní většiny. V úloze „jazýčku na vahách“ se před stranou Věci veřejné vystřídaly KDU-ČSL, US-DEU a strana zelených. Vždy nastávají chvíle, kdy nejmenší člen koalice využije své nenahraditelnosti a pokusí se získat větší vliv při řešení věcí svého zájmu, než mu podle výsledku voleb náleží. Bylo by špatné, kdyby se Věci veřejné nechopily příležitosti a nevyužily vypjatou situaci k vyřešení vztahu mezi ministrem vnitra a policejním prezidentem.

Měly v daném případě podstatně silnější postavení než jejich předchůdkyně, neboť jsou  pro„klasické“ politické strany partnerem jiného, nového typu. Stranu vedou lidé sice bez politických zkušeností, zato s ustálenými zvyklostmi z tvrdého podnikatelského života. Zatím si nestačili přivyknout „politicky korektnímu“ vzájemnému přehlížení poklesků politických partnerů. Tváří se, že jim jde o to, aby nastolili v podnikatelském prostředí i v jiných oblastech života společnosti vládu pravidel rovné soutěže, nezkreslené korupčními vlivy. Kromě toho si předvolební ohlupování voličů (rozuměj: volební kampaň) zaplatili ze svých soukromých, řádně zdaněných příjmů. Nemusejí proto znervóznět z představy, že by z vodítka puštěná protikorupční policie začala zkoumat financování provozu jejich strany a případně jim poskytla příležitost, aby na vlastní kůži zakusili důsledky dlouhodobého podceňování a následného podfinancování vězeňství. Žádný z předáků VV nezchudne, neztratí práci, vliv a nezačne se nudit, přestane-li být ministrem. V případném sporu se s takovým protivníkem vyjednává velmi obtížně a každá nešikovnost může vést k úrazu. Tlačit jej hrozbou výměny hlavy policejního prezidenta za hlavu ministra vnitra nebo jeho spolupracovníků, je sebevražedně nerealistická troufalost, zvlášť když se ke vší smůle jedná o předsedu koaliční strany.

Kdyby Petr Nečas pokračoval dále způsobem, jímž se ubíral až do schůzky K9 s panem prezidentem, vláda by nejspíš padla. Přišel by o výsledky veškerého úsilí, které vynaložil na získání voličů a utvoření životaschopné vládní koalice. Obávám se, že jeho počínání a selhání Pavla Drobila vrhlo další stín na ODS v očích jejích možných voličů. A v jeho okolí tikají další časované miny…

V podstatě měl velké štěstí, že se do věci vložil jako deus ex machina pan prezident, jehož nadhled a státnická zkušenost sehrály rozhodující roli v zklidnění situace. Václav Klaus dával již před začátkem krize najevo, že ho nijak netěší Johnův záměr zbavit se současného policejního prezidenta. Po vyhodnocení konkrétní situace ale předvedl svým převážně méně zkušeným partnerům vzor pragmatického jednání: pod tlakem hrozby pádu vlády potlačil nevoli a ujal se sám vyjednání rezignace Oldřicha Martinů.  Poskytl svým návštěvníkům poučení, jež by si měli dobře zapamatovat: nikdo nemůže mít vždy všecko a je lépe udělat včas drobný ústupek než později ztratit velkou hodnotu.

Zaznamenal jsem v této souvislosti hlasy, že pan prezident překročil meze své ústavní pravomoci. Jsem přesvědčen, že to je omyl. Jeho zásah přece nebyl mocenský, neprovázel jej žádný správní úkon a výkon role zprostředkovatele smíru, nositele zkušeností a moudrého rádce ústava nezakazuje. A koaliční politici nevyužili práva jeho pozvání nepřijmout.

Ozývá se také názor, že odchod Oldřicha Martinů a definitivní vystavení policie nebrzděnému vlivu bývalého novináře Radka Johna bude mít pro policii neblahé následky. Mám ale obavy, že pan ministr právě ze své novinářské zkušenosti ví o dění v útrobách policie více než ostatní politici, kteří jsou odkázáni na oficiální Potěmkinovy vesnice. Policie je z hlediska přístupu lidí zvenčí k informacím o dění uvnitř chráněna služebním tajemstvím, proto do ní není dobře vidět.  Její úloha je obtížná a práce, kterou společnosti odvádí, je nezastupitelná a většinou dobře odvedená. Cesta, kterou urazila od Listopadu 1989 je přes všechny známé problémy úctyhodná.  Ale vedle toho v ní tu a tam probíhají větší nebo omezené „války policajtů“, dochází ke korupčnímu ovlivňování trestního řízení ve prospěch i neprospěch podezřelých, k projevům profesního neumětelství a bohužel i k uctivému obcházení prominentních činitelů, podezřelých ze zneužívání pravomoci a z jiné kriminality „bílých límečků“. Proti závadovému jednání  někdy působí samočisticí mechanismy odporu poctivých policistů proti pokleskům kolegů.

V občasném nepřístojném jednání policii nepřekáží ani dozor státního zastupitelství, který není vždy dosti důsledný a účinný a někdy dokonce sám přispívá k ochraně „nedotknutelných“ před policejním „obtěžováním“. Na nedokonale vyladěný vztah státního zastupitelství a policie ostatně  poukazoval i exministr Martin Pecina.

O záporných jevech se obvykle v oficiálních zprávách nepíše a politici se k poznatkům o nich nemusejí vůbec dostat. Vykvétají na povrch jen v případě, že Inspekce PČR odhalí trestnou činnost policistů, nebo se důkazy o nich stanou součástí veřejně projednávaných trestních spisů, popřípadě nějakou aféru vytáhnou na světlo dotěrní novináři. Obdobná situace je ve státním zastupitelství, v němž spousta selhání zůstává před veřejností utajena.

Novináři se mohou neoficiální cestou dostat k informacím, jež jsou pro oficiální místa nedostupné. Z tohoto hlediska může být svěření resortu vnitra bývalému novináři velmi prospěšné. Jeho užitečnost poznáme, pokud se už nikdy žádný prominent nebude moci veřejně chlubit, že se doslechl o trestním oznámení proti němu, ale policie se jej nepřišla ani zeptat na předmět podezření, popř. nebude-li si již moci žádný oznamovatel korupčního jednání příslušníků „věrchušky“ stěžovat, že policie věc odložila, aniž by provedla nejzákladnější vyšetřovací úkony.

V médiích se ozvaly úvahy na téma vítězů a poražených při řešení krize. Nemá smysl se jimi zabývat, protože se týkají pouze minulosti. Skutečně důležité bude poučení, které si z čerstvě proběhnuvších událostí vezmou pro svou budoucnost  účastníci trapností, jichž jsme byli svědky. S politováním konstatuji, že na výši událostí byl pouze pan prezident.

Z tohoto hlediska mám obavy o budoucnost ODS. Způsob, jakým se vyrovnává od r. 2007 s tzv. „kauzou Čunek“, jejíž mechanismus nebyl dosud objektivně vyšetřen a objasněn občanům, průtahy při odvolávání nejvyšší státní zástupkyně a utajení oficiálních důvodů jejího odchodu před veřejností, jakož i bezstarostnost, s kterou strana ponechává resort spravedlnosti v rukou politika, který za něj byl odpovědný v době vypuknutí zmíněného skandálu a v nejlepším případě nechal této taškařici volný průchod, nesvědčí o velké ochotě čerpat poučení z minulosti.
 
Ponecháme-li stranou jednotlivce, neprávem se vyčítá straně TOP 09, že v dané situaci vlastně nic neudělala: bezprostředně se jí věc netýkala a ve skutečnosti byla zklidňujícím činitelem, neboť bez zaváhání trvala na nutnosti udržet pohromadě koalici.  

Překonanou krizí život neskončil, naopak vyvstala naléhavá potřeba řešit odhalené problémy. Kromě vyšetření nastolených podezření bude nutné provést různá opatření legislativní, personální a organizační povahy, směřující do budoucnosti, zaměřená na zlepšení úrovně správy státu.

Nezbytná je novelizace zákona o policii, jenž se zanedbáním pravidel pro odvolání policejního prezidenta zařadil do kategorie legislativních zmetků. Plyne z toho i nutnost věnovat větší péči celému legislativnímu procesu, aby se podobné případy neopakovaly.

Personální situace, která vznikla ve státní správě v souvislosti s krizí, ukazuje na nepřipravenost politické reprezentace rychle doplňovat mezery v soustavě vysokých řídících pracovníků, vyvolané nečekaným pádem některých z nich. Není to nic nového, jen v dané situace se problém projevuje v koncentrované podobě, protože odchází více lidí současně. Po Listopadu jsme zavrhli komunistický systém vyhledávání, výběru a přípravy kádrových rezerv a nahradili jsme jej systémem „kamarád přivede kamaráda kamarádů“, který často vede k nemilým překvapením. Nevžilo se obsazování vysokých míst ve státní správě výběrovým řízením, uplatnění nenašly kariérní řády. Příkladem je výměna na postu nejvyššího státního zástupce, o jejíž nezbytnosti se vědělo s předstihem několika měsíců (pozor: toto není vyslovení nedůvěry designovanému Pavlu Zemanovi, o němž nic nevím, natož abych měl výhrady), přičemž stejný stav se uplatnil také v minulosti při nahrazení Marie Benešové Renatou Veseckou. Totéž se týká vyhledání náhrady za policejního prezidenta, a možná i za další policejní funkcionáře, na které odvolání teprve čeká. Ve hře je také zatím neobsazené místo po Liboru Michálkovi a jeho náměstkovi, a možná i další. Racionální řešení personálního řízení státní správy ovšem není možné bez jejího odpolitizování a důsledné profesionalizace. Jedině tak lze účelně vytvářet „líhně“, do nichž se sáhne pro náhradu v případě náhlého odchodu významného řídícího pracovníka.

Překonáním této koaliční krize neskončily dějiny. Nesourodost koalice se v ní projevila jako významný činitel, ohrožující její soudržnost i do budoucna. Je na vůdcích koaličních stran, aby se naučili spolu žít přes rozdíly v politické minulosti a názorech. Nezvládnou-li to, půjdeme k volbám dříve než v r. 2014, a to se smutnou jistotou, že příští vláda může být ještě horší než současná.