Je to vlastně úplně obyčejný příběh…
Josef Mlejnek


Rozhovor s hercem Janem Vlasákem


Divadelní a filmový herec Jan Vlasák se narodil 3. února 1943 v Čáslavi a vyrůstal několik kilometrů odtud - v Bučicích pod Železnými horami. Obor herectví absolvoval v šedesátých letech na JAMU v Brně a divadelní kariéru zahájil v Uherském Hradišti. Během své bohaté kariéry u divadla vystřídal předních scén, včetně angažmá v Národním divadle v Praze - v současnosti je členem souboru Městských divadel pražských. Jeho žena Eliška Vlasáková je autorkou několika podivuhodných prozaických děl. Poslední Vlasákovou rolí je Král Lear ve stejnojmenném Shakespearově dramatu na scéně Městských divadel pražských. Vlasákovi se v této roli podařilo šťastně uplatnit bohatý rejstřík svého herectví v celém jeho rozpětí a síle. Na poslední roli mu velmi záleželo, neboť jí se mu jako by uzavírá pomyslný shakespearovský kruh. Nehovořili jsme však pouze o králi Ldařovi - jeho úvahami jednak prosvítá určitá životní filozofie, jednak z toho, o co se zajímá mimo svoji profesi, je patrná snaha vyznat se v nezvažitelných faktorech, které určují náš život.


Hraješ stále ještě Svidrigajlova ve Zločinu a trestu v Řeznické? Jak dlouho už tato inscenace žije?

Nazkoušeli jsme hru už někdy v roce 1988 pro divadlo Rubín na Malé Straně, ale pak přišla revoluce, na chvíli se to zabalilo, ale po uklidnění se záhy znovu oprášilo, pak nás odtamtud vyhodili, tak jsme začali hrát v Řeznické.
Hodně herců se už v různých rolích vystřídalo, hraje Raskolnikova stále Martin Myšička?

Ano, ale úplně na počátku ho hrál Vladimír Dlouhý, a opravdu naprosto geniálně. Soňu hrála, původně, a rovněž skvěle, Eva Salzmannová, dnes Lenka Vlasáková. Dodnes se hned v několika rolích objevuje Radka Fiedlerová. Co do osob a obsazení je to už zcela jiné představení, a já si už na Svidrigajlova připadám moc starý, vždyť podle předlohy by měla být tato temná figura tak čtyřicátník…
Před sto padesáti lety byl ovšem čtyřicátník vnímán jinak než dneska.

Jistě, dohazovačka Tekla v Gogolově Ženitbě, když se jí ptá ta mladá, která se má vdávat, na věk jednoho z nápadníků, tak jí odpovídá: Jak je starej, jak je starej, no mladík, sotva padesát!
Které Shakespearovské postavy sis už zahrál?

Když jsem byl opravdu mladý, hrál jsem Hamleta. Ve Snu noci svatojánské jsem dostal Thesea, ten je tam na začátku a na konci. V Brně jsem hrál Othella, Josef Karlík hrál Jaga, Desdemonu Ivana Valešová. Othella jsem hrál také u Ewalda Schorma, to bylo na Žižkově, kde je teď Divadlo Járy Cimrmana, Desdemonu hrála Táňa Fischerová.

Co tě na roli krále Leara přitahovalo? Toužil jsi po tom si ho zahrát?

Zahrát jsem si ji chtěl, lhal bych, kdybych řekl, že ne. Mám teď i na něj věk. Když jsem hru pročítal, stále víc jsem se propracovával k poznání, že všechno je vlastně obyčejné, i rovina, v níž se přímo pohybuje sám Lear. Čím dál tím víc mi hra připadala jako prostý lidský příběh pošetilého stáří, které se nedovede podívat na svět jinak než skrze své sobectví nebo skrze svoji umanutost, čímž si nakonec přivodí zhroucení, jež je barvitě podáno skrze clonu šílenství. Až skrze své šílenství dospěje k nějakému trošku si uvědomění vlastní zaslepenosti ve svém dosavadním životě. Ve lži, v nepravdě, v klamech. A že ten opravdový život jako by mu unikal a také uniká.
Ale král Lear přece dojde jakéhosi smíru.

Mám pocit, že tomu člověku, tak jak byl Shakespearem napsán, se podaří něco pochopit, ale nepodaří se mu to bohužel dovést ke šťastnému konci. Okolnosti jsou v té hře nastaveny tak, že předmět jeho velké lásky a zároveň velké nenávisti, jeho dceru Kordélii se nepodaří zachránit před smrtí, což on nepřežije a umírá chvíli po ní. Pro mě je to hodně obyčejný příběh.
Podle tebe jde jen o příběh lidského života, a to víc o příběh než o podobenství?

Podobenství vzniká samo o sobě, ale když jsem při zkouškách četl text hry stále dokola, měl jsem pocit, že to podobenství vzniká až tím, jak se celá věc přehraje, což je hodně osobní. Někdy se Lear hraje jako politikum, výpověď o společnosti - tohle je tam také, myslím teď jeho starší dcery, jejich partnery a války, které probíhají, ale samotný Learův příběh je udělán hodně z osobní lidské látky.
Shakespeare se interpretuje často zcela protichůdně, ale Král Lear není Hamlet ani Macbeth a protikladných výkladů tam zas tolik být nemůže…

Viděl jsem několik představení a myslím, že právě v inscenacích, které vznikly v českém prostředí, se režie často příliš snaží, jak jsem řekl, všechno převádět na politiku, společenské napětí a problémy. Myslím, že ty dvě hodiny lze se Shakespearem prožít právě v onom prostém, obyčejném lidském příběhu, který prožívá víceméně každý starý člověk.
Takže důraz na moudření, pokus o zmoudření?

Asi tam nějaké zmoudření bude. Vnuk se mě zeptal: O čem to je? A já mu musel po pravdě říct, že to vlastně nevím. Samozřejmě, dá se odpovědět, víš, je to hra o pošetilém starci, to je pravda, ale ono to není zase jenom o něm. Je tam spousta rovin, spousta facet, ke kterým se člověk se svým životem dokope ve stáří. Mám takovou metodu, dá-li se to tak říct. Je třeba jít od výstupu k výstupu, od věty k větě, předem si stanovit model a pak ho model naplňovat. Mě přijde jako škoda, mít všechno stanoveno předem. Je třeba spíš se nechat překvapovat možností, která najednou vzniká, stejně jak tomu je v životě. To se také nedá určit předem, jak budeš reagovat na dítě, které ti odporuje nebo přinese pětku ze školy. Možná se to dá předpokládat, ale pro mě je důležité být právě u zrodu těch rozcestí.
Ale bylo by škoda, kdyby se Král Lear měl stát jenom moralitou.

Když to trochu zjednoduším, nedávno jsem, hlavu maje plnou Leara, čekal v Čáslavi u nádraží na ženu, která jela z Prahy za mnou na chalupu, a nechtěně jsem vyslechl lament nějaké staré paní, která seděla na lavičce a vykládala dalším třem čtyřem jiným babkám, co tam s ní pokuřovaly, svůj příběh-lapálii s desetiletou vnučkou: A taková vám je to potvora! Já jí všecko koupila, všecko jsem nakoupila, lednička narvaná, a vona babi, mně se tady nelíbí. Tak jsem jí řekla a co by si chtěla, já jsem ti všecko koupila, no a vona zavolala tátovi, ten přijel, ani se se mnou nebavil, popad tašku, narvanou, a vnučku a vodjeli! A já jí koupila, co jsem jí na očích viděla, všechno jsem jí dala, ale vona ne, tak jsem si řekla, když ty takhle, všecko jsem ti chtěla dát, ale naseru ti, nic ti nedám! Musel jsem se smát a v duchu jsem si říkal: Není to vlastně Lear?
Moralita o lidském nevděku?

Zapudí tu nejmladší, Kordélii. Ale ty dvě, kterým všechno dal, ty ho kopnou do zadku. To ho tak udiví, že neví, která bije, a zblázní se z toho.
Z pouhého konstatování nevděku?

Slovo nevděk. Shakespeare je zajímavý tím, že jako by nic nedával do podtextů, v Čechovovi je to úplně jinak, u toho ty postavy něco říkají, ale člověk tak tuší, že asi žijí něčím jiným, jejich myšlenky se toulají leckdes jinde. V Shakespearovi však co se neřekne, to není. Všecko je obsaženo ve slově. A v Learovi, speciálně u hlavní postavy, se slovo nevděk neustále omílá, je tam snad dvacetkrát: Ten nevděk, ty dvě nevděčnice, jako bych ukousl si ruku, která mě živila a tak dále. A to je vlastně téma stáří, pozdního věku, kdy je nevděk vnímán příliš.
Ale nejen v Králi Learovi, ale také v představení, ve kterém Leara hraješ, je ještě něco víc než nevděk vládnoucí světem, ale také je v něm zpodobena krutost světa, jež člověka drtí ve svých spárech.

Člověk se vlastně pořád pohybuje a žije, ve světě, který je plný násilí. Ale je zajímavé, že v Králi Learovi to vypadá tak, že ono násilí a destrukci řádu způsobuje Lear sám svým jednáním, svou povahou, svým nekroceným běsem, kterého bez sebekontroly vystřelí do světa.
Když byla a je řeč o věku, myslíš si, že králi Learovi teď lépe rozumíš než bys dokázal třeba před třiceti, čtyřiceti lety?

Myslím, že ano. Kdysi jsem jako šestnáctiletý kluk viděl v roli Krále Leara Zdeňka Štěpánka na Národním divadle. Byl jsem samozřejmě uchvácený jeho výkonem, ostatní si už nepamatuji, ale moc jsem tomu nerozuměl. Právě tomu stáří, té roli, viděl jsem jenom hereckou dokonalost, jinak mi to bylo cizí. Všechno se mi více odkrylo skutečně až s postupujícím věkem. Nic se nezjednodušilo, ale spíše oprostilo k elementárnějšímu vidění.
Nejsi pouze divadelní a filmový herec, ale také rozhlasový čtec.

Mám-li se chlubit, tak nejsem jenom čtec, jsem i rozhlasový autor. O minulých prázdninách jsem si tu na chalupě přečetl Okresní město od Karla Poláčka a byl jsem z té krásné knihy přímo nadšený. Přečetl jsem si i pokračování o první světové válce, to bylo pro mě navíc úžasné ve srovnání s Haškem. Říkal jsem si, že to v rádiu musí být už dávno natočeno jako četba na pokračování. Tak jsem se na to zeptal Miloše Doležala, ale k mému velkému překvapení nebylo. Tak jsem se do knížky pustil a udělal jsem výbor pro rozhlasové čtení. Ale bylo to velice těžké, protože všechno bylo moc pěkné, přitom se něco - s těžkým srdcem - vyházet muselo, aby se vše vešlo do třinácti dílů.
Loni o prázdninách jsi četl Poláčka, co jsi četl o těch letošních?

Knihu Josepha Ratzingera, vašeho současného papeže Benedikta, Ježíš Nazaretský.
Co sis od četby sliboval, co tě překvapilo?

Benedikt XVI. mě zajímal už dlouho, především jako persona, a pak mě také zajímaly jeho názory. A překvapilo mě, jak on vlastně nic netvrdí jako kazatel, který vždycky dopředu ví, jak to má být, on všechno spíše staví jako problém k přemýšlení nebo výzvu se k něčemu postupně dopracovávat. Nemá hotový mustr, jak něco vyložit. Samozřejmě, vede člověka cestou svých úvah, a to se na celé věci dá pěkné sledovat. Má silné argumenty, silné důvody k vysvětlení pojmů jako Trojice. U problematických věcí je to tak, jako kdyby člověka vzal a zval na cestu těmi svými pochybami a svými úvahami, svým pátráním a tápáním, jak se k tomu podstatnému dobrat.
Před časem jsi říkal, že zrovna čteš knihu Davida Flussera Ježíš…

Mne všechno, co se týká tématu Ježíš a Kristus i tohoto spojení, pochopitelně zajímá.
Historie vzniku křesťanství?

Kolem něj je tolik tajemství, neboť všechno se pohybuje prakticky jen v rovině evangelií, a v těch podáních má všechno už zároveň teologický význam. Z čistě historického hlediska je všechno zatemněné a zdá se být hodně málo opřeno o hmatatelné důkazy, které potřebujeme. Ta doba byla plná kvasu, plná jistých potřeb a zároveň možností, výbojů a experimentů. Jedním z těch, kdo v té době působil, byl také historický Ježíš. A to, že se zrovna ujalo a rozvinulo právě to, co hlásal, je pro mě velká záhada, tajemství, úžasná věc, bylo tam spousta podobných lidí, ambiciózních projektů. Úžasné je že právě toto, přes takový odpor, překážky a trápení, že se jeho učení uchytilo, začalo nabývat na síle a průraznosti, to je velice zvláštní.

Bučice, listopad 2010.

(Nekrácená verze rozhovoru, který vyšel v příloze Katolického týdeníku „Perspektivy“ 28. prosince 2010.)

Díky za ten rozhovor, pane

Díky za ten rozhovor, pane Mlejnek.
Jan Vlasák je vynikající. A nejen v Learovi.
T.

"A to, že se zrovna ujalo a

"A to, že se zrovna ujalo a rozvinulo právě to, co hlásal, je pro mě velká záhada, tajemství, úžasná věc, bylo tam spousta podobných lidí, ambiciózních projektů."
Je to úžasná věc, s tím ze srdce souhlasím. Ale že tam "bylo spousta podobných lidí"? Možná si byli podobní v tom, že obcházeli zemi a hlásali své názory. Jenže tím podobnost končí. Opačné tvrzení je jen pověra člověka, který o křesťanství a jeho kořenech ví hodně málo. Je dobře, že se o křesťanství zajímá, ale je třeba jít i po smyslu nejen po "historii". Ta je velmi nespolehlivá, možná víc než evangelia. Ostatně existují i jiná - nekanonická - evangelia, která mnohé naznačují a možná přímo prozrazují.

Milý Gregory, kde jste přišel

Milý Gregory, kde jste přišel na to, že jsou evangelia nespolehlivá?