10.01.2011, MF DNES

V prosinci 1989 jsme s Václavem Havlem a dalšími v delegaci Občanského fóra vyjednávali sestavení vlády národního porozumění. Jiří Dienstbier byl logickým kandidátem Občanského fóra na ministra zahraničí, ale Marián Čalfa, který měl vládu řídit, se snažil prosazovat Jiřího Hájka, který již vládl československé diplomacii v roce 1968 a pro komunisty byl stravitelnější figurou. Vyšel jsem tehdy na chodbu, kde Dienstbier jako kandidát čekal, a říkám mu: "Vypadá to blbě. Čalfa tě akceptuje jako možného ministra informací, ale Černín ti dát nechce." Jirka byl nekompromisní. Buď zahraničí, nebo nic, řekl si rezolutně o práci, kterou chtěl dělat. Vrátil jsem se do místnosti a Václav Havel opáčil Čalfovi stejně rezolutně: "Trváme na Dienstbierovi." Tak se i stalo. Záhy oblétly celý svět záběry, jak sympatický, kníratý Dienstbier stříhá spolu s legendou německé diplomacie Hansem-Dietrichem Genscherem ostnaté dráty na naší západní hranici. Cesta ke svobodě byla otevřena i fyzicky.

Úspěchy i nenaplněné vize

Po počátečním váhání se Dienstbier postavil čelem také k naší ambici stát se členem NATO, když na jaře 1991 sděloval tehdejšímu generálnímu tajemníkovi Manfredu Woernerovi, že jedinou chybou NATO je to, že v něm nejsme. Ne všechno Jiřímu Dienstbierovi v Černínském paláci vyšlo tak, jak si představoval. Jeho snění o celoevropském bezpečnostním systému narazilo na přirozené meze reálné politiky. Jeho harvardský projev, ve kterém neúspěšně navrhoval, aby Západ financoval pokračování našeho exportu na Východ, narazil na meze reálné ekonomiky. Jeho smlouva s Německem nevyřešila hlavní problémy ve vzájemných vztazích. Přesto se nesmazatelně vepsal do našich dějin jako politik a diplomat, který měl realistické, často dobře vyargumentované názory, který dokázal jednat odvážně a který byl díky své otevřenosti velmi oblíbený. Dienstbier jako diplomat nebyl ideolog, ale realista. Přesto to v hlavním testu tehdejší reálpolitiky neměl jednoduché. Hlasitě a opakovaně varoval před následky rozpadu Jugoslávie, ale dynamika vývoje byla taková, že jen málokdo mu tehdy naslouchal. Vývoj šel nezadržitelně jiným směrem.

Proti vlastní straně

Jako politik byl Dienstbier vždy levicový liberál. Ale v porevoluční době, kdy se k levici nikdo moc nehlásil, hledal neúspěšně prostor ve středu.

Ve volbách 1992 pohořel. K sociálním demokratům se přidal pozdě a opětovná cesta na politický vrchol už pro něj byla uzavřena mladšími a ambiciózními politiky.

Přesto byl Jiří Dienstbier i dál v české politice vidět, zejména po zvolení do Senátu.

Dost jsme se tehdy přeli. Jeho často skeptický hlas byl nepřehlédnutelný, ať už v debatách kolem amerického radaru nebo vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů. Přesto je má poslední vzpomínka příjemná. Na podzim loňského roku, když už dobře věděl, že mu na tomto světě nezbývá mnoho času, se postavil proti kličkování ČSSD a podpořil vyslání našich vojáků do Afghánistánu.

Zachoval se odpovědně, odmítl populismus. Týden poté letěl do Kábulu jako člen mé delegace. Zdravotně už na tom nebyl dobře. Ale jeho přítomnost dodávala českým vojákům potřebnou odvahu. Tedy vlastnost, se kterou Jiří Dienstbier nikdy v životě nešetřil.

Čest jeho památce.