Projev Jiřího Janečka na zasedání Rady České televize 12. ledna 2011


(přepis a grafická úprava Virtually)

Nejdříve pár slov úvodem. Dopis je sice tentokrát adresován Radě ČT, ale kopie směřují směrem k politickým stranám, poslancům a předsedům stran. Snaha vytvářet z problematiky veřejného vysílání a dalšího fungování ČT politický problém je evidentní. Pro nezávislou televizi je to útok na samu podstatu její existence.

Nic není jistější než to, že Janeček ve funkci dříve nebo později skončí. Buď v řádném termínu, anebo jindy, to záleží buď na mém rozhodnutí, nebo na rozhodnutí Rady. Jenomže problémy, které tyto útoky vyvolávají, vůbec nesouvisejí  s Janečkem. Jejich zdrojem je totální rozpad starých modelů fungování mediálního prostředí a ohrožení původní tvorby jako celku. Ať zde bude na mém místě sedět kdokoli, bude řešit stejné problémy a bude je řešit obdobným způsobem. Manévrovací prostor je nulový. Vím ale jistě, že pokud se problémy nutné transformace veřejné televize stanou problémy politickými, bude to mít pro její fungování fatální následky.

Původní tvorba je zásadním problémem z pohledu dlouhodobě udržitelného financování ČT při očekávané stagnaci či poklesu příjmů. To je nesporný fakt. Buď o tom budeme věcně debatovat a hledat řešení, o což se nyní v rámci restrukturalizace snažím, anebo budou pokračovat hysterické výzvy směrem k politikům. Pokud budou profesní svazy v tomto stylu pokračovat, uplatní se nakonec doporučení, která předkládají poradenské firmy již nějaký čas. Dojde k útlumu vlastní tvorby, což je mimochodem jeden ze základních pilířů její existence. Stačí se podívat do blízkého okolí, do zemí srovnatelné velikosti. Tolik úvodem. K otázce nákladů se ještě vrátím.

Teď bych se chtěl vyjádřit k jednotlivým bodům dopisu, byť z hlediska věcného obsahu není prakticky k čemu se vyjadřovat.

Bod jedna je klasickou manipulací s fakty a nebojím se říci, že vědomou lží. Naštěstí existuje zvukový záznam ze zasedání Rady na webu ČT. Každý si může poslechnou mé vystoupení a ačkoli jsem byl skutečně velmi rozezlen, což jsem mimochodem nyní také, dával jsem si pozor, abych se vyjádřil přesně. Řekl jsem, že Břetislav Rychlík fakturoval 15 mil. Kč. Jediné v čem jsem se zmýlil, je výše fakturace. Zapomněl jsem přičíst pořady realizované v Ostravě. Správná hodnota fakturace je 20 mil. Kč. Neřekl jsem ani náznakem, že se jedná o honorář. Pan Rychlík je ve vztahu k ČT podnikatel. Získá zakázku a vystavuje za její naplnění faktury.  Z mé strany je to zcela korektní prohlášení. Standardní, v mediích běžně používaný způsob prezentace faktů. Podívejte se na úterní zprávy serveru iDnes, co říkají o kauze I. Langera a prádelen uniforem. Já vám odcituji: „V době, kdy byl ministrem vnitra Ivan Langer, získal zakázku na praní policejních uniforem jeho známý, podnikatel Tomáš Paclík. Za necelé tři roky tak získal čtyřiapadesát milionů korun…“. Pokud to v někom vyvolává pocit, že zmíněný podnikatel měl zisk 54 mil Kč, pak je to problém čtenáře. Nic takového tam není a stejně je tomu v případě mého vyjádření na Radě ČT.

O žádném honoráři jsem nemluvil a všechna zveřejněná čísla jsou vázána na fakturaci a náklady na pořady. Stačí si to poslechnout. Autoři podle známého marketingového triku vytvořili virtuální situaci a tu nyní požadují řešit. Někdo tomu říkám marketing, já tomu říkám manipulace a oblbování neinformovaných.

Skutečně humorně zní obava o vliv podnikatelských zájmů na vysílání ČT. Okolo ČT jsou jen samí podnikatelé. I autorské svazy sdružují de facto podnikatele v audiovizi a jejich současná kampaň není ničím jiným, než snahou ovlivnit fungování ČT ve svůj prospěch a podle svých představ.
Záměrnou manipulací je i konstatování (cituji): „Tyto kroky Jiřího Janečka měly odvést pozornost od jednoho ze základních selhání vedení České televize, tj. záměru vyvést hlavní zdroj svých příjmů a nezávislosti, správu koncesionářských poplatků mimo ČT do rukou jednoho soukromého podnikatelského subjektu.“

To nebyl záměr, to byl test, zda je taková možnost reálná a výhodná. Neexistuje jiná efektivní a věrohodná metoda, jak to zjistit, než veřejné výběrové řízení . A mimochodem, největším výběrčím poplatků je Česká pošta, o jejíž privatizaci se uvažuje. Takže my nic vyvádět nemusíme. Ono to již historicky vyvedeno je a dříve nebo později bude vybírat poplatky komerční subjekt. Ostatně by mě zajímalo, proč zastánci demokracie a svobodného podnikání ostrakizují podnikatele jako koncentrované zlo v situaci, kdy jsou sami podnikatelé. Je to poněkud kafkovská scenérie.
A ještě poznámku. Skutečně jsem několikrát použil citát  B.Brechta „Moc má ten, kdo platí,“ zejména v případě ekonomického tlaku na veřejné vysílatele. Nikdy jsem se nestylizoval do role vlastníka ČT, protože skutečně moc má ten kdo platí, a to jsou koncesionáři. V mnoha státech EU je ale snaha přesunout platby na stát a pak uplatnit onen Brechtův citát. To je správný kontext ve kterém ten citát používám. Opět ze strany autorů dopisu doslova odporná manipulace s mými vyjádřeními.  
A ještě jednu poznámku. Zmínka o diskriminaci signatářů mě skutečně uráží. Jde mi o to, aby původní tvorba ČT byla co nejkvalitnější, a pokud někdo přijde s kvalitním námětem, byť i můj odpůrce, byl bych blázen, abych takový námět nepřijal. Ono jich totiž kvalitních zase tolik není. Jenomže to, co v současnosti děláme, nutně povede k vyšším nárokům na kvalitu předkládaných námětů, scénářů, na realizaci. Bude to klást na autory a producentské firmy vyšší nároky a budou pod tlakem snižování cen. Budou muset vystoupit z anonymity a až někdo řekne, že pořad byl plytký, bude se vědět, kdo ho dělal. Tohle všechno je asi to, co vadí nejvíc. Ne zásluhy, ale výkon a úroveň musí být vstupenkou k realizaci původní tvorby.
 
K bodu dva. Restrukturalizace a celková transformace takové organizace, jakou je ČT, se nedá dělat formou všelidového plebiscitu. Až bude ze zákona jasné, že televizi řídí FITES či ARAS, pak budou takový proces řídit oni. Zatím je tím ze zákona pověřen management, kontrolovaný Radou ČT. Na přípravě se podílelo více než šedesát lidí. Profesionálů. Zaměstnanců ČT i externistů, a že jsem je vybral já a vedoucí jednotlivých projektů? To je snad základní manažerské právo, vybrat si spolupracovníky, o kterých vím, že jim půjde o poctivé řešení problémů a ne o lidi (kaziče), kterým jde o vylepšení jejich postavení. Jsem pro vzájemné informování. Myslím, že je užitečné diskutovat a poslechnout si názory druhého, ale o konzultacích nemůže být řeč. Konzultace znamená spoluodpovědnost, a tu profesní organizace ani odbory nemají. Proto mohou hájit zájmy svých členů bez ohledu na důsledky pro organizaci, jako je ČT. A také to dělají. To je, jako kdyby restrukturalizaci nějaké firmy dělali její dodavatelé. To je vskutku humorná představa.
 
Informovanost byla v maximálním možném rozsahu. Změny jsou kontinuální proces. Tak jak budeme postupovat, budou se procesu účastnit i další a další pracovníci. Interní i externí specialisté. Jsme na počátku. Větší díl práce je před námi. Budeme i nadále s odbornou veřejností komunikovat. Myslím, že Andrea Majstorovičová je na to připravena a že navrhne nový optimální systém komunikace. Musí být ale jasné, že manažerskou odpovědnost nelze formou různých konzultací rozmělnit. To je základ efektivního řízení.
 
Pokud jde o žádost Fitesu o schůzku v květnu, tu jsem skutečně odmítl, protože v té době ještě nebyla informována Rada a to je hlavní kontrolní orgán ČT a má právo mít informace jako první. V říjnu jsme se měli s panem předsedou domluvit. Další setkání neproběhlo, což bylo ovlivněno nemocí pana předsedy, o které jsem bohužel nevěděl.
 
K tomuto bodu bych chtěl na závěr říci, že jsem se rozhodl pořádat všechny diskuse podobného typu napříště výhradně na půdě ČT, tak aby bylo možno operativně pozvat i další pracovníky ČT, pokud to bude diskuse vyžadovat. Jsem připraven organizovat na aktuální témata semináře i konference, ale odmítám, aby se profesní organizace pasovaly do role zákonných kontrolních orgánů ČT a zástupců veřejnosti. Jsou to profesní organizace, hájící ekonomické, profesní a tvůrčí zájmy svých členů. A tyto zájmy se nutně nemusí a také mnohdy nekryjí s potřebami veřejné televize a její služby veřejnosti. A to zase musím z pozice funkce ředitele hájit já.

K bodu tři. Vítám souhlas se zveřejňováním nákladů. Ulehčí nám to přípravu celého systému a předpokládám, že jednotliví členové obou organizací nebudou mít problém podepsat potřebné doplňky smluv.
 
Trochu rozpačitý jsem z požadovaného zveřejnění ekonomické analýzy ČT. Více než 90% požadovaných informací je veřejně dostupných. Ve výročních zprávách ČT a zprávách o hospodaření. A kdo chce, může si je vyhledat. Zejména ten, který tvrdí, že počínání ČT detailně sleduje. Nicméně hodlám uvedeným požadavkům vyjít vstříc. Umožní to totiž otevřít diskusi o původní tvorbě. O struktuře nákladů, které to sebou nese. O její úrovni a odezvě diváků. Otevře to i cestu k objektivnímu hodnocení autorů, protože ČT jako veřejná instituce nemůže používat faktor zisku.
Musíme opustit praxi, kdy za úspěchem stojí autor a za neúspěchem Česká televize, potažmo zejména generální ředitel. Autoři musí být jasně viditelní, aby mohli plně prožít svůj úspěch, ale i neúspěch. Aby bylo jasné, kdo je kdo. A konečně: i veřejnost dostane relevantní informace o tom, kolik původní tvorba skutečně stojí.
 
Veřejnost totiž žije v představě, že vlastní „českotelevizní“ tvorba je nízkonákladová, zatímco nakoupené pořady jsou extrémně drahé. Opak je pravdou. Uvedu jeden příklad za všechny s tím, že podobné rozbory předložíme i pro ostatní žánry a konkrétní pořady. Vezměte si prime time a dramatický pořad, televizní film, který nedávno běžel s úspěchem ve vysílání ČT, versus nakoupený film.
 
Náklady na minutu vysílání jsou v případě nakoupeného filmu někde okolo 2000 Kč a náklady na minutu úspěšné, kvalitně zpracované původní dramatiky s námětem ze současnosti, když započtu pouze přímé výrobní náklady (interní a externí), tedy bez režie ČT, bez vysílání, bez mého platu a platu managementu jsou těsně pod hranicí 130 tisíc. Slyšíte dobře, takřka 130 tisíc.
Protože vím, že odpovědí na to bude, že máme práva a můžeme reprízovat, tak vězte, že bychom pro dosažní stejné ekonomické efektivity museli takový televizní film opakovat 67 krát. Když ovšem nebudu brát v úvahu, že platíme za každé uvedení provozovací honoráře. Pokud vezmeme v úvahu dobovou dramatiku, která je realizačně významně dražší, pak se ta opakování blíží stovce, opět bez započtení provozovacích honorářů. A ani prodejem se k žádné efektivitě nedopracujeme. Česká solitérní dramatika, zejména s lokálními tématy, je jen obtížně obchodovatelná a to platí i pro mnohé další žánry. I ten kritizovaný StarDance, nejdražší zábavná show ČT, má minutový náklad o zhruba 32% nižší, než je tomu v případě současné dramatiky a v případě dobové dokonce o 54% nižší. Mimochodem, StarDance vysíláme v licenci vzoru veřejnoprávnosti, BBC.

Já to neuvádím proto, abych omračoval čísly. Tak to prostě je. Producentská role je nákladná a ČT to dělá, protože je to její poslání. Bez ní nikdo solitérní dramatiku včetně pohádek pro děti v ČR dělat nebude. Pro komerci je to ekonomicky neprůchodné.  Takže myslím, že bude jen dobře, když to vše bude veřejnost vědět, a to ve všech žánrech. Takže podklady připravíme a zveřejníme.
A ještě jedna poznámka k bodu 3. Mnohokrát jsme zdůvodňovali zařazení sportovního programu jako čtvrtého programu ČT. Udělám to tady ještě jednou. Vysílat významné sportovní události domácí a zahraniční nám ukládá zákon. Rozhodující procento nákladů na sport v ČT je vázáno na tento typ přenosů. Tam jsou totiž práva nejdražší. Pokud bychom tedy neměli sportovní kanál, pak by sport byl v zákonem požadovaném rozsahu, zřejmě na ČT2. Zmenšil by se prostor pro původní, zejména dokumentární tvorbu. Náklady by příliš neklesly, neboť práva bychom tak jako tak zaplatili a další program s jinou tématikou by vyžadoval další náklady navíc. To je důvod číslo jedna. Mimochodem, pro původní tvorbu je dost skličující, že ve výzkumu, která jsme nyní dělali, se drtivá většina diváků klonila k ČT2 jako ke sportovnímu programu. Druhý důvod souvisel s digitalizací. V přípravné fázi digitalizace, při průzkumu, co divák od ČT očekává, byl na prvním místě filmový kanál typu HBO a na druhém sport. Filmový kanál by znamenal významnou komercionalizaci ČT, zatímco sport s akcentem i na menšinové sporty naplňuje přesně požadavky zákona. Tím, že vysíláme menšinové sporty, poskytujeme české tělovýchově zásadní podporu. Jen díky tomu mají tato malá odvětví sponzory. Tím, že jsou v televizi, jsou i reklamně zajímaví. My zase nemáme náklady na práva a přenosy realizuje v rámci interních nákladů. Jinými slovy: reklama na ČT4 znamená pro ČT významnou úsporu nákladů, z níž profitují tvůrci, kteří pracují pro ostatní programy ČT.  Doufám, že jsem to vysvětlil dostatečně jednoduše. Byla to nákladově nejpříznivější varianta, naplňovala požadavky zákona a navíc naplňovala divácká očekávání. Proto tedy sport. A vysílat čtyři programy nám určuje zákon. Je to podmínka efektivního využívání kmitočtového spektra.

Moc bych si přál, aby autorské svazy i někteří tvůrci začali skutečně přemýšlet o souvislostech současného vývoje a aby si uvědomili, že představa o veřejné televizi stojící mimo standardní ekonomické prostředí je naprosto naivní a nebezpečná. Ostatně to jasně dokazuje osud ostatních středoevropských televizí. Jsem obviňován z ekonomismu, ale já si zatraceně dobře uvědomuji podstatu role veřejné služby. Zpravodajství, publicistika a původní tvorba jsou jejím pilířem. Jenomže tak tomu nemusí být vždy. Kdybych aplikoval čistě ekonomický přístup, tak je původní tvorba na polovině a je realizována výhradně externími subjekty. Pro některé žánry by to znamenalo definitivní konec. V televizi by ubyla třetina zaměstnanců a objem premiér by se přitom, díky rozsáhlé akvizici, tedy nákupu pořadů, navýšil. Doufám, že si to umělecké svazy i někteří tvůrci uvědomí dříve, než bude pozdě. Čas tu totiž hraje velmi důležitou roli.

V polovině uplynulého desetiletí byl na tom Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie finančně velice špatně. Hledali jsme tehdy - ve spolupráci s celou českou odbornou veřejností - cestu, jak mu pomoci. Tu cestu jsme alespoň na čas našli. Někdy v polovině roku 2007 byl přijat zákon, který stanovil, že ČT bude dotovat Státní fond kinematografie. Už v roce 2008 činil příspěvek České televize do Fondu kinematografie více než 137 miliónů Kč. Každý, kdo z tohoto fondu od roku 2008 dodnes získal nebo získává nějaké peníze - a mezi signatáři různých otevřených dopisů tu politikům, tu Radě ČT, je jich dost -  čerpá peníze, které minimálně z jedné třetiny vygenerovala ČT svou vlastní činností. Nevím, jestli signatáři onoho otevřeného dopisu postřehli, že platnost tohoto zákona skončí spolu s ukončením analogového vysílání v České republice. Podle všeho to bude letos v listopadu.
 
Shodou okolností hned zítra odpoledne budu na semináři v Poslanecké sněmovně usilovat o to, aby si ČT i po tomto datu udržela reklamu a aby mohla mimo jiné nadále ve stejném rozsahu Státní fond kinematografie dotovat. Nebude nic jednoduchého. V době stagnace výdajů do reklamy budou pochopitelně komerční vysílatelé usilovat o to, aby ČT žádnou reklamu vysílat nesměla.

Odmysleme si nyní objem finančních prostředků, který ČT vynakládá na filmovou a televizní tvorbu přímo. I kdybychom na ni nedávali ani korunu, pořád bude právě na tom, zda se nám podaří prosadit udržení reklamy v ČT, bezprostředně záviset objem peněz, které bude rozdělovat Státní fond kinematografie v roce 2012 a v letech následujících. Ty peníze bude rozdělovat rada fondu. Nějaký Jiří Janeček do toho nebude mít co mluvit. S tím budou jistě obvyklí signatáři otevřených dopisů srozuměni a já proti tomu nic nenamítám. Ale má to jeden háček: rada Státního fondu kinematografie bude moci tyto peníze rozdělovat pouze za předpokladu, že ČT tyto peníze vydělá a fondu kinematografie poukáže.

 Musím říci, že v tomto případě se zástupcům filmařů v ARASu a FITESu podařil mistrovsky načasovaný tah. Nic nevylepší pozici ředitele ČT v podobném úsilí tak, jako veřejná výzva k jeho odvolání, doprovázená poukazem na to, že by ČT asi neměla vysílat sport a už vůbec ne reklamy s ním spojené. Snad i proto musím znovu a znovu opakovat: velká část výnosů z reklamy, vysílané na všech programech ČT, tvoří už čtvrtým rokem jeden z hlavních zdrojů financování Státního fondu kinematografie.
 
Samozřejmě, že zítra půjdu a opět – zdvořile připomínám, že před těmi čtyřmi jsem to byl také já, kdo se za tuto myšlenku bral – tedy opět udělám vše, co bude v mých silách, abychom mohli dále Fond kinematografie vydatně dotovat. Česká kinematografie, zejména ta nekomerční, ty peníze potřebuje a my je umíme vydělat a dát jí je. To by si měli uvědomit a ČT v tomto směru podpořit dokonce i členové ARASu a FITESu.

Uložit

Uložit