O Africe je poslední dobou zase výrazněji slyšet. Pobřeží Slonoviny, Súdán, Tunisko… Samozřejmě nejsou to hlasy svou mocností ani vzdáleně srovnatelné s idealistickým obdobím moderní dekolonizace, při němž také z černého kontinentu šupem odcházely staré evropské mocnosti a (mezinárodní veřejností zpravidla vítané) zmatky či krvavé převraty si podávaly mediální dveře. Leckde se, kupříkladu s československou pomocí, pakovaly Francie, Británie, Belgie či Portugalsko jedině proto, aby byly obratem v další „rvačce o Afriku“ nějak nahrazeny supervelmocemi vzešlými z druhého planetárního konfliktu.

 
Třetí globální válka, co ve Třetím světě chvílemi přerůstala do horkých fází, naštěstí zmizela též. Nicméně ani vakuum po Sovětském svazu nemohlo samozřejmě ostat dlouho nezaplněné, takže do světel ramp vystoupil dříve upozaďovaný (arabský) islamismus, jenž kromě jiného definitivně vytlačil dříve vlivný islámský socialismus. Pro nás důležitějšími, ač plíživějšími jsou však odlišné změny. Stále patrnějším aktérem se na ploše třetího největšího světadílu, nerozdělíme-li Nový svět, stává Čína.

Nemívá to ani nijak těžké. Afrika, kde lze s klidnějším svědomím prohlásit za vyspělou zem jedině mnohorasovou JAR, stále trpí obrovskou chudobou, vnitřními, třebas náboženskými vádami, popřípadě mezistátními rozbroji. A pro to vše frustrací z nesnadného soudobého vývoje. S těmito vadami na tvářích nezávislých státností počítá trpělivý Peking. Využívá dávno osvědčených metod přímého uplácení anebo jiné formy korumpování místních (pseudo)elit. Míní se tím, že potížistické režimy začasté kvitují s povděkem svou směnnou  ochranu na mezinárodním poli. Gró asijského kolonialismu však obvykle leží jinde. V ekonomice. V bezpočtu firem, jež svérázně obchodují a investují dech beroucím způsobem. Zneklidňujícím netoliko v kolébce lidstva.


Článek zveřejnil deník E15