Vztahy uvnitř vládní koalice se přelily přes hranice pojmu „italské manželství“. V tahanicích o policejního prezidenta a kolem sledování místních politiků ODS agenturou ABL se na povrch proklubala pravá povaha koalice jako kočkopsa, přičemž zmíněné politické souboje nezaslouží jiné označení než „paskvil“.

Nelze dále nevidět, že strana Věci veřejné je cizorodým tělesem nejen v koalici, ale v celém společenství tzv. demokratických parlamentních stran. Politický amatérismus jejích představitelů jim dovoluje pouštět se cestami, kterými by se jejich kolegové z tradičních stran nepustili, jsouce svázáni zvyklostmi pokrytecké politické korektnosti (promiňte:profesionality). Ještě více ji ale od ostatních odděluje vztah k veřejným rozpočtům: zatím proti ní nevzniklo podezření, že by z nich vedly penězovody do stranické pokladny, ani do kapes jednotlivců, byť v posledním případě třeba i v podobě těžce vydřených odměn (sic!) za „vedlejšákové“ vysedávání v různých statutárních orgánech.

Parazitování na veřejných penězích je ale přece jen spojeno s určitým rizikem náhodného usvědčení z nezákonného jednání. Proto jsou tradiční strany nervózní ze zjištění, že podceňovaný a zesměšňovaný Radek John je na nejlepší cestě k zbourání zábran, za nimiž se lidé s máslem na hlavě mohli cítit v poměrném bezpečí před zvědavostí policie.

Radek John si škaredě naběhl, když se při obsazování funkce sedmého policejního prezidenta ČR pustil neprošlapanou cestou veřejného výběrového řízení, ke kterému byl ochoten připustit i sociální demokracii. Kdyby se slušně zeptal předsedy vlády, který z náměstků policejního prezidenta by mu vyhovoval, mohl si ušetřit zřizování výběrové komise a nepříjemností, které z jeho postupu vznikly, a Petr Nečas a jeho věrní by mohli bezstarostně spát. Mělo by to tak trochu logiku: dva předchozí policejní prezidenti postoupili na svá místa podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů z postavení náměstků svých předchůdců.

Zužování výběru pro tak významnou funkci na jednoho uchazeče ze dvou možných by ovšem bylo zcela nevhodné. Ale i tak měl ministr vnitra možnost předejít střetu, kdyby si vzal příklad z ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který obsadil poněkud výše stojící úřad nejvyššího státního zástupce bez výběrového řízení, osvědčeným systémem „kamarád přivedl kamarádova kamaráda“. Lépe si vedl při obsazování místa generálního ředitele Vězeňské služby ČR, kdy ustavil výběrovou komisi ze svých přímých podřízených. Nikdo ho za to nekritizoval, i když Radku Johnovi se totéž vyčítá. Prostě když dva dělají totéž, není to totéž.

Utajení způsobu výběru policejního prezidenta by ministrovi vnitra jistě prošlo: koaliční partneři by byli spokojeni, protože by si prosadili, koho by chtěli, a národ je zvyklý na to, že se mu jmenování držitelů významných míst ve státní správě sděluje shora bez velkého vysvětlování. Ostatně nepamatuji, že by se kolem výběru policejního prezidenta ČR v  předcházejících případech strhla taková mela jako nyní. Ke všemu příklad postupu Jiřího Pospíšila ukazuje, že i sporným postupem lze nalézt kvalitní lidi.

Pokud by Radek John postupoval podle výše uvedeného návodu, bylo by to ovšem špatně: snaha o vyloučení stranickopolitického vlivu na vedení policie, o zajištění její nestrannosti, by byla předem ztracená, a kvalita uchazeče by nemusela být rozhodujícím hlediskem výběru.

Diváky rozhodujícího střetu se zřejmě staneme po pátečním návratu Radka Johna z porady evropských ministrů vnitra v Budapešti. Veřejná vystoupení Petra Nečase a Jana Vidíma naznačují, že představitelé ODS se budou snažit přimět Radka Johna, aby zrušil platnost výběrového řízení a provedl nové, zjevně pod jejich taktovkou. Jinými slovy, budou nutit ministra vnitra, aby opustil veřejně vyslovený závazek respektovat výběr, uskutečněný komisí. Muž dbalý své cti by jim mohl vyhovět pouze v tom případě, že by současně odstoupil z úřadu.

Petr Nečas bude omílat pochybnosti o souladu Johnova postupu se zákonem o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Nemá je z vlastní hlavy: radí mu Jiří Pospíšil a jeho věrní. Sejdou-li se dva právníci, mají na stejnou věc nejméně tři názory. Jiří Pospíšil v minulosti opakovaně přikroutil paragrafy podle politické poptávky a jistě tak učinil i nyní. Právníci ministerstva vnitra budou určitě na straně Radka Johna. A je pravda, že při troše dobré vůle lze vyložit znění zákona tak, že s ohledem na časovou tíseň není postup ministra vnitra nezákonný.

Radek John má stále možnost pokusit se v pátek přesvědčit předsedu vlády o správnosti svého postupu. Vyjednávání by mu mohla usnadnit skutečnost, že Petr Lessy byl v minulosti zastupitelem za ODS. V případě neúspěchu pak bude muset volit mezi odchodem z vlády a jmenováním Petra Lessyho proti vůli předsedy vlády. Obě možnosti jsou zcela věcí jeho svobodné volby, pro žádnou nejsou zákonné překážky.

Johnova rezignace by patrně přivodila odchod Věcí veřejných z vlády, jeho neústupnost by naopak ohrozila postavení předsedy vlády. Petr Nečas může najít diplomatické vysvětlení pro vycouvání z hraniční situace bez újmy na osobní cti, Radek John nikoli. 

Válka mezi ODS a Věcmi veřejnými se vede na dvou frontách. Druhou otevřel osvědčený skandalista Jaroslav Kmenta se spolupracovníky z redakce deníku Mf Dnes rozvířením aféry sledování místních politiků ODS v r.2007 agenturou ABL. Petr Nečas označil odhalené skutečnosti za „problém“ a žádá vysvětlení po Vítu Bártovi.

Uniká mi, jaký význam má událost z r.2007, kdy agentura ABL neprojevovala žádné politické zájmy, pro postavení Víta Bárty na politické scéně. Sledování není hezká věc, sledovači se netěší oblibě, nicméně pro agenturu ABL to byla běžná součást jejího „řemesla“, zakázka jako každá jiná. Nemá to žádnou souvislost s dnešní politickou činností Víta Bárty.

Petr Nečas se v této souvislosti ztrapňuje, když požaduje po Vítu Bártovi vysvětlení, o němž by měl vědět, že je nemůže dostat. Především ministr dopravy dnes nemá k agentuře ABL žádný právní vztah, a jistě je vázán mlčenlivostí o choulostivých zakázkách. Není oprávněn cokoli o činnosti ABL sdělovat. Ale ani současné vedení firmy nemůže bez souhlasu zákazníků poskytnout žádné informace o vzniku, obsahu zadání a způsobu plnění jejich zakázek. 


Celá zkazka je ale dobrá k tomu, aby se zapomnělo na odhalení Libora Michálka: zkušenost ukazuje, že starší skandál, který se právě viditelně nevyvíjí, lze překrýt jakýmkoli novým, stejně „senzačním“. Skandalizace Víta Bárty a ABL je pokusem o odlákání pozornosti veřejnosti od Libora Michálka k jiné hračce.

Ve skutečnosti je na celé věci nejzajímavější úloha Mf Dnes a tzv. investigativních novinářů, působících v její redakci nebo s ní spolupracujících. Je to další případ, kdy skandály vyvolávané tímto zdrojem vyvolávají dojem, že zde působí jakási paralelní zpravodajská služba, která výdobytky fízlování předkládá bez velkého ověřování veřejnosti. Zkušenost z nedávného pokusu o skandalizaci pana prezidenta tvrzením, že udělil čtyři milosti žadatelům z prostředí Františka Mrázka a Tomáše Pitra, ukazuje, že údaje Jaroslava Kmenty jsou nespolehlivé a mohou vyvolávat značné škody: jedna z nařčených omilostněných kvůli jeho jedovaté slině přišla o zaměstnání.

Slušný politik by se neměl Kmentovými výplody zabývat, protože většinou jsou neověřitelné, zcela jistě zčásti nepravdivé a přinejmenším aspoň částečně postavené na podkladech z nezákonných nebo aspoň neetických zdrojů.

Nejodpudivějším prvkem vnitrokoaliční „války“ je její bezohledné předvádění znechucené veřejnosti. S politováním konstatuji, že Petr Nečas při tom vykazuje vyšší míru agresivity, větší ochotu používat nepatřičné výrazy, než pánové Radek John a Vít Bárta. Mrzí mě to i z osobních důvodů: kdysi jsem udělal s Petrem Nečasem jakousi dobrou zkušenost a dosud  jsem jej měl za rozumného, výjimečně slušného politika.

Spory kolem policejního prezidenta opakovaně dostávají vládní koalici až na hranu propasti rozpadu. Nezvykle ostré, až neomalené vystupování Petra Nečase, v menší míře i některých dalších představitelů ODS, vyvolává otázku po smyslu jejich jednání. Vychází mi jediné: žene-li ODS vztahy s Věcmi veřejnými opakovaně na hranici únosnosti,  vědomě riskuje jejich odchod z vládní koalice, tedy si přeje její rozpad. Zdá se, že kroky vůdců ODS tedy směřují k vytvoření bezpečnější velké koalice s ČSSD, která se jí v mnohém podobá. Mohou-li Praze vládnout čtyři K, ani na celostátní úrovni nelze možnost jejich příchodu  k moci předem vyloučit.