Ecce Hommo: Ionesco
Josef Mlejnek

Alain Besançon

Setkání s Eugenem Ionescem, která uchovávám ve své paměti, nebyla k mé škodě příliš početná. Mají však zcela zřetelné obrysy a nikdy z ní nevymizí. Kterým z nich mám začít?


Bylo to v roce 1983. Rumunsko se tehdy nacházelo zcela v područí páru dvourohých nosorožců, manželů Nicolae a Eleny Ceauşescuových. Pobývali jsme zrovna v Kalifornii, poblíž jezera Tahoe. Cesty k němu lemovaly vysoké hromady sněhu. Cílem naší cesty bylo místo, jehož název si už nevybavuji: šlo o motel s přednáškovým sálem. Rovněž už nevím, která organizace se tehdy rozhodla vzdát tam poctu Eugenovi Ionescovi. Patrně to byla The American Romanian Academy. Mladé americké studentky nastudovaly několik krátkých Ionescových her nebo spíše skečů. Jejich hraní překypovalo energií a živostí, bavily se při něm přímo nevázaně. Nebylo nás tam moc, já dokonce jako jediný Francouz. Zbytek tvořili Rumuni, kteří emigrovali do Spojených států a kteří v Americe většinou učili na méně známých universitách, už dost dobře nevím, co všechno. Uzavření muži a ženy, nebohatí, neznámí, kteří dobrovolně přijali krutost exilu. Tito lidé překročili s velkými obtížemi zdi neprodyšně uzavírající jejich zemi z lásky ke svobodě. Samo ovzduší svobody však člověka učinit Šťastným nestačí, obzvlášť když se ztratí v některém ze zapadlých koutů velkých amerických osamělých prostorů. Ale oni tam šťastní byli, a to především kvůli Ionescovi, jenž jako svobodný člověk vždy stranil svobodě proti nedemokratickým režimům. Nerozpakoval se říci a napsat, že sovětský, rumunský nebo francouzský komunismus, který zastávali intelektuálové v zemi, v níž žil, představoval něco hrozného pro ty, kdož za vlády komunismu trpěli, a hanbu pro ty, kdo komunismus vyznávali nebo z něj profitovali. Před třiceti lety se podobný názor nenosil ani v americkém univerzitním prostředí, kde byla jakákoliv nezdrženlivost nepřípustná. Příliš snadno a rychle tam člověka označili za příliš jednostranného, za hlubokého přímo „viscerálního“ nenávistníka, za zavilého odpůrce až do morku kostí. Pokud šlo o komunismus, nebyl Ionesco patrně zavilý, neboť byl člověkem umírněným, nebyl ani jednostranný, ale byl inteligentní a všestranně vzdělaný, a byl rovněž prostý v pravdě, protože měl o věci celkové poznání na základě prostého vidění. A „viscerální“ zcela určitě byl, a to přímo bolestně. Vidět svět jaký je, k tomu se dostaneme dále, a v tom také spočívalo Ionescovo základní utrpení, jeho kříž. Rumuni přítomní na setkání nebyli pravděpodobně všichni permanentními bojovníky za svobodu. Svobodu získali nedávno, měli nové starosti, ale měli před očima hrdinu své vlastní věci, který jim připomínal jejich minulé boje.
Ionesco byl velký spisovatel proslavivší se v celém světě. V Americe se dá snadno zapadnout do bezbřehé anonymity. Moc lidí tam ani pořádně neví, kde je Evropa, což platí zejména pro Kalifornii. A pokud jde o Rumunsko… Imigrantů z Rumunska nebylo tehdy v Americe mnoho. Ale takový Ionesco přinášel svému národu slávu, byl proslulý a známý i na té nejmenší univerzitě a jeho dílo bylo námětem nespočetných disertací,. Chudý rumunský národ zastoupený lidmi shromážděnými v tomto banálním místě byl na něj hrdý, bral si z něj příklad a nacházel v něm posilu a útěchu.
A posléze tu také byla Ionescova osobnost. Říci o něm, že byl skromný, nevystihuje celou pravdu. Ve skutečnosti byl neuvěřitelně plachý, jako kdyby nevěděl, kam se vrtnout. Snažil se, jak to jen šlo, na vroucně vzdávané pocty svých krajanů reagovat přirozeně. Nebylo to evidentně něco, co by mu dělalo dobře, ale vnímal radost a štěstí, jež jim přinášela jeho přítomnost, a měl z toho nesmírnou radost. Dovolím si říci, že cítil hlubokou lásku. Objevil se tam se svou klaunovskou a melancholickou hlavou. Jeho řeč byla velice pomalá, jako kdyby jeho jazyk byl pro jeho ústa příliš velký, ale i přesto dokázal být výmluvný, a chod jeho myšlenek byl originální i ve chvíli, když vyslovoval velice obyčejné věci.
Divadlo reality, ne divadlo absurdity

Pokud se nemýlím, je Ionesco v literárních příručkách stále uváděn jako zakladatel „absurdního divadla“. Pravidelně je citován souběžně s Beckettem nebo s Adamovem. Dramatik si samozřejmě byl dobře vědom svého prvenství, pokud šlo o objev nové divadelní formy, a také to s velkou hrdostí zaznamenal ve svém deníku. Ale to, co zde chci zásadně zpochybnit, je vztahování pojmu „absurdní“ právě na jeho divadlo. Tento pojem lépe odpovídá Beckettovi, který opravdu odnímá existenci veškerý smysl a svůj pathos čerpá z toho, že na scénu přivádí nicotu.
Ionescovy divadelní dialogy na mne účinkují jinak. A to i tehdy, překypují-li různými legráckami, slovními hříčkami, rozlétávají-li se všemi směry či točí-li se naprázdno jako matky na strženém závitu, s nimiž už nezmůže nic žádný klíč, byť se snažil sebevíc, nebo vyvolávají-li smích či naopak svírají srdce, protože umožňují přístup k realitě. Kdyby se Ionesco nedotýkal reality, bylo by jeho divadlo „absurdní“ a nezajímalo by nás. Na každý pád by nezajímalo mne.
Všichni více nebo méně hovoříme podobně jako postavy tohoto divadla, ale nedokážeme v tomto postavení nahlédnout samy sebe. Ionesco nám tento fakt strká pod nos, dává nám o něm „echo“. Jakmile mluvíme, jsou slova, která vyslovujeme, obklopena podobně jako naše tělesné orgány jakousi neutrální pojivovou tkání sloužící jako výplň, přebujelost, jež obsahuje všechno možné, ale jež také druhým pomáhá si nás určit, identifikovat. Jsme přesvědčeni o tom, že se vyjadřujeme, protože slyšíme pouze svůj vlastní hlas, ale naši posluchači slyší a vnímají ještě něco jiného, jakýsi světelný kruh obklopující naše slova, z něhož posléze, ať už správně nebo špatně, odečítají to, co si myslí, že o nás vědí. Ionesco skutečně celé toto kontinuum řeči snímá a přenáší její „potemnělý obraz“, její „vystavení“ mimo ni samotnou a vytváří z toho poezii. „Řekl bych dokonce, že jazyk nakonec exploduje v tichu ne-porozumění, rozbíjí je, bortí je, aby se konstituoval nějakým jiným způsobem. Jazyk čistší, který dospěl až k hranici, až ke krajnicím ticha.
To, co mne u Ionescova divadla vždy oslovovalo a co mne naplňuje neustálým obdivem, je skutečnost, že poskytuje velice silný, velice konkrétní, velice přímý přístup k životu. V tom je klasikem. Postavy Andromachy nebo Faidry hovoří umělým jazykem, a tedy jazykem, kterým nikdy nikdo nemluvil ani v dobách Racinových, dokonce ani na samotném dvoře ne, navíc se tyto postavy vyjadřují v alexandrínech s césurou o šesti stopách a střídáním mužských a ženských rýmů. Proč se tedy o Racinovi říká, že odhaluje lidská srdce, sílu našich vášní, hrůzy lásky, blízkost smrti, ale proč se neříká totéž o Ionescovi, který odhaluje stejnou věc, ale prostřednictvím jazyka, který sám vytvořil a který naopak vnímáme bez námahy a spontánně a který nás oslovuje? Aniž bychom kvůli tomu museli brát nějaké zvláštní lekce..
Skutečností, již nám Ionesco odhaluje není nicota; Ionesco je veselý nebo smutný, Ale nemyslím si, že by byl tragický. Jeho hry nejsou jednoznačně komické, a to ani tehdy, když vyvolávají smích, ani jednoznačně tragické, i když v nás zanechávají bolestivý a drásající smutek.
Záměrem komika je uzdravovat tím, že divákům předvádí nedostatky a vady, které má, a ukazuje groteskní či hrozivé důsledky, které jsou v nich obsaženy, ať už jde o lakotu, misantropii, chlípnost, zahálčivost. Ale Ionesco nemá v úmyslu uzdravovat. Vady, směšnosti, špatnosti každého z nás vykládá tak, jako kdyby tvořily součást světa takového, jaký je. Nahlíží je se stejnou shovívavostí a laskavostí, jež je vlastní Bohu, jenž, jestliže existuje, se rozhodl spíše než sebe sama rozjímat svět, který stvořil.
Tragično spočívá ve hře vášní a okolností, které neodvratně směřují k smrti. Je třeba vzbudit strach, který nás očistí samotnou svou představou. Ale u Ionesca smrt přichází na každý způsob, vášně nevášně, okolnosti neokolnosti. To má za následek, že komické kusy vyvolávají smích, ale obsahují hluboký smutek, a že tragické hry nezoufají, protože nekončí normální a nevyhnutelnou smrtí, již je třeba nakonec přijmout. Nejsou komické ani tragické, jaké tedy jsou? Pro nedostatek lepšího pojmu je můžeme označit jako dramatické. V divadle existují všechny možné pohyby, různá odbočení a obraty, návraty osob k sobě samotným, možnosti litovat, obrácení, určitá svoboda. Takové jsou většinou španělské hry, Corneillovo divadlo, v jistém obecném smyslu divadlo křesťanské. V doméně křesťanského divadla je tragické vyústění možné zřídka, protože vyústěním by pak muselo být zatracení a protože věčné zatracení je více než tragické, a to je pro divadlo nesnesitelné. Racine jako tragický autor přesunul své hry do antiky, kde byla sázka méně závažná, protože v ní nešlo o zavržení.
Dovolíte mi malé srovnání hry Král umírá se Saténovým střevíčkem? Dovedu si představit, že podobné srovnání může někomu připadat hodně přitažené za vlasy. Ale přesto. V obou dvou případech se všechno končí svého druhu vyznáním obou dvou hrdinů na prahu smrti, na závěr ednoho dlouhého obrácení, v oproštěnosti od věcí, odevzdanosti údělu, odevzdanosti prozřetelnosti. Markéta je stejně ošklivá, jako je Dona Prouheze krásná a král je stejně odporný, jako je Rodrigo noblesní. Přesto však obě dvě ženy nejsou ničím menším než nástroji předurčenými k „osvobození uvězněných duší“, zlomené duše Rodrigovy a ničemné duše Královy, obou „v rovné vzdálenosti od Boha“, jak říkal Ranke v souvislosti s odlišnými a nesrovnatelnými civilizacemi a stoletími.
Vím o tom, jak Ionesco bezmezně Claudela obdivoval a obzvlášť právě jeho Saténový střevíček. Nemyslím si, že by toto dílo mělo na hru Král umírá jakýkoliv vliv. Nicméně jde tu o dvě na svůj způsob sakrální dramata, přesněji dvě auto-sacramentalia, samo-svátostná dramata. Obě tyto hry figurují jednou provždy na repertoáru francouzského divadla jako dvě mistrovská díla, podle mého názoru dvě největší, která přineslo dvacáté století. Je to možná právě jejich výjimečná velikost, která právě přes veškerou jejich odlišnost se dožaduje jejich srovnání.
Nyní je třeba postoupit dále v důvěrném poznání Ionesca. Dotknu se pouze tří bodů: dětství, úzkosti, lásky.

Dětství

Eugene Ionesco se narodil v roce 1909 ve městě Slatina vzdáleném sto padesát kilometrů od Bukurešti. Jeho otec byl Rumun, jeho matka Therese byla dcerou francouzského inženýra, který se podílel na stavbě rumunské železnice. Otec byl složitý člověk, roztržitý. Rozvedl se a znovu se oženil, aniž o tom informoval bývalou ženu, ale o svém rozvodu nic neřekl ani nové ženě. Therese se vrátila do Francie, dva roky žila - Eugenovi bylo v té době deset let - ve vesnici de la Mayenne, La Chapelle-Anthenaise nedaleko Lavalu. „Všechno bylo přítomnost. Jeden den, jedna hodina se mi zdály dlouhé, bez hranic. Neviděl jsem konec. Když se hovořilo o příštím roku, měl jsem pocit, že příští rok nikdy nenastane. Když jsem pobýval v La Chapelle-Anthenais, nacházel jsem se mimo čas, a tedy ve svého druhu ráji. Někdy kolem jedenáctého, dvanáctého roku, ne dříve, jsem měl intuici konce.“ Tato plnost, ono mimočasové blahoslavenství se nikdy neměla vrátit. Je to světelný bod, chvíle omilostnění jednoho života, který nepřestal být až do svého konce bolestným. Pozdější Ionescův život, počátky v Bukurešti, přátelství, která zde navázal, četba, kterou se zde inspiroval, jeho první napsané věci, jak nás o tom zpravují životopisci zabývající se vnějšími okolnostmi, se patrně příliš nelišily od obecného vzoru mladého spisovatele, který hledá svoji cestu v příliš silném literárním prostředí Rumunska dvacátých let. Počínaje rokem 1938 se Ionesco usazuje ve Francii a stává se i přes občasné pobyty v rodné zemi francouzským spisovatelem - neodradily ho všechny možné obtíže, které tehdy zakoušeli spisovatelé a umělci ve velké a chladné Francii. V roce 1950 - bylo mu něco přes čtyřicet let - představil Plešatou zpěvačku, což byl počátek jeho věhlasu a pozdější slávy.
Ionesca však nelze nahlížet zvnějšku. Jeho pohled na sebe byl upřen dovnitř, k životu jeho duše, který ho zajímal více než všechny úspěchy jeho kariéry, jež mu přece nebyly lhostejné už proto, že jej utvrzovaly o sobě samém a že ho těšily a posilovaly. Světlým bodem bylo vždy dětství, nejenom pro citové přilnutí k normandské vesnici (představuji si ji dost všední), ale jako vzor a měřítko vize světa především nevinné a ustavičně žasnoucí nad přítomností zlovůle, hlouposti, zla. A především smrti. Úžas (říká to Sokrates?) představuje prvotní krok ve filozofii. Ale u Ionesca je výchozím bodem úžas dítěte. Je úhlem pohledu, který může zaujmout dítě citlivé, zraněné, dítě šokované a bezbranné. Dítě vidí víc, než chápe, jednoduchým pohledem, věci skryté mudrcům a vědcům. Ionesco často připomínal tato slova evangelia, protože přesně odpovídala jeho vnitřní zkušenosti. A tato zkušenost, vědomě metamorfovaná, metabolizovaná je zdrojem jeho umění, zdrojem nevyčerpatelného rezervoáru jeho fantazie a jeho poezie. Ale dejme slovo samotnému Ionescovi: „Je tu především prvotní úžas: uvědomění si existence, žasnutí v radosti a světle, úžas prvotní, bez soudu nad světem. Druhý úžas je vštípen na tom prvním. Udivený soud spojený se zjištěním, že existuje zlo nebo jednodušeji, že to jde špatně. […] Chci prostě říci, že u mne jako spisovatele je obecné zlo mou osobní a niternou záležitostí. […] Protože se nedá nic dělat, protože jsme všichni zaslíbeni smrti, buďme veselí, ale nebuďme za hlupáky.“ A uvádí příklad svého přítele Ciorana, jenž byl v pesimismu jako ve svém živlu, jenž jako by přímo byl pesimistou z povolání a jenž byl přesto veselý. Nicméně Ionesca jsem nikdy veselého neviděl.
Úzkost

Úzkost je mimořádně těžké břemeno, které je třeba nést až do konce. Úzkost podle všeho krutá. Byla v ní jistě zčásti nemoc, jedna z těch, které se léčí pomocí anxiolytik, ale v jeho době ještě neexistovala. Pochybuji, že by účinkovala. Tato úzkost vystupuje z větších hloubek než dosáhnou neurony a narušená činnost proteinů. „Ve čtyřech nebo pěti letech jsem si uvědomil, že se budu postupně stávat stále starším a že jednou umřu. Když mi bylo sedm nebo osm, říkal jsem si, že moje matka jednoho dne zemře.“ Tato slova napsal na počátku svého prvního deníku. A na konci jeho druhého deníku se nachází litanie smrti o pěti nebo šesti stranách. „1) Je mrtev za úsvitu. 2) Je mrtev, noc ve svém spánku. 3) Bylo to v noci. Nejdřív ho probudil děsivý přízrak, potom navždy usnul…“ Litanie pokračuje, nebere konce: „65) Záblesk výstřelu z děla. 66) Výbuchu granátu. 67) Pochován v zemí při zemětřesení. 68) Pohřben zaživa dříve, než ho pohřbili.“ Vyvolává v nás pocit, že oněch šedesát osm způsobů umírání prožil na vlastní kůži. Je to obsese, je to také podivuhodný výkon. Připomíná mi dětské hry v Gargantuovi. Dětské hry tváří v tvář hrám smrti, u Rabelaise a Ionesca. Tato paralely by mu nebyla proti mysli.
Ionesco byl člověk, který v duchu dětství prožíval nepřetržitou trýzeň pohoršení. Komunistická lež, pronásledování nevinných, to vše ho zraňovalo. Nemohl to snést. Naplňovalo je to úzkostí. Poslední zlo, píše svatý Pavel, největší nepřítel, je smrt. Úměrně tomu, jak pokračoval jeho život, odpoutával se od literatury, i od své vlastní: „Literární kvalita, která mne tolik vzrušovala kdysi (jež mne zajímala na prvním místě), je mi dnes lhostejná.“ Jako inner-oriented, se Ionesco nicméně neuzavírá v sobě samotném. Nevyděluje se z lidského údělu: „Ať to už chtějí, nebo ne, lidé rozumějí všem ostatním lidem: hlad, žízeň, smrt, láska, nenávist, úzkost, strach, hrabivost, závist a žárlivost, zvědavost, přání vlastnit nebo se vytrhnout, potřeba Boha, to všechno se dokáže chápat, jedni prostřednictvím druhých […] Lidé si rozumění stejně, jako si rozumějí děti.“ Díky tomu se v jeho hrách nevypráví, ale transportuje, přenáší. Atmosféra úzkosti, jíž jsou prosáknuty dokonce i hry komického charakteru, je klimatem mu vlastním a všechno se v ní mísí přirozeně, bez čehokoli umělého, slepovaného, systematického. V Ionescově divadle jsme zároveň venku i uvnitř.
Ionesco vynikal mimořádnou pracovitostí, byl plodnější autor než Racine, než Moliere nebo Claudel. Tato mimořádná práce byla lékem na úzkost. Ale měl na ni ještě jiný lék, absolutně účinný, a tím byla láska.

Skrytý Bůh

Lidé, kteří Ionesca považují za autora šprýmovných vaudevillů, udělají patrně nejlépe, když si přečtou jeho nedivadelní díla. Jen málo spisovatelů jeho doby zvládalo tak vážnou a náročnou četbu. Jeho knihovna byla spíše knihovnou filozofa a theologa. Bylo tomu tak především proto, že celý život hledal poslední pravdu, pravdu absolutní, která se nikdy nejmenovala jinak než Bůh. V těchto věcech je osobní Bůh, jehož Ionesco hledal, obtížně poznatelným partnerem. je to Bůh skrytý, a my nevíme, co si On myslel o Ionescovi. Nevěděl to dokonce ani Ionesco, což pro něho představovalo cesta neklidnou a zároveň cestu uzdravující.
Ionesco četl knihy o spiritualitě, především takové, které představují pro ty, kdo se zrovna nevydávají po těchto stezkách, nejvíce zavádějící. V první řadě četl svatého Jana ze Kříže, velkou Terezu, španělské, vlámské a německé mystiky. Zejména takové, kteří rozvíjejí něco, čemu se říká negativní mystika. Abychom se vyjádřili jednodušeji, ti, kdož Boha kladou mimo veškeré možné vidění a kteří o Něm prohlašují, že je mimo jakékoliv dobro, mimo vědění a nakonec i mimo bytí. Dospějeme-li až sem, Bůh jako kdyby téměř vyprchával, mizel v nevědomí. Je-li mimo veškeré jsoucno, je potom nanejvýš existujícím jsoucnem, jak myslili pravoslavní mystikové, nebo se zcela ztrácí v mračnu nevědění?
Ionesco byl pokřtěn v rumunské pravoslavné církvi, s níž se nikdy nerozešel, i když si byl dokonale vědom jejích potupných kompromisů s komunistickým státem. Zároveň neměl nic proti katolické církvi, a když se stal členem Francouzské akademie, pojily ho úzké vztahy s jedním z jeho spolubratrů, dominikánem otcem Carréem. V mládí, v roce 1936, přednášel v pravoslavném semináři v Curtea de Arges a později v ústředním semináři v Bukurešti. Jednu dobu pomýšlel na to, že se sám stane mnichem. Mohl být tehdy ztracený pro literaturu, a my jen můžeme děkovat Nebi za jeho rozhodnutí hrát „koncert“ se svým služebníkem Eugenem a nechat jej vstoupit do našeho věku.
Přerušovaný svátek
- tak se jmenuje poslední svazek jeho deníku - nepřinesl definitivní výsledek. Ionesco se nikdy neopíral o dogmatickou ortodoxii, jasnou a podloženou. Jeho hledání se ubíralo spíše po cestách, které nesměřují nikam. Vím, že hodně četl Baruzziho, který jej uvedl právě do díla svatého Jana z Kříže. Bartuzzi měl ortodoxii a dokonce i víru dosti nejistou, alespoň podle toho, co je o něm známo. Jedním z Ionescových nejbližších přátel byl Mircea Eliade. Tento vědec byl specialistou na dějiny a na sociologii náboženství. Získal v této oblasti velké renomé. Podle mého názoru nespecialisty si nejsem jistý, zasluhuje-li si toto renomé až tak dalece. Eliade, který byl osobně agnostik, kladl všechna náboženství na stejnou úroveń a zaznamenával konvergentní nebo divergentní body mezi nimi. Což patrně bylo namístě u jeho působeví jako vědce, ale Ionesca, svého pozorného čtenáře, přivedl na cestu zevšeobecněného relativismu. Zkrátka, bylo by neoprávněné dělat z Ionesca poklidného farníka pravoslavné nebo katolické církve. Nicméně Ionesco se modlil ke křesťanskému Bohu, k Bohu Abrahámovu, Izákovu a Jákobovu. Toto jsou poslední řádky jeho deníku: „Modlím se Nevím ke Komu. Doufám: K Ježíši Kristu.“
Ionesco zemřel 28. března 1994. Pohřebí obřad proběhl v rumunském kostele Svatých archandělů, což je jedna ze vzácných náboženských památek středověké latinské čtvrti. Je to v podstatě kaple staré koleje z Beauvais, v dost špatném stavu, jak jsem mohl se toho dne přesvědčil. Pravoslavná liturgie byla krásná, stejně jako hymny. Při obřadu asistoval rumunský král Michal.
Od té doby mne a moji ženu každoročně zve Marie-France na panychidu, což je zádušní obřad sloužený u hrobu Eugena Ionesca na hřbitově Montparnasse, nedaleko místa jeho pozemského pobytu na této. Jíme paschu, zvláštní jídlo připravované ke vzpomínání na mrtvé, vypijeme sklenku vína a rumunský kněz recituje velice krátký bohoslužebný text. Je to chvíle pokoje a radosti.

Commentaire
, č. 129, jaro 2010, s.-23-28.
Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek.
(Vyšlo jako zvláštní příloha Divadelních novin, č. 22/2010.)

Alain Besançon
(1932) je současný francouzský filozof, historik idejí, člen Institutu. V sedmdesátých a osmdesátých letech přednášel na řadě významných amerických univerzit. Emeritní profesor ruských dějin je autorem řady brilantních textů o ruské literatuře a umění, v širším okruhu se systematicky věnoval světu pravoslaví. Své eseje a studie pravidelně publikuje v revue „Commentaire“ založené Raymondem Aronem. V roce 1985 vydal jednu ze svých nejlepších knih Falzifikace Dobra, níž se věnuje výkladu a srovnání „antiutopií“ Vladimira Solovjova a George Orwella. Systematicky se už nějakých čtyřicet let zabývá ideovými a historickými kořeny komunismu a nacismu a své poznatky shrnul v díle Neštěstí století: o komunismu, nacismu a jedinečnosti Šoa (1998, česky 1999). Vydal však také pozoruhodnou monografii Zakázané obrazy, intelektuální dějiny ikonoklasmu (1994). V poslední době se kriticky zabývá vztahy mezi křesťanstvím islámem a situací katolické církve v dnešním světě (Trojí pokušení v církvi, 1996). V roce 2008 vydal román Emil a lháři.
Besançonův text o Ionescovi je zajímavý nejen pro své osobní svědectví, ale také proto, že uchopuje Ionescův odkaz v širších souvislostech a poukazuje na duchovní kořeny a ukotvení díla francouzského dramatika rumunského původu. Nebo rumunského dramatika francouzského jazyka? (jfm)

___________________________________________________________________________________