Revue Politika 1/2011

Podíváme-li se na důsledky ekonomické krize jako na zdroj inspirace, můžeme konstatovat, že spustila analytickou lavinu a v politice nejčastěji škrty a plány reforem. To je zajisté dobře, ale v zásadě jde jen o úlek a nedobrovolnou improvizaci. Reformy nedoprovází žádný oficiální etický komentář cílící k pokračování a stabilizaci. Vláda má přitom k dispozici hospodářské a politické prognózy. Ví, že navzdory krátkodobým nadechnutím a setrvačnosti německého hospodářského génia HDP Evropy, jejíž ekonomika a sociální struktura je politicky stále více podvázána, dlouhodobě nečeká nic dobrého. Za daných okolností ve společnosti přetrvává domněnka, že to, co prožíváme, je vratný proces. Výsledkem nemůže být nic jiného než tenze.

Neutralizovat ústavu

Představme si, že důchodová reforma postupně vymaže deficity státního rozpočtu, ve zdravotnictví začne hrát větší roli připojištění a že se několik následujících let bude dařit německé (a tím pádem i české) ekonomice. Nastane klid a budeme definitivně zajištěni před dalšími krizemi a ztrátou konkurenceschopnosti? Nestane se spíš to, že opět usneme na vavřínech a že neviditelná ruka „politického trhu" vrátí moc obchodníkům s deštěm? Nestane se náhodou to, že zkrachuje třeba Španělsko a v Německu zvýší daně? Naše školství mezitím vypustí do světa další zbytnou generaci humanitně vzdělaných mladých lidí, kteří obvykle hledají uplatnění ve státní (a na ni navázané) sféře. Jinými slovy, paradigma sociálního státu blahobytu, a tedy i inherentní strukturální rizika pro společnost a ekonomiku, si necháváme „na pak".

Jedinou možností, jak dlouhodobě zpružnit vztah ČR k okolnímu světu, je zásah do Listiny základních práv a svobod, součásti Ústavy ČR. Je šokující, do jaké míry je zpolitizovaná. Nároky sociálně ohrožených skupin obyvatel chrání z principu a v podstatě bez ohledu na okolnosti. Vypuštěny nebo pozměněny by měly být zejména články 26, 28, 30, 31 a 33 zahrnující například právo na důchodové zabezpečení a veřejné školství. Větší důraz by naopak zasloužilo vymezení pojmů „soukromí" a „vlastnictví" a alespoň symbolicky by se ústava měla přihlásit k hrdosti na vše, co je v národě tvůrčí, a ke spolupráci s církvemi, a to zejména v oblasti sociální péče. Tím nemá být řečeno, že stát nemá chránit seniory a matky s dětmi, jde „jen" o to, aby tak nemusel činit za cenu sebezničení a ústava neimplikovala automatická očekávání.

Zbořit dogma a spolupracovat s církví

Prosadit takové změny, zvláště tváří v tvář legitimnímu alibismu odkazujícímu na různé evropské a mezinárodní normy, je momentálně stěží představitelné. Mezi lidmi navíc často panuje lichá představa, že bez ústavně dogmatizované centrální regulace nastane „zlo". Zaprvé proto, že míru sociálních výdajů bude nadále určovat zákon prosazený politicky. Zadruhé, bude-li (žádoucím) důsledkem emancipace státu nižší míra sociálních investic, lidem (vyjma zdravotně postižených) nezbude než se připojišťovat a dbát na své zdraví. Kdo to, ač zdráv a s nižšími daněmi, vědomě neudělá, musí se spolehnout na svou rodinu a blízké. Za touto hranicí jsou jen milodary, dobrovolná firemní a občanská charita a zřejmě - proč si to nepřiznat - i trocha naturalismu. Za záchranu svobody a standardu většiny to ale stojí.

Úvahy o změně ústavy a „malé konzervativní revoluci", jež státu umožní svobodněji manévrovat v klidných i rozbouřených vodách světové ekonomiky, nevyhnutelně doprovází téma vztahu státu a církve. Vzdává-li se role neomezeného garanta sociálního a zdravotního zajištění občanů stát, nedochází k ničemu jinému než k jedné velké historické „sociální restituci" potvrzující krach sociálního inženýrství. Hlubší partnerství s církvemi by mohlo být zárodkem budoucích konzervativních úspěchů v politice, ale zdaleka nejen to. Tváří v tvář oslabené mezilidské soudržnosti, liberálnímu štěpení práva, pokusu EU definitivně zničit národní stát nebo šílenství politické korektnosti zvěstuje narovnání vztahu s církví nemalou naději.