31.01.2011, Týden

Policie je vysoce hierarchizovaná organizace, na jejímž vrcholku stojí policejní prezident. První a poslední slovo má on. Nemá to být loutka. Platný zákon (na němž jsem se podílel jako opoziční poslanec) posílil postavení policejního prezidenta tak, aby byl co "nejodolnější" proti politickým tlakům. Chrání policii před tím, aby s každým novým ministrem vnitra odcházel starý šéf policie a přicházel nový jen proto, že to ministr vnitra (nebo jeho kmotr, například z bezpečnostní agentury) chce.

Policie je křehký organismus; nestabilita na vrcholu se odrazí v jejím výkonu. Zároveň je konzervativní: pro svoji existenci potřebuje hierarchii i respekt a úctu podřízených vůči nadřízeným. Neobejde se ani bez úcty nadřízených k těm, kdo čelí zločinu. Citlivě vnímá, zda ti "nahoře" jdou příkladem. Očekávat respekt vůči tomu, o jehož férovosti a zákonnosti jeho jmenování do funkce existují pochybnosti, je obtížné. Zvlášť u policejního prezidenta. Očekávat ochotu ztotožnit se s ministrem vnitra, který za více než 200 dnů ve funkci nepochopil, že jeho práce není televizní reality show, je nemožné. Policejní prezident nese věcnou odpovědnost za kvalitu práce policie. Ministr vnitra nese odpovědnost politickou. Jeho posláním je definovat vizi policie, obhájit ji a vytvořit pro ni podmínky. Proto je policejní prezident odpovědný ministrovi vnitra a ten vládě, parlamentu a veřejnosti. Nese-li ministr vnitra odpovědnost za kvalitu práce policie, musí mít i pravomoc rozhodnout o tom, kdo má na vrcholu policejní pyramidy stát. Má mít personální pravomoc při rozhodování o osobě policejního prezidenta. Ta však není a nesmí být neomezená – limity určuje služební zákon. Má sloužit jako ochrana před hloupým nebo všehoschopným ministrem vnitra. Ovšem jen za předpokladu, že zákon je ctěn. Neochrání-li policii před takovým ministrem zákon, neochrání ji ani vláda. A to tím spíše, je-li její existence postavena právě na hloupém nebo všehoschopném ministrovi vnitra, respektive jeho kmotrovi.