Operace Picasso: Jan Třeštík z GASKu v akci a vzácné dílo v ohrožení
Jana Dědečková

Nejednalo se o žádný pokus o nelegální vývoz, ale o úřední pochybení," řekl Třeštík. Bylo by prý nefér, kdyby byla s věcí jakkoliv spojována galerie GASK, jak napsaly třeba Lidovky.cz  3. února letošního roku v článku „Ředitel GASK ukázal Picassův obraz. Jde jen o nedorozumění, tvrdí“ (ZDE). Inu, možné je všechno. Může se třeba stát, že ten pán, kterého vidíme na záběrech bezpečnostní kamery, jak míří pistolí na úřednici v bance, vytáhl zbraň jenom náhodou a ve skutečnosti sahal do náprsní kapsy pro peněženku. Také nemá smysl jakkoliv spojovat pokus o propašování patrně nejvýznamnějšího uměleckého díla z České republiky do zahraničí za mnoho posledních let s galerií GASK. Je to vlastně jenom náhoda, že potvrzení o povolení k trvalému vývozu tohoto díla neoprávněně podepsal její ředitel a pouze omylem dal na tento dokument její razítko. V Čechách se čas od času opravdu dějí neuvěřitelné věci. Ale popořádku!

Když ke mně zhruba před týdnem, ve středu 26. ledna 2011, dospěla první informace, že prý se někdo pokusil dostat přes hranice nějaké Picassovo dílo s neplatným certifikátem od Jana Třeštíka, známého Rathova oblíbence a ředitele někdejší Středočeské galerie, nyní moderně  přejmenované na GASK, nepřikládala jsem tomu větší váhu. Picassových grafik a dokonce i kreseb zejména z 50. a 60. let minulého století, pravých i podvržených, se světem toulá dost a dost. Myslela jsem si, že se jedná o nějaké podobné dílko a že někdo dělá z komára velblouda. Celá záležitost byla podle mého názoru příliš absurdní na to, aby mohlo jít o něco vážného. Když jsem ovšem v pondělí 31. ledna 2011 zjistila, o jaké dílo se jedná, zalapala jsem po dechu, a jistě nejen já. Od úterý 1. února 2011 se celá aférka stala věcí veřejnou a za necelý týden už o ní bylo napsáno víc než dost. Přesto řada souvislostí novinářům unikla, a tak se pokusím doplnit alespoň základní faktografii. Není to nic pracného, neboť historie tohoto obrazu je podrobně známá a mnohokrát publikovaná.


Není Picasso jako Picasso...

Dílo, o kterém je řeč, je vskutku prvotřídní Picasso z roku 1909. Také jeho další osudy jsou dokonale známé. Drobný kvaš označovaný jako Sedící akt zakoupil roku 1911 spolu s dalšími dnes slavnými obrazy český historik umění Vincenc Kramář u proslulého pařížského obchodníka s moderním uměním Daniela Henryho Kahnweilera. Podle názoru odborníků, které jsem oslovila, měl  obrázek ještě před první světovou válkou přímý vliv na tvorbu Emila Filly a Vincence Beneše a i nadále zůstal neodmyslitelně spjat s vývojem českého moderního malířství. Navzdory některým informacím z novin se tento kvaš nikdy nestal součástí sbírek Národní galerie a nikdy z ní nebyl restituován. Po Kramářově smrti zůstal majetkem rodiny. Naposledy ho mohli diváci vidět na přelomu let 2000-2001 jako zápůjčku na velké výstavě, věnované životu a dílu Vincence Kramáře, ve Veletržním paláci v Praze.  Zhruba před deseti lety Kramářovi dědici obraz prodali nynějšímu majiteli, ale za podmínek, které stanovuje platný český právní řád.

Picassův Sedící akt, známý také jako Sedící dívka či Sedící žena s ohnutou nohou, tehdy zmizel z očí veřejnosti. Objevil se znovu až nyní, a to za značně pohnutých okolností. Třeštík postupně zásoboval média nejrůznějšími zdůvodněními. Původně měl obraz být vystaven na velké picassovské výstavě v Curychu (viz nesmrtelná blamáž Petera Kováče článkem „Celníci zmařili odvezení Picassova obrazu na výstavu“ na Novinkách.cz 2. února letošního roku – ZDE). Když šťouraví novináři zjistili, že k pokusu o vývoz došlo v pátek 21. ledna 2011 a výstava, která se konala od října 2010, skončila v neděli 30. ledna 2011, změnil Třeštík vysvětlení na převoz obrazu k odborné expertíze a k jeho srovnání s jedním z děl, vystavených na skončené výstavě. V sobotu 5. února 2011 přišel s další verzí: obraz měl být do Švýcarska zapůjčen výměnou za díla Damiena Hirsta pro výstavu v GASKu (viz článek „Hirstova výstava v Kutné Hoře se zřejmě ani do třetice nepovede,“  iDnes – ZDE). S čím přijde příště? Ale především: proč se pokus o vývoz Picassovy Sedící dívky odehrál zdánlivě tak amatérským způsobem?


Hloupost, nebo rafinovaný úmysl?

Na celém odhaleném pokusu o propašování  Picassovy Sedící dívky do Švýcarska je  od prvního okamžiku nápadná zdánlivá stupidita celého podniku. Člověk přece nemusí být profesionální pašerák, aby si uvědomil, že vyvézt z České republiky v podstatě kamkoliv obraz o rozměrech většího sešitu není problém. Cesta, kterou zvolil majitel obrazu ve spolupráci s Janem Třeštíkem, se z tohoto hlediska jeví jako nejriskantnější a nejnesmyslnější ze všech možných. Proto jsem se obrátila na své známé z doby aféry kolem zmanipulovaného konkurzu na ředitele Národní galerie, aby mi objasnili, proč se někdo pokusil odvézt jej do Švýcarska tak  riskantním způsobem, při němž hrozilo evidentní nebezpečí, že bude zadržen. Ukázalo se, že celý pokus možná nebyl zdaleka tak naivní, jak vypadá na první pohled. Navzdory Třeštíkovým mistrovským hereckým kreacím v roli naivního pitomce a jeho dodatečným prohlášením se mohlo naopak jednat o čin ve skutečnosti velmi obratný a nebezpečný.

Vysvětlení, které mi nabídli odborníci, je prosté: když ilegálně vyvezete takovéto notoricky známé  dílo, které nechybí v žádné větší monografii o Picassovi a jehož historie je detailně zdokumentována, nepomůžete si. Bez dokladů o jeho legálním nabytí a vývozu ztrácí prakticky jakoukoliv cenu. Ano, při aukci ve velkém aukčním domě může hravě dosáhnout prodejní sumy mezi pěti či šesti milióny dolarů a možná i podstatně vyšší, ale pod jednou podmínkou: kupec musí mít jistotu, že nikdo – a tím méně některý členský stát Evropské unie - nemůže zpochybnit jeho práva. Nelze-li doložit, že bylo vyvezeno ze země prodejce v souladu s právními a celními předpisy, žádný solidní obchodník s uměním nebude riskovat jeho prodej. S největší pravděpodobností bylo tedy cílem celého zpackaného pokusu o vývoz získat vývozní povolení, opatřené razítkem celní správy. Teprve ve chvíli, kdy by tento doklad měl v ruce, mohl by majitel obraz skutečně zpeněžit, nebo jej – v tomto případě pravděpodobněji - využít jako záruku za bankovní úvěr. Takový postup totiž budí mnohem menší pozornost, než aukční prodej, který je jedinou cestou k odpovídajícímu zhodnocení uměleckého díla podobného významu. Způsob, který použil Jan Třeštík, přitom umožňoval eventuálnímu prodejci i kupci toto osvědčení získat.

Zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, říká v ustanovení § 2, odst. 5, v platném znění, že  „osvědčení k trvalému vývozu se vydá, pokud předmět kulturní hodnoty není  předmětem  chráněným  podle  zvláštních  právních  předpisů, nevykazuje znaky předmětu   chráněného  podle  zvláštního  právního předpisu, ani není uveden v bodě XVII přílohy č. 1 k tomuto zákonu.“  K zapsané kulturní památce pochopitelně toto osvědčení nelze vydat. Vtip celého podniku však mohl spočívat v tom, že se příslušný formulář vydává ve čtyřech exemplářích: A, B, C a D. Formulář A si ponechává vydávající organizace (v tomto případě tedy Třeštík, který si právo vydat toto osvědčení neoprávněně přivlastnil), formulář B zůstává celníkům, kteří jsou povinni do patnácti dnů jej poslat ministerstvu kultury, formulář C získává nabyvatel díla a formulář D si slovy zákona „vývozce ponechá pro případnou kontrolu.“ Pokud měl vyplněný formulář všechny formální náležitosti, bylo možné předpokládat, že celnice potvrdí všechny kopie a pustí obraz do zahraničí. Odtud se odvíjí další hypotetický scénář.

Vycházím z předpokladu, že dílo skutečně cestovalo do Švýcarska na expertízu. Ta by byla nezbytná jak při jeho prodeji, tak při zřízení zástavního práva k němu v případě poskytnutí úvěru. Během dvou nebo tří dnů, možná během týdne, se mohlo pohodlně vrátit do České republiky, pochopitelně v kufru auta, nikoliv přes celnici. Během následujících čtrnácti dnů dorazí vyplněný formulář B s fotografiemi díla na ministerstvo kultury. Vypukne poplach a ministerstvo kontaktuje vlastníka. Vlastník dílo předloží ke kontrole a vysvětlí celou záležitost administrativním nedopatřením: omylem byl použit formulář pro stálý vývoz. Stejným způsobem to ostatně Třeštík skutečně udělal a nyní omlouvá. Kde jsou kopie C a D? V případě navrženého scénáře je to jednoduché. Jedna bohužel zůstala kdesi ve Švýcarsku, druhá se nějak ztratila. Dílo je na světě, bezpečně v České republice, tak proč se starat o nějaké formuláře. Majitel zaplatí pokutu, která se vzhledem k tomu, že se obrazu prokazatelně nic nestalo a jeho majitel umožnil ministerstvu  uskutečnit zákonem předepsanou kontrolu, omezí na spodní sazbu, tj. na 20.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že za vyplnění formuláře náleží odborné organizaci odměna 500,- Kč, získá majitel za 20.500,- Kč celním úřadem potvrzené stejnopisy C a D, přinejmenším pro kupce či věřitele legalizující vývoz díla. Celá záležitost pak má i další nesporný půvab.

Osvědčení k trvalému vývozu, vydané podle zákona č. 71/1994 Sb., totiž platí tři roky. A teď pozor: zákon sice v ustanovení § 8 stanovuje citelné sankce (až do pěti milionů Kč), ale podle ustanovení § 8a téhož zákona „odpovědnost právnické osoby za protiprávní jednání zaniká uplynutím 3 roků od jeho spáchání.“  Vlastníkem díla a tedy potenciálním vývozcem je přitom právnická osoba, firma Interpoint. Ta je přinejmenším osobou svého jediného jednatele spojena s jinou společností, které se v posledním dvou letech na trhu s realitami příliš nedařilo a může proto potřebovat úvěr, nejlépe od zahraničního subjektu a za výhodných podmínek. Možná právě proto zástupce majitele riskoval pokus o podvod, když podepsal čestné prohlášení, že Picassovo dílo není ve smyslu uvedeného zákona kulturní památkou.

Kdyby se celá věc podařila, kdykoliv v průběhu nejbližších tří let mohl majitel tento maličký obrázek vyvézt do Švýcarska při zcela zanedbatelném riziku odhalení. Po třech letech jej mohla například banka, které by v případě nesplacení propadl, nabídnout k prodeji v kterékoliv světové aukční síni. Získala by  jej na základě zástavního práva, nepochybně stvrzeného řádnou smlouvou. Dílo by bývalo prokazatelně prošlo českou celnicí s povolením k trvalému vývozu. Všichni by dokázali, že jednali v dobré víře. Nota bene, žádný zločin by se přece  nestal, pouze soukromý majitel nechal bance propadnout předmět, který dal do zástavy jako záruku za úvěr. Lhůta, po kterou bylo možné volat právnickou osobu k odpovědnosti, by uplynula a všichni by byli z obliga. Šance českého státu získat obraz zpět by se blížila nule. Celou záležitost zhatil až pozorný celník a po něm novináři, kteří Třeštíkovu husarskému kousku po týdnu váhání nakonec věnovali náležitou pozornost.

Jak mne upozornili odborníci, má tento postup některá další úskalí, protože předpisy v tomto směru nejsou nijak jednoduché. Na tom, že by šikovní právníci při realizaci tohoto hypotetického scénáře dokázali zabránit jakémukoliv trestnímu stíhání i finančním sankcím, se však všichni oslovení shodli. Zůstává tedy otázka: opravdu je ředitel GASKu a vystudovaný právník Jan Třeštík tak neskonale naivní, že se ani nepodívá do zákona, jehož název je v záhlaví příslušného formuláře, a z čiré lehkomyslnosti vydá sice neplatné, ale pro laika přesvědčivé oprávnění k trvalému vývozu obrazu, jehož cena na světovém trhu s uměním přesahuje roční rozpočet Národní galerie v Praze? Nebo naopak zná tento zákon natolik dobře, aby si uvědomil, jaké možnosti v tomto případě skýtá neoprávněný podpis pod zmíněným formulářem, pokud unikne pozornosti celníka?

Scénář, který jsem nastínila, je dnes naštěstí krajně nepravděpodobný. Pohotový zásah celníků a obrovská publicita, kterou tento nezdařený pokus vyvolal, činí zástavu či prodej tohoto Picassova obrazu v nejbližší době krajně problematickými. Podobné operace totiž vyžadují velkou míru diskrétnosti; stránky novin k jejich zdaru nepřispívají. Nyní je na ministerstvu kultury, aby podniklo veškeré kroky a vzácné Picassovo dílo získalo pro veřejné sbírky, neboť lepší příležitost k tomu asi už nikdy mít nebude. Hejtmanu Rathovi pak nelze než doporučit, aby byl příště ve výběru lidí, jimž svěřuje důležité funkce, poněkud opatrnější.

Díky za článek, paní D. Velmi

Díky za článek, paní D. Velmi zajímavé...

Ten obraz je majetkem státu,

Ten obraz je majetkem státu, nebo majetkem svého majitele? Neměl by majitel mít právo nakládat se svým majetkem jak je mu libo?

Posuzuji záležitost z

Posuzuji záležitost z hlediska platných zákonů. A ty jsou směrodatné. Ostatní je otázka pro naše poslance.

Až se zdráhám uvěřit, že si

Až se zdráhám uvěřit, že si toho médiální šíbři, naši hlídací psi demokracie a bojovníci proti korupci prakticky nevšímají. Nejsou přece spolčeni s Rathem. Nebo ano?!

Jak to tak čtu, tak mi z toho

Jak to tak čtu, tak mi z toho plyne jen jedno: že mistr, é pardon, ministr John sem může zaměřit své protikorupční úsilí.

Nikdo mne nepřesvědčí, že jakýkoli, i český, právník je takový blbec, aby z naivity nebo neznalosti udělal popisovaný lapsus.

A prošetřoval bych i podíl pana hejtmana. Sice to žádný velký a pečlivý hospodář není, ale nechat utéct kulturní památku bez nějakého všimného mi na něj nesedí.

Jasný kriminální čin, ze

Jasný kriminální čin, ze kterého by měly být vyvozeny všechny důsledky. I když stále pro obyčejné lidi platí, že neznalost zákona neomlouvá, v ČEZké republice se to zamete pod koberec,