Než se stane celebrita (ať popové muziky či populistické politiky) trapnou, měla by dokázat odejít. To však také vyžaduje osobnostní předpoklady, neboť jde o umění, na kterém si vylámali chrup skuteční obři.Do pravého mocenského důchodu ale nedokáže odkráčet každý. V českém prostředí se stalo zvětšelým, opravuji zvěčnělým případem stálého odcházení politické zombie tzv. důchodce z Vysočiny. Expředseda ČSSD Miloš Zeman, skutečný obnovitel této strany v Česku, byl takřka vřele přivítán na Pražském hradě liberálně-konzervativním prezidentem. Václav Klaus si ve více směrech nepřehlédnutelnou návštěvu, která prý vůbec nesouvisí s politickými procesy v podhradí, s gustem pochvaloval. Hosta podaroval a sám dostal pozoruhodný dárek. Program mikrostrany, starobního hoby bývalého soka, neschopného spustit oponu při derniéře.

 Co oba muže spájí?  Přinejmenším od Opoziční smlouvy, temného mraku naší porevoluční demokracie, něco nerozborného. Spojuje je ani ne tak ideové přesvědčení, ačkoli Miloš Zeman nikdy nepatřil mezi zapřísáhlé levičáky, jak by mu snad mnozí mohli vyčítat (dlouho se považoval za liberála), nýbrž představa o fungování státního organismu. Fakticky u obou nalézáme slabost pro etatismus a „lásku ke Straně“ coby přesně strukturovanému zdroji vlastní moci. Či zdrženlivost vůči spontánním projevům občanské společnosti. V neposlední řade pěstování kultu své osobnosti a nenávist vůči aktivistům, co jejich nejmilovanější dítko, Partaj, přesměrovali jinam.

První občan setkáním s „prvním důchodcem“ vytěžil víc, když zabil několik much jednou ranou. Prognosticky poklábosil, načež republice oznámil, že napsal další knihu. A spolu se Zemanem že trvají na ideách ústavního inženýrství jejich velké, byť skryté koalice. Potácející se ODS navíc vzkázal: „Já se nedám. S mým politickým výminkem ať ,Tupolánek' nepočítá!“

Vyšlo v deníku E15