Ad: Kácení má drasticky negativní dopad
Tomáš Jirsa

11.02.2011, Deník

Šumava – Profesor RNDr. Josef Rusek, DrSc., je zcela jistě naším předním odborníkem na půdní biologii. Jak se lze dočíst, zadáte-li jeho jméno do internetového vyhledávače, v současnosti studuje pralesní ekosystémy a vliv kůrovcové kalamity na půdu horských ekosystémů, především na Šumavě a v Bavorském lese. Je tedy logické, že k situaci na Šumavě poskytl Deníku rozhovor, pro jehož název redakce dne 3. února použila jeho větu "Kácení má drasticky negativní dopad".

"Holosečné kácení smrčin na volných plochách je způsob hospodaření, který by v národním parku neměl být nikdy aplikován," píše profesor Rusek. Rád konstatuji, že s tímto jeho stanoviskem naprosto souhlasím. Položme si však otázku, co vedlo ekologické vedení Národního parku Šumava a Ministerstvo životního prostředí k tomu, že v uplynulých třech letech lámalo rekordy v holosečném kácení (odhadem mohlo vzniknout za toto období asi 1500 až 2000 hektarů holin), vytváření pasek a masivní těžbě kůrovcového dřeva? Nebyla to snaha zastavit kůrovcovou kalamitu, která nebyla a není na Šumavě pod kontrolou? Profesor Rusek dále dává návod k tomu, jaký management by se na Šumavě měl uplatňovat: "Je třeba nechat šumavský les žít tak, jak žil odjakživa. To je například v prvních zónách ochrany, kde se nekácí. Les se tam nechá dojít do věku, kdy sám odumírá, a na jeho místě se postupně vyvíjí nový les. To je přirozená obnova." Z této teze však souhlasím s panem profesorem pouze s tím, že se v prvních zónách nekácí. Lesy, vesměs stejnověké smrkové monokultury, vysázené většinou schwarzenberskými lesníky, nebyly nechány dojít do věku, kdy samy odumírají, ale byly během několika let zničeny žírem kůrovce. Jen za poslední tři roky, mimo vytěžené plochy, odumřelo v Národním parku Šumava, vlivem kůrovců, dalších 2000 hektarů smrkových lesů. Díky tomu se první zóny staly obrovským zdrojem kůrovce, který se samozřejmě šíří do všech lesů, kde ale správa parku musí proti kůrovci zasahovat, aby se nešířil i mimo národní park. A potlačit kůrovcovou kalamitu neumíme jinak než kácením a vytvářením pufračních zón (pasek) a včasnou asanací. To se učí studenti již v prvním ročníku lesnické školy.

V minulosti nás však jiní vědci z Jihočeské univerzity přesvědčovali, že kalamita nenastane. Naopak, masivní namnožení kůrovce různými výzkumy a poskytováním nejrůznějších polopravd v novinových článcích podporovali. Pamatujete na prezentaci entomopatogenní houby Beauveria Bassiana, která měla kůrovcovou kalamitu (za několik zbytečně vyhozených milionů korun) zastavit?

Profesor Rusek také reaguje na snahu šumavských obcí podporovat turistiku a vybudovat například lyžařský areál. Argumentuje, "že to tak rozhodně nemůže být po celé Šumavě, ale jen v místech, kde je příroda ovlivněna sídly. První a druhá zóna by měly skutečně zůstat přirozené." Ponechávám stranou fakt, že ani první, ale zejména druhé zóny přirozené nejsou, ale jsou většinou člověkem vysázenými kulturními lesy. K uvážení čtenářům však předkládám skutečnost, že součet prvních a druhých zón Národního parku tvoří více než 95 procent jeho rozlohy. Devatenácti šumavským obcím podle této teze zbývá k životu necelých 5 procent území parku.

Nechci tímto textem zpochybňovat odbornost profesora Ruska. Chci však upozornit na to, že na problémy Šumavy se nemůžeme dívat úzce specializovaným pohledem jednoho ještě užšího vědeckého oboru.

___________________________________________________________________________________