Slíbil jsem čtenářům Virtually, že jim za nyní již rychle se krátících zimních večerů budu předkládat pro zábavu i poučení některé své starší kritické texty. Před deseti lety jsem vydal obsáhlý výbor svých divadelních esejů a kritik pod názvem Cosi ve vzduchu, pro své letošní životním „půljubileum“ připravuji výbor svých textů o literatuře. Myslel jsem, že zveřejnění některých kritických textů často z časového odstupu deseti let bude právě zde na Virutally pro mne něco jako lakmusový papírek. Dávná kritika na tlustospis Martina C. Putny publikovaná tu minulý víkend však na některé spíše zapůsobila jako rudý hadr na býka, ale věcná relevance jejich reakcí byla bohužel vesměs nulová. Abych předešel dalším případným nedorozuměním, tak předesílám, že nechci ani v nejmenším zpochybňovat zásluhy Ivana Slavíka (1920-2002)o českou literaturu, ani jeho neobyčejně rozsáhlý překladatelský odkaz. Ale deník se mu po mém soudu příliš nepovedl - a tak Amicus Plato…
***
Šestisetstránkový výbor zdeníkové knihy Ivana Slavíka nazvaný Hory roků a vydaný nakladatelstvím Triáda zahrnuje zhruba období normalizačních let 1970 až 1989 a podle autorova vyjádření měl pro něho mít především terapeutickou hodnotu. Básník si stejně jako jeho žena, s níž se poznal během studií, léta vydělával na živobytí jako středoškolský profesor.

Mladý básník a redaktor ukončil v roce 1948 studia na UK (obor čeština a filozofie) a po čtyřletém učitelském působení v Domažlicích na začátku padesátých let natrvalo zakotvil na gymnáziu v Hořovicích. Měl-li Ivan Slavík (nar. 1920) už před rokem 1948 potíže s vydáním své první knížky Snímání z kříže (pobožní katoličtí tiskaři ji odmítali vytisknout pro její "nemravný" obsah), v padesátých letech si pochopitelně prakticky neškrtl a po krátkém intermezzu v šedesátých letech se s "poučením z krizového vývoje" vracela obzvlášť do školství a kultury opět doba ledová. Ta na nás dýchne hned na prvních stránkách. Středoškolský profesor Slavík se účastní při jakémsi večírku tehdy módního tance zvaného šejk a předtanečnice vyzve ostatní: Teď si dáme dva hopkinse - což v jejím "režimu řeči" mělo znamenat dvakrát si poskočíme. Následujícího dne se překladatel Slavík dovídá, že jeho překlady veršů G. M. Hopkinse definitivně nesmějí vyjít. Byla by to příznačná paralela, ale podle všeho se básník Slavík zmýlil nebo přeslechl: zmíněnému poskakování se podle jedné z postav tehdy oblíbeného britského televizního seriálu říkalo "hopkirk". Ve Vyšehradu Ivan Slavík stihl vydat pouze výbory z poezie Paula Claudela a Charlese Péguyho. V témže nakladatelství ještě v začátku sedmdesátých let vyvzdorovali několik pozoruhodných filozofických titulů (Slavík je v deníku glosuje). Nakonec se však nesměly prodávat jednotlivcům, nýbrž pouze takzvaným zainteresovaným institucím!

Co je ještě oběť, a co už alibismus

Slavíkův deník, z něhož partie pro Hory roků vybírali spolu s autorem Mojmír Trávníček a Jiří Zizler, který také napsal doslov, neměl od počátku ambice tvořit spojnici nebo mezičlánek mezi tvůrcem, jeho soukromím, vznikajícím dílem a čtenářem, být tedy jakousi otevřenou dílnou "in actu", jak tomu například je u Juliena Greena nebo Witolda Gombrowicze. Hovoří-li v něm básník o své tvorbě, tak se většinou retrospektivně probírá událostmi starými desítky let nebo se přímo - zvláště při genealogických rozborech vrací do dětství. I o případné vědomé svědectví o době jde autorovi, v lepším případě, až na druhém místě. Jednotlivé záznamy jsou datovány podle liturgického kalendáře, čteme v nich přesvědčivé obrany katolické historiozofie nejen české, ale i španělské. Ivan Slavík, znalec mayské kultury, hájí například conquistu Hernanda Cortése. Ale pokud jde třeba o Chartu 77, nalézáme jen bázlivou repliku proti těm, kdož v padesátých letech ničili a teď chtějí poučovat. Méně pochopitelná je však skutečnost, že o necelé dva roky později se Slavík ani slovem nezmiňuje o volbě Jana Pavla II. papežem, čímž jen utvrzuje podezření, že jeho zápisy jsou ovlivněny jakousi předposranou cenzurou. Budiž, Slavík se přiznává, "že není žádný hrdina" a že "oučelem hlavním" jeho deníku je neztratit elementární identitu a vyrovnat se alespoň zčásti nejen s nemocí, ale především se schizofrenií spojenou s učitelským povoláním v době, kdy školy byly místem nesmlouvavé indoktrinace. Pokud se pedagog nestal členem KSČ, byl obyčejně vydán na milost a nemilost vrchnosti ztělesněné inspektory, řediteli nebo donašeči z řad kolegů. "Myslím si, že když člověk jde blátem a sračkami, musí se umazat, leda by se vznášel. Ale i umazaný a zablácený (s pokorou a skromností, vědom si své nečistoty) může jít a dělat dobro," říká na svou obhajobu. I tak je opravdu s podivem, že Ivan Slavík, jak nebo tak v kádrových materiálech určitě ocejchovaný jako "nábožensky zatížený", v učitelském povolání vůbec setrval. Aby ho nevyhodili a synové se dostali dál na školy, sedí v porotách při uměleckých soutěžích. Co je potom oběť, a co pouhý alibismus?

Pilný žárlivec

Zapisuje si pilně dojmy z četby, z výstav, divadel, televize, píše o hudbě, glosuje výlety a sny, ale postupem času v jeho deníku začíná převládat jakýsi kompenzační syndrom. Bezútěšné životní kompromisy spojené s učitelským povoláním (včetně nedělních výjezdů na mši do vzdálenějšího okolí Hořovic, jak nepřímo z deníku vyplývá) mají potom vyrovnat nekompromisní úsudky o druhých: Halas se neučil cizím jazykům, Deml byl neukázněný, Holan moc metafyzický, Reynek ano, ale byl to nejprve malíř, teprve pak básník atd. Zloduchem č.p. 1 je však Slavíkovi nakladatel, kritik a esejista Bedřich Fučík. Jakmile se objeví jeho jméno, můžeme si být jisti, že to bude ve zlém. Odnese to za něj i vynikající časopis Tvar z konce dvacátých a začátku třicátých let, který Fučík inicioval a v němž také publikoval. Slavík žárlivě sleduje, jak někteří z jeho přátel (Josef Suchý) oficiálně publikují nebo mají úspěchy v zahraničí (Ladislav Novák jako malíř). Ale přes všechny obtíže i jemu vycházejí alespoň překlady, podařilo se mu prosadit vydání díla zapomenuté básnířky Irmy Geisslové i antologie "básníků více než tajných" Zpívající labutě. Píše občas do časopisu Naše rodina a dodává dokonce recenze do normalizovaných Nových knih. Cítí se ovšem ukřivděn, když se jeho jméno neobjevuje koncem osmdesátých let na seznamu zakázaných autorů. Při vší neuvěřitelně obsáhlé Slavíkově erudici a sečtělosti a přes jeho nezřídka výstižné, ba pronikavé soudy (soustřeďují se však většinou na minulost) je smutné sledovat, jak básníka stále více přiškrcuje zamindrákovaný středoškolský profesor, což je bohužel znát i na jeho vlastní tvorbě ze sedmdesátých a osmdesátých let. S ní by zmínění katoličtí tiskaři už žádné mravnostní potíže neměli - básnický dar vyvanul do neškodně diskursivních a staticky popisných vět ze zvyku zalamovaných do veršů.

Manželská svátost na odiv

Vzhledem k autorovým nepopiratelným zásluhám i jeho věku se některé věci těžko konstatují, ale téměř za skandální (i když vlastně spíše komický) lze považovat způsob, jakým píše o svém manželství a o své ženě. Libuje si hned několikrát, že se oba, a on sám obzvlášť, nikdy neprovinili proti sedmé svátosti. Což je - bez ironie jistě bohulibá věc, ale proč to tak okázale troubit do světa? O ženě do omrzení píše, že byla nejkrásnější z celé fakulty, ba i univerzity a že dosud je krásná, že se spolu i na konci osmdesátých let stále ještě fyzicky milují (panečku, a jak!), ale marně bychom hledali zmínku o tom, že by mu jeho žena vnukla nějaký nápad nebo že některou ze svých myšlenek s ní konzultoval. Manželská komplementárnost je přece v neposlední řadě a zvláště s rostoucím věkem právě o tomto, jinak se autor podobných místopřísežných výroků vystavuje podezření, že se jen zhlédl v zakopané hřivně a její "správné" zakonzervovanosti...

Ivan Slavík: Hory roků. Vybrali autor, Mojmír Trávníček a Jiří Zizler. K vydání připravil, doslov a ediční poznámku napsal a rejstřík sestavil Jiří Zizler. V roce 1999 vydalo nakladatelství Triáda v Praze, 600 s., náklad 700 výtisků. Cena neuvedena.

rec. MF DNES, 5. 12. 1999