Zájem bulváru a veřejnosti o tzv. „justiční mafii“ a o spor mezi ní a bývalou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou po třech letech soudních tahanic téměř vyhasl. Mediální ohlas na rozsudek Vrchního soudu v Praze z 8. února 2002, kterým byl spor pravomocně ukončen, byl velmi slabý. Soud uložil rychloústé exprokurátorce, aby se omluvila žalobcům a uhradila jim soudní náklady, když již dříve se musela na základě rozsudku Vojtěcha Cepla ml. stejným způsobem vyrovnat se státním zástupcem VSZ v Praze Liborem Grygárkem.

Nechtěl jsem se již tímto námětem znova zabývat, protože o něm nelze nic nového napsat. Od úmyslu mě odvedl známý komentátor Karel Hvížďala, který se k věci vyjádřil 14. února t.r. ve vysílání Českého rozhlasu 6 a v souběžném článku, uveřejněném na internetových stránkách rádia a převzatém Neviditelným psem dne 17.února t.r..

Ani jeho článek nepřináší nové myšlenky a poznatky. Pouze se křečovitě snaží udržet při životě falešný virtuální obraz úlohy žalobců Pavla Kučery, Pavla Němce, Renaty Vesecké a dalších, vytvořený bulvárem za vydatné pomoci paní žalované a nevěrohodné svědkyně Zlatuše Andělové. Na jeho základě pak znevažuje rozhodnutí senátu Romany Vostrejšové.

Článek je odstrašující ukázkou toho, jak lze na zakázku, bez hlubší znalosti právní podstaty problému, bez bezprostředních poznatků z řízení, a za cenu popření obecných zásad slušnosti zneužít zvučného jména novináře k oblbování veřejnosti prostřednictvím dovedně sepsaných slohových cvičení na zadané téma.

V přístupu k postupu Vrchního soudu v Praze Karel Hvížďala patrně z neznalosti nebere na vědomí, že zrušující usnesení odvolacího soudu obsahuje pokyny pro nalézací soud, jež musí být při novém projednání věci respektovány. Soudce Vojtěch Cepl ml. si o zrušení svého druhého rozsudku přímo řekl tím, že pokyny odvolacího soudu až na drobné výjimky zcela ignoroval.

Karel Hvížďala zná průběh jednání Vrchního soudu v Praze jen z doslechu a v právních okolnostech procesu se zjevně nevyzná. Z nových skutkových zjištění vzal na vědomí pouze rehabilitaci některých státních zástupců, dříve odvolaných z funkcí pro nesouhlas s manipulací s trestní věcí Jiřího Čunka, o které se domnívá, že je nezpochybnitelným důkazem správnosti názorů odpůrců záchrany Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho věci. Vykládám si tuto skutečnost stejně jako on, ale s pokorným vědomím, že jde o pouhou domněnku, přičemž vedení státního zastupitelství, ministr spravedlnosti ani vláda zatím nenašli tolik slušnosti ve vztahu k veřejnosti, aby domněnku změnili v jistotu nebo nabídli jiný platný výklad. Hvížďalův přístup tak odvádí pozornost od skutečnosti, že boj o právo občanů na přístup k pravdě v této věci zdaleka neskončil.

Článek působí dojmem, že se Karel Hvížďala propůjčil na zakázku k obraně stanoviska paní žalované, což mu brání v kritickém hodnocení skutečností. Uniká mu proto, že existují dvě souběžné kauzy, jež vyžadují samostatné hmotněprávní i etické hodnocení. První z nich je tzv. „kauza Čunek“, která by se podle mého názoru měla správně označovat jako „kauza Bruna-Potoczek-Vesecká“, čili příběh záchrany Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho věci. Z pohledu veřejnosti není uzavřená, protože podezření, že při ní došlo k protiprávnímu zvýhodnění obviněného, nebylo vyvráceno ani potvrzeno rozhodnutím neutrálního orgánu s přiměřenou právní autoritou. Od jejího počátku zastávám názor, že k odnětí věci severomoravským státním zástupcům nemělo dojít a jeho strůjci by měli být potrestáni. V tomto bodě je můj pohled na věc v podstatě shodný s Hvížďalovým.

Druhou je kauza tzv. „justiční mafie“, čili řízení na ochranu osobnosti proti Marii Benešové. Vyvolali je žalobci, kteří se cítili dotčeni tím, že je rychloústá exprokurátorka označila za „justiční mafii“, která se měla snažit z pozadí ovlivňovat soudní případy. Způsobem výběru obětí jejích neuvážených výroků skupina postižených nápadně připomíná metody vytváření „protistátních spikleneckých  center“ předlistopadovými represivními orgány, k nimž samozřejmě patřili také prokurátoři, paní žalovanou nevyjímaje. Jednotícím prvkem výběru tzv. „mafiánů“ byl nenávistný vztah Marie Benešové k většině z nich, který má kořeny ve vášnivých sporech, probíhajících v různých úsecích její nechvalné profesní minulosti, nemajících vztah ke kauze „Bruna-Potoczek-Vesecká“.

Jádrem očerňování tzv. „mafie“ je kriminalizace soukromých přátelských setkání žalobců Pavla Kučery, Pavla Němce a Renaty Vesecké s jejich tehdejší kamarádkou Zlatuší Andělovou, později nevěrohodnou svědkyní na straně Marie Benešové. Na nich měl zejména Pavel Kučera rozvíjet úvahy o nevhodnosti rychlého podání obžaloby na Jiřího Čunka. Váhu obvinění proti Pavlu Kučerovi ovšem snižuje skutečnost, že nakonec i soudce Vojtěch Cepl ml. dospěl k závěru, že není jisté, že Pavel Kučera skutečně pronesl problematické výroky o přednosti politického zájmu před nezávislostí justice.

 Zbývající „mafiáni“ se schůzek nikdy nezúčastnili, většinou neměli k ústřední trojici žádný vztah a Libor Grygárek, někdejší nadřízený Marie Benešové, dokonce neměl s kauzou „Bruna-Potoczek-Vesecká“ nic společného. Naopak nevysvětlitelnou záhadou zůstává vynechání tehdejšího ředitele trestního odboru NSZ Stanislava Potoczka, který vydal osudové usnesení, jímž byla trestní věc Jiřího Čunka přenesena z rukou severomoravských státních zástupců do rukou Arifa Salichova, stejně jako tehdejšího ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, jehož odpovědnost za dění v resortu a aktivní ochrana pachatelů je nesmazatelná.

Legitimní zůstává pouze otázka po odpovědnosti Renaty Vesecké, popř. Karla Černovského jako jejího náměstka, ovšem bez vztahu k „mafiánským schůzkám“, na nichž dle svědectví Zlatuše Andělové nejvyšší státní zástupkyně mlčela jako ryba a její přítomnost sloužila všem státním zástupcům, svědčícím ve prospěch Marie Benešové, jako omluva pro jejich nečinnost při nabytí podezření na protiprávní jednání „mafiánů“.

Přirozeně, že Karlu Hvížďalovi uniklo, že řada „důkazů“, jež Marie Benešová v tomto řízení uplatnila ve prospěch svého oprávnění hanobit žalobce, vyšla najevo teprve během projednávání žaloby na ochranu osobnosti, takže jí jako podklad k žalované zlolajnosti nemohla posloužit. Zarážející je jeho nepravdivé tvrzení, že nevěrohodná svědkyně Zlatuše Andělová nebyla zproštěna mlčenlivosti. Ve skutečnosti byla zproštěna celkem třikrát, přičemž podle opakovaně vysloveného názoru nejvyšší státní zástupkyně, jež je jediným příslušným orgánem pro posouzení naléhavosti zproštění mlčenlivosti, nebylo toto opatření vůbec nutné.  Výhrada neúplného zproštění platí pouze pro první kolo prvostupňového řízení u Krajského soudu v Praze.  Úloha dalších Hvížďalou zmiňovaných státních zástupců je mimo to bezvýznamná, protože jde o svědectví z druhé ruky. Mimo to osobně podezírám tyto svědky z křivého svědectví, neboť všichni shodně porušili povinnost pořídit zápis o podezřelých okolnostech jednání „mafiánů“ s nevěrohodnou svědkyní Zlatuší Andělovou, což znamená, že nic znepokojivého se tehdy nedělo.

Nezaujaté objasňování skutečností, provedené senátem Romany Vostrejšové, potvrdilo, že není příčinná souvislost mezi inkriminovanými schůzkami a tím, co se ve věci Jiřího Čunka skutečně odehrálo. Na tom zaslepenost Karla Hvížďaly nemůže nic změnit, protože v soudním řízení, vedeném v souladu se zákonem, pravidlo „přání je otcem myšlenky“ nemá  takovou účinnost jako při vyhodnocování dějů pokleslými novináři.

Neprokázané úvahy Pavla Kučery – pokud by byly skutečně proneseny – neměly na další postup státního zastupitelství žádný vliv a ani jej mít nemohly. Pavel Kučera neměl vůči státním zástupcům žádnou pravomoc. Žádný telepatický most mezi jeho hlavou a hlavou Stanislava Potoczka nebyl nalezen. Zlovolnost nařčení „mafiánů“ Marií Benešovou je podtržena skutečností, že jako bývalá nejvyšší státní zástupkyně toto jistě věděla, a patrně mohla mít reálnou představu o průběhu inkriminované zlotřilosti, uskutečněné ve prospěch Jiřího Čunka, jakož i o odpovědnosti za ni. Pokud to nevěděla, byl by to důkaz, že nepochopila vnitřní pravidla fungování úřadu, který řídila, čili by to byla další opora pro oprávněnost domněnky, že její jmenování nejvyšší státní zástupkyní patřilo k největším personálním pochybením vlády Miloše Zemana.

Praktickým důsledkem zachování legendy o odpovědnosti tzv. „mafiánů“ za protiprávní zásah státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka je pouze odvádění pozornosti od skutečného průběhu děje, jeho příčinách a zvláštně od odpovědnosti pravých pachatelů této nepřístojnosti. Není mi jasné, zda se Karel Hvížďala podílí na zastírání pravdy úmyslně nebo z neznalosti, a komu tím slouží.

Na okraj Hvížďalova článku poznamenávám, že dokáži pochopit rozhořčení severomoravských státních zástupců nad odebráním trestní věci Jiřího Čunka, navíc opepřeným výrokem Arifa Salichova o neobvyklé koncentraci pochybení orgánů činných v trestním řízení v této věci, s jakou se během své třicetileté praxe jinde nesetkal. Mohl bych se sympatiemi sledovat jejich úsilí o nápravu protiprávního rozhodnutí státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka, kdyby pro ně volili legitimní prostředky. Pomlouvání, křivá svědectví, podporu neodpovědných novinářů při mediálním lynčování tzv. „mafiánů“ nelze ovšem za legitimní prostředky uznat. Čelit jednomu podrazu jiným je nepřípustné řešení.  Stejně tak nesdílím nadšení Karla Hvížďaly pro počínání soudce Vojtěcha Cepla ml., jenž se zřejmě dobrovolně stal bojovníkem „války žalobců“ a ohromujícím způsobem překročil hranice pravomoci prvostupňového soudce v civilním řízení. V žádném případě mu nepříslušelo přehodnocovat rozhodnutí ministra spravedlnosti, státních zástupců a už vůbec ne rozsudky Nejvyššího soudu ČR. Jeho výroky o „nedovolené intervenci, profesní šikaně“ atd., nadšeně citované Karlem Hvížďalou tak nabývají povahu neodpovědného blábolení. Oceňuji nicméně, že Vojtěch Cepl ml. zprostředkoval veřejnosti některé poznatky z Čunkova spisu, k nimž by se jinak nedostala, nicméně přesto soudím, že pouze v důsledku nedůslednosti jeho nadřízených, popř. ministra spravedlnosti nebyl postaven před kárný senát s návrhem na zbavení funkce soudce.

Hrůzné jsou také Hvížďalovy etické závěry. Tvrdí především, že v řízení proti Marii Benešové „nejde o ochranu osobnosti, ale o důvěryhodnost justice už proto, že v celé věci jde o veřejné činitele, kteří si musí zvyknout na to, že jejich soukromí je méně chráněné než občanů“. Ve svých důsledcích tímto názorem nás vrací k praxi totalitního režimu, jenž uznával fízlování soukromých rozhovorů za legitimní nástroj dohledu nad možnými odpůrci režimu. Svědectví nevěrohodné svědkyně Zlatuše Andělové totiž ničím jiným není.

Dále Karel Hvížďala obhajuje právo Marie Benešové veřejně urazit ústavní činitele hanlivým označením „mafie“, jež v sobě zahrnuje spojení s organizovaným zločinem. Odvozuje je z toho, že je paní žalovaná pronesla jako stínová ministryně spravedlnosti ČSSD, čili jako politička. Nejsem si jist, zda je Marie Benešová skutečně politička v pravém smyslu slova. Spíše soudím, že jí toto označení nepřísluší. Navíc jsem přesvědčen, že držení funkce, která je vzhledem k nabubřelosti titulu a bezvýznamnosti obsahu až směšná, neopravňuje nikoho k ničemu. Zejména odmítám přiznat jakémukoli politikovi právo na to, aby urážel kohokoli. Politici by naopak měli svými vystoupeními kultivovat veřejnost a čelit tak vlně obecného hrubnutí veřejného života. Odmítám uznat jejich časté hulvátství za normu.

Přitěžující okolností pro Marii Benešovou je skutečnost, že spíše než politička je advokátka a dříve dlouholetá prokurátorka a státní zástupkyně. Pro tyto profese platí etické normy chování k příslušníkům shodných a příbuzných povolání, které v případě státních zástupců mají dokonce povahu ustanovení zákona. Svým chováním je hrubě porušila. Jednala navíc zcela bezohledně i z toho hlediska, že s výjimkou advokáta Pavla Němce všichni ostatní postižení zastávali významné postavení v orgánech státní moci. Očernění mělo neblahý vliv na jejich autoritu a tím narušilo funkčnost příslušných orgánů.  

Marii Benešové přitěžuje také chronický ráz její posedlosti zneužíváním médií k vyřizování účtů s protivníky. Pocítil to její bývalý nadřízený, žalobce Libor Grygárek v době, kdy se pro různé neshody nakonec rozhodla odejít do advokacie. Paradoxně utrpěla mediálním pronásledováním také její nynější opora, nevěrohodná svědkyně Zlatuše Andělová. V době, kdy vedla trestní řízení proti pánům Dalíkovi a Večeřovi způsobem, jenž se Marii Benešové nelíbil, a nebrala na její mínění ohled, neb jí nebyla podřízena, stala se terčem jejích nevybíravých televizních útoků. Později se Marie Benešová přičinila o vytvoření záporného mediálního obrazu exministra Pavla Němce, jenž mu ještě po letech stále škodí. V souvislosti s kauzou tzv. „justiční mafie“ nejvíce ublížila svému dlouholetému blízkému známému Pavlovi Kučerovi, o němž zcela jistě ví, že to je slušný člověk. Pokud se tímto způsobem dlouhodobě chovala, musela jednou narazit. Ostatně je zřejmé, že se nepoučila ani z rozsudku Vrchního soudu v Praze: podle článku Ondřeje Šťastného v MF Dnes z 9. února t.r. při úvahách o podání dovolání označila soudce Nejvyššího soudu ČR za „pohrobky Pavla Kučery“, čímž jednoznačně porušila etický kodex advokátů.

Pro úplnost upozorním čtenáře na některé drobnosti, kterým Karel Hvížďala z neznalosti přičítá význam, jenž nemají.

Především není nikterak závadná okolnost, že byla skartována smlouva mezi Úřadem vlády ČR a advokátní kanceláří Pavla Němce, protože z ní nebylo plněno a přirozeně ani nebylo nic fakturováno.

Musím mírnit Hvížďalovo nadšení pro zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o odebrání věci soudci Vojtěchu Ceplovi ml. Ústavním soudem ČR, neboť znám jiný případ, v němž Ústavní soud ČR připustil odebrání věci zákonnému soudci rozhodnutím odvolacího soudu po třech zprošťujících rozsudcích. Ani Ústavní soud ČR neměří zřejmě všem stejně.

V zápalu pro věc se Karel Hvížďala dále usvědčuje z neznalosti věci, když popisuje domnělé usvědčující skutečnosti z „druhého kola“ řízení u Krajského soudu v Praze. Podle jeho tvrzení soudce Vojtěch Cepl ml. při rozhodování vycházel „ze známé věty, kterou údajně řekl Pavel Kucera: Jde o vládu, nestrannost justice musí jít stranou." Ve skutečnosti soudce při ústním odůvodnění rozsudku prohlásil, že tento soud nemá za spolehlivě prokázané, že žalobce Kučera tuto větu pronesl (na rozdíl od Karla Hvížďaly jsem byl u toho). Korunu nesmyslům pak Karel Hvížďala nasadil tvrzením, že se Pavel Kučera usvědčil svou závěrečnou řečí, z níž cituje, že „v tomto složení se Vesecká, Kučera, Němec a další scházejí i kvůli jiným případům, jako byly kauzy pana Krejčíre, Pitra a třeba Šrejbera“. Nesmyslnost  výkladu spočívá v tom, že toto jednání probíhalo v nepřítomnosti žalobců, takže Pavel Kučera žádnou závěrečnou řeč nepřednesl. A položím Karlovi Hvížďalovi touto cestou otázku: o čem se podle jeho mínění smí při svých soukromých setkáních bavit přátelé, kteří jsou vzděláním právníci a působí v různých oblastech resortu spravedlnosti, aniž by pobuřovali hlupáky ?

Neznalost projevuje Karel Hvížďala i v hodnocení „práskačského“ dopisu nevěrohodné svědkyně Zlatuše Andělové vrchní státní zástupkyni Mileně Hojovcové. Jednak nešlo o úřední hlášení, které mělo být sepsáno ihned po první schůzce, ale o vynucený dopis, napsaný po třech čtvrtích roku od událostí, jímž se svědkyně pokusila nahradit podpis pod zápisem o ústním jednání s vrchní státní zástupkyní, z něhož zbaběle utekla, ale stejně jako její výpověď před senátem Romany Vostrejšové tento dopis zejména neobsahuje průkazné informace o nátlaku a o ovlivnění postupu severomoravských státních zástupců.  Pokud si autor myslí, že se Zlatuše Andělová vystavila nebezpečí trestního stíhání, značně přehání. Není ale pochyb, že odepření podpisu pod zápisem z jednání s vrchní státní zástupkyní by za normálních okolností mělo za následek kárnou žalobu.

Zcela nesmyslně Karel Hvížďala jásá nad tím, že vrchní státní zástupkyně Milena Hojovcová byla přinucena k odstoupení a na její místo se vrátil dříve odvolaný Ivo Ištván. To skutečně nemá přímo co do činění se změnou hodnocení kauzy „Bruna-Potoczek-Vesecká“řídícími orgány resortu spravedlnosti. Ve skutečnosti došlo k věci dříve nevídané, neslýchané: Městský soud v Praze zrušil po třech letech rozhodnutí ministra Jiřího Pospíšila o odvolání Ivo Ištvána z funkce, čímž mu ze zákona vznikl nárok vrátit se na původní působiště. Zákon neumožňuje souběžnou existenci dvou vedoucích státních zástupců na jednom státním zastupitelství, takže Milena Hojovcová (údajně po dosti nešetrné „masáži“) odstoupila. Podobná situace vznikla také na severočeském krajském státním zastupitelství, kde soud zrušil rovněž Pospíšilovo rozhodnutí o odvolání krajského státního zástupce Jana Jakovce. Také zde vznikl  de iure nepřípustný stav souběžné existence dvou vedoucích státních zástupců.

V závěru článku se nakonec Karel Hvížďala dotýká živého problému: předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Právem poukazuje na to, že na základě stejných podkladů odsoudil kárný senát Vrchního soudu v Praze žalobce Pavla Kučeru ke ztrátě hodnosti soudce, zatímco senát Romany Vostrejšové naopak odsoudil Marii Benešovou, čili nepřímo rehabilitoval Pavla Kučeru. Autor z toho z neznalosti věci vyvozuje nedůvěryhodnost Vrchního soudu v Praze jako takového. Nebudu se rozepisovat o tom, co si myslím o hanebném jednání kárného senátu. Odkazuji čtenáře na článek „Ostudný proces“, který vyšel v 2.čísle měsíčníku Trestní právo a je dostupný na internetových stránkách spolku Šalamoun. Nicméně daný stav vyplývá ze skutečnosti, že soudci jsou nezávislí, rozhodují se podle svého svědomí a skutečně mohou dojít ve věcech stejné povahy ke zcela rozdílným závěrům. Znám i jiné, možná ještě průkaznější příklady téhož úkazu: např. dva senáty Nejvyššího soudu ČR se rozhodovaly, zda mají projednat stížnosti pro porušení zákona, podepsané exministryní Danielou Kovářovou, které úředníci zanesli na poštu až po nástupu ministra Jiřího Pospíšila: jeden senát se rozhodl kladně, druhý záporně a oba si nepochybně myslí, že právě jejich rozhodnutí je správné. Ostatně výše jsem upozornil na kolísavost přístupu Ústavního soudu ČR při rozhodování o přípustnosti odebrání věci zákonnému soudci. Souhlasím s názorem, že nepředvídatelnost soudních rozhodnutí v daném rozsahu je nepřijatelný jev, ale za současného přístupu zákonodárce, ministra i soudcovské komunity k rozhodovací nezávislosti soudců není zřejmě možné jeho úplné vyloučení. Vyvozovat z toho závěr o nedůvěryhodnosti konkrétního soudu je nesmysl.

Na závěr si dovolím vyslovit domněnku, že dovolání Marie Benešové, o němž je v Hvížďalově článku rovněž zmínka, bude neúspěšné. Obecně je úspěšné dovolání výjimkou, potvrzující pravidlo. Zejména však dovoláním lze napadnout pouze nesprávné hmotněprávné závěry rozsudku, nikoli vady procesní nebo vady dokazování, přičemž Nejvyšší soud ČR zpravidla neupírá obecným soudům právo vyhodnotit dokazování dle svého uvážení. Nenapadá mě žádná dovoláním napadnutelná vada rozsudku senátu Romany Vostrejšové. Ale je možné, že Karel Hvížďala jich odhalí hned několik a v dalším článku nás o nich poučí. Již teď se na to těším.