Již delší dobu se na stránkách našich i zahraničních medií objevují informace o různých podvodech s emisními povolenkami. Loupeže i daňové podvody za stovky milionů korun se nám zcela logicky nevyhnuly.

Zavedení emisních povolenek vychází z představ Evropské unie jak lze zabránit globálnímu oteplování. Každý podnik v Evropské unii, který vypouští do ovzduší oxid uhličitý si proto musí povolenky kupovat. Jednotlivým státům jsou po složitých jednáních přidělovány. Jedna emisní povolenka představuje povolení vypustit do ovzduší jednu tunu skleníkového plynu. Plyny se zpoplatňují a v podobě certifikátů se s nimi obchoduje na burzách. V praxi proto představují formu odpustků. Pokud se v některém státě podaří snížit emise, může se jejich ušetřené množství odprodat těm, které je naopak ve zvýšené míře emitují do ovzduší. Velmi pozvolna dochází řadě politiků Evropské unie, že zavedení emisních povolenek a jejich obchodování bylo velkým politickým i ekologickým úletem. Zakoupení povolenek, v podstatě odpustků a jejich obchodování se stává v podstatě nesmyslem. Nižší emitování v jednom státě a následná možnost vyššího vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší ve druhém státě, zcela určitě nepomůže ke zlepšení atmosféry. V globální měřítku je naprosto lhostejné ve kterém teritoriu se skleníkový plyn do atmosféry vypustí. Dobrý úmysl využít získaných finančních prostředků k zavádění moderních technologií se v praxi neuplatnil. Navíc možné změny klimatu připisované výhradně oxidu uhličitému jsou dosud vědecky neprokázané. Mnoho názorů se shoduje na tom, že oxid uhličitý je možnou příčinnou globálního oteplování, rozhodně ne však tou zásadní. Skutečností je, že hladina oxidu uhličitého v atmosféře mírně roste, v současnosti plyn v ní obsažen představuje pouze objem kolem 0,038 procent. Přesto je stále slogan globálního oteplování alias klimatických změn stále mediálně a finančně propagovaným tématem. Věří jim však převážně lidé vnímající pouze reklamu ze sdělovacích medií, bez schopnosti si sami zjistit jiné vědecké názory. Smutným výsledkem všech transakcí s emisními povolenkami není diskutabilní záchrana planety, ale pouze značné podvody a málo kontrolovatelné zisky obchodníků. Finanční ohodnocení povolenek se proto do budoucna stává zcela neznámou veličinou

K tomu je potřebné uvést, že Česká republika, jako snad jediná z členských států, plní svůj závazek o snižování emisí oxidu uhličitého. Na celkových celosvětových emisích se Evropská unie podílí pouhými a globálně nevýznamnými 15 procenty. Zcela zásadní emise jsou zcela v jiných státech. Česká republika při zohlednění všech exhalací průmyslových komínů i činností zemědělských podniků z celého teritoria státu se podílí pouze 0,3 procenty. Proto i kdybychom ve svatém nadšení zaváděli zásadní změny v národním hospodářství, neúnosně zatížili státní rozpočet, zavedli regulaci průmyslových odvětví, zakázali provoz aut, výrobu piva a sodovek, snížili energetické potřeby státu, doporučili občanům dýchat pouze s maskami, zlikvidovali stáda skotu, ničeho v globálním měřítku nedosáhneme. Zavedení emisních povolenek nemá zásadní význam. Jejich povinné zakoupení průmyslovými a energetickými podniky pouze zvýší ceny výrobků, elektřiny a tepla i z důvodů snižujících se zásob uhlí.

Možná, časem si i Evropská unie uvědomí, že pro skutečnou ochranu bude nutné nahradit emisní povolenky například účelnějším zavedením celosvětových emisních limitů na příslušné technologie, znamenající nejvyšší povolené množství pro vypouštění nejen skleníkových plynů, ale mnohem závažnějších škodlivých exhalací v reálném časovém období. Zcela určitě by se mnohé skutečně vyřešilo.