Co mají společného „Třeštíkův“ Picasso a konkurz na ředitele Národní galerie? Víc, než by se mohlo zdát!
Jana Dědečková

     Jak vyplývá z podmínek výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze a ze zpráv, které unikají z ministerstva kultury, hrozí akutní nebezpečí, že se v centrální české státní umělecké sbírce zopakuje scénář, který už známe z Galerie Klenová, z GASKu a z Alšovy jihočeské galerie. Pro neznalé: krajské úřady, pod které spadají tyto galerie, dosadily do jejich vedení během posledních dvou let jako ředitele osoby, které k tomu postrádají základní kvalifikaci a v některých případech prokazatelně ohrožují odbornou správu sbírek. Scénáře byly ve všech případech podobné a vyznačovaly se prosazením arogance moci proti odborným kritériím. V Národní galerii by ovšem mohl mít z důvodů, které dále vysvětlím podrobněji, ještě mnohem ničivější následky, než v krajských institucích.

     Chtěla jsem o této věci napsat už před týdnem. Považovala jsem však za nutné zjistit dříve, než se do této látky pustím, veškeré dostupné a relevantní informace. Zabralo mi to více času, než jsem původně předpokládala. Ráda bych totiž poukázala na důležité souvislosti, které dosud mainstreamovým českým médiím unikají.


Trojí precedent

     První skandál způsobil hejtman David Rath, když 2. února 2009 odvolal z pozice ředitele Českého muzea výtvarných umění, původně Středočeské galerie a nyní Galerie Středočeského kraje, známé jako GASK, jejího dlouholetého ředitele Ivana Neumana. Jmenováním ani ne třicetiletého  právníka a majitele soukromé galerie Jana Třeštíka do čela Galerie Středočeského kraje vyvolal tehdy David Rath značný odpor odborné veřejnosti. Podařilo se ho utlumit až  mohutnou PR kampani GASKu, která propukla loni na jaře, kdy se některým kritikům zdálo, že by  Jan Třeštík mohl alespoň  opticky vytvářet protiváhu proti Milanu Knížákovi v čele Národní galerie.

     Protože dosud je Jan Třeštík všeobecně spojován se zahájením provozu GASKu v Jezuitské koleji v Kutné hoře, připomínám, že to nebyl on, ale právě Ivan Neuman, kdo během deseti let usilovné práce dokázal dotáhnout rekonstrukci Jezuitské koleje pro galerijní účely do zdárného konce a byl odvolán až těsně před jejím úspěšným završením. Proti personálnímu rozhodnutí Davida Ratha se na jaře 2009 nejprve zvedla vlna protestů, ale když se zdálo, že Třeštík zastřeší některé aktivity, jejichž cílem bylo dosazení Jiřího Fajta do čela Národní galerie, stal se náhle zejména v okruhu „přátel z Palachova náměstí“ (Virtually  na toto téma ZDE) přijatelným a populárním. Podle věrohodných informací uvažovalo ještě loni v prosinci ministerstvo kultury o nahrazení Milana Knížáka bez výběrového řízení právě Janem Třeštíkem. Teprve skandál s nezdařeným pokusem propašovat do Švýcarska Picassovu Sedící dívku  z roku 1909 (podrobnosti ZDE) za použití razítka GASKu patrně učinil tomuto záměru konec. Právě tato aféra však poukázala na skutečná rizika, hrozící v případě obsazení klíčových míst v důležitých odborných institucích lidmi, stojícími mimo obor.

     Druhým příkladem je Galerie Klenová, která ještě před několika lety atraktivním programem značně přesahovala rámec západočeského regionu. Osm let ji úspěšně řídil zkušený kurátor, historik umění Marcel Fišer. Vedení Plzeňského kraje ho 16. února 2009 jakéhokoliv relevantního důvodu odvolalo a řízením galerie pověřilo Hanu Kristovou, která sice v galerii pracovala řadu let, ale jako ekonomka se středoškolským vzděláním. Po dvou výběrových řízeních, která z pohledu zřizovatele patrně nepřinesla kýžený výsledek (to první dokonce vyhrál odvolaný ředitel) jmenoval Plzeňský kraj celkem příznačně 25. února 2010 definitivní ředitelkou právě paní Kristovou. Marcel Fišer sice od léta 2010 řídí galerii v Chebu, ale Galerie Klenová zůstává i nadále bez odborného vedení pouhým stínem někdejší proslulosti.

     Třetí případ, poněkud odlišný od obou předchozích, představuje skandální počínání jiného ředitele krajské instituce, totiž Alšovy jihočeské galerie. Ing. Lubomír Bednář sice řídí Alšovu jihočeskou galerii už od prosince 2005, ale řadu let nechával její provoz bez zásahu do odborných činností. Jeho jmenování kdysi nevzbudilo žádnou větší pozornost, ale v prosinci 2010 dokázal ředitel Bednář velmi názorně, že není kompetentní k řízení významné galerie. Zrušil totiž z osobních důvodů (vedle dalších míst) i pozici kurátora sbírky starého umění. Patrně celých pět let nepostřehl, že po Národní galerii v Praze spravuje jím řízená instituce druhou největší a nejvýznamnější sbírku českého gotického umění vůbec. Hlavním motivem personálních opatření ředitele Bednáře byl údajně protest zaměstnanců galerie proti svěšení výstavy v jízdárně zámku Hluboká, aby se v jejích prostorách mohl uskutečnit soukromý raut sponzora – společnosti Koh-i-noor. Podrobnosti jsou k nalezení např. v článku „V Alšově galerii auditují vztahy (www.sedmicka.cz – ZDE).  Když vypukl veřejný skandál, najal si Jihočeský kraj na personální audit Alšovy jihočeské galerie scénáristu Martina Bezoušku, někdejšího nepříliš úspěšného programového ředitele České televize a nynějšího člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jehož odborná kompetence k posuzování činnosti jakékoli umělecké sbírky je nulová. Tato naprosto bizarní situace sice vyvolala oficiální protest Uměleckohistorické společnosti (viz  ZDE), ale bez jakékoliv odpovídající odezvy vedení Jihočeského kraje.

     Všechny tři tyto případy mají řadu společných rysů. Mimo jiné se všechny odehrály v režii ČSSD, ale obávám se, že tato arogance vůči názorům odborné veřejnosti není výsadou této strany. Série jmenování odborně nezpůsobilých ředitelů regionálních galerií nyní hrozí pokračováním i na centrální úrovni. Ministra kultury Jiřího Bessera patrně nezajímá skutečnost, že Národní galerii a její historické předchůdkyně celých 215 let doposud vždy řídili buď výkonní malíři – znalci umění a restaurátoři, nebo později, prakticky po celé 20. století, historikové umění. Nutno podotknout, že ani když se jednalo o soukromou instituci, a to bylo po právní stránce celých 140 let, až do roku 1936, nikdy její vlastníky nenapadlo, že by správou své Obrazárny mohli pověřit místo odborníka třeba ekonoma, tedy dobovou terminologií národohospodáře. Dokonce i v letech 1948-1989 měla Národní galerie ve srovnání s jinými kulturními institucemi výjimečné štěstí. I tehdy v jejím čele stáli  kompetentní odborníci a dobu normalizace jí pomohl překlenout Jiří Kotalík, historik umění a kritik světové pověsti.

     Ani poměrně neobvyklé Dostálovo jmenování Milana Knížáka, výtvarníka zastoupeného mimo jiné i ve sbírkách pařížského Centre Pompidou, se z této tradice nevymykalo, i když – jak jsem byla poučena -  stojí výkonní umělci v čele podobných institucí ve světě přinejmenším od II. světové války jen zřídkakdy.  Kritéria současného výběrového řízení ovšem naznačují, že ministr by raději svěřil řízení Národní galerie manažerovi, který nemusí mít žádné odborné znalosti ani ambice v oboru dějin umění nebo muzeologie. To je krajně znepokojivá skutečnost. Nejde jen o to, že je  Národní galerie také významným vědeckým pracovištěm. Jako instituce totiž na rozdíl od regionálních galerií ze zákona vykonává také některé činnosti, které souvisejí s ochranou národního kulturního dědictví mimo její sbírky. Právě tato její funkce může být nyní ohrožena s fatálními následky. Podívejme se proto, jak fungování Národní galerie souvisí s nedávnou pašeráckou aférou Jana Třeštíka.


„Třeštíkův“ Picasso a role Národní galerie při vývozu uměleckých děl

    Už minimálně několik týdnů chodí po Praze galerista Jiří Švestka a nabízí dědicům některých významných českých umělců minulého století, že zhodnotí uměleckou pozůstalost, kterou zdědili, prostřednictvím individuálních výstav v Národní galerii. Hýří sebevědomím a prohlašuje, že už je na úpravách výstavního plánu Národní galerie na letošní podzim domluven s budoucím ředitelem. Naznačuje přitom, že je  velmi zadobře s ministrem Besserem a že celé výběrové řízení na generálního ředitele Národní galerie je vlastně jen pouhá formalita Samozřejmě, Jiří Švestka je svobodný člověk a může si říkat, co mu slina na jazyk přinese. Ale Jiří Švestka je také vskutku významný galerista se zahraniční klientelou, člověk, který realizoval některé z největších obchodů v oblasti umění v posledních patnácti letech. Nepředpokládám proto, že by jen tak žvanil do větru. Ostatně, pan Švestka má jako obchodník s uměním také svérázné názory na ochranu národního kulturního dědictví a rád je vyslovuje i veřejně.

     Pro Český rozhlas například Jiří Švestka 8. února letošního roku v souvislosti s pokusem o nelegální vývoz Picassa řekl: „Je jednoduché ze strany státu prohlásit nějaký obraz jako kulturní památku a ten obraz nedovolit vyvézt, a už se dál o to postará. V praxi, když prodáváte obraz, tak to musíte nabídnout státu, ten má předkupní právo, to je všechno v pořádku, ale když to předkupní právo stát nevyužije, tak vám podle mého názoru v rozporu s ostatním právem zablokuje jeho prodej v zahraničí. Proč?“  S jeho názory na tuto věc se lze seznámit v obsáhlém materiálu „Vývoz uměleckých děl není úplně vyjasněný, tvrdí galerista Švestka,“ který je k nalezení na stránkách ČRo (ZDE). K tomu lze dodat přinejmenším dvě věci: není nijak jednoduché prohlásit umělecké dílo za kulturní památku a kromě toho zná český právní řád nástroje na ochranu toho, co dnes nazýváme kulturním dědictvím, už nejméně od 17. století. Velmi bych se divila, kdyby si to Jiří Švestka neuvědomoval.

     V diskusi pod prvním článkem o celé aféře s pokusem o nelegální vývoz Picassa (ZDE) jeden čtenář vyjádřil názor, že by majitel měl mít právo s uměleckým dílem, jakkoliv cenným a významným, zacházet bez omezení. Odpověděla jsem tenkrát, že celou kauzu hodnotím pouze z hlediska platných zákonů, ale zároveň mne začalo zajímat, jak dlouho podobná opatření platí a zda nejsou jen výmyslem někdejší komunistické moci. Proto jsem podobný dotaz položila několika odborníkům a zjistila, že jde o velmi zajímavou věc. Moderní památková péče v Rakousko-Uhersku začala už v 90. letech 19. století a jedno z prvních nařízení Národního výboru z roku 1918 zakazovalo vývoz uměleckých a historických památek do ciziny, ale ochrana významných uměleckých děl na území dnešní České republiky je mnohem staršího data. Pro velké šlechtické majetky existoval ve zvykovém právu dávno zavedený, ale v 18. a 19. století rovněž opakovaně kodifikovaný institut římského práva, tzv. fideikomis (latinsky fidei commissum). Jmění, zapsané v inventáři fideikomisu, bylo nezcizitelné, což se týkalo i uměleckých děl. Jeho nabyvatel ho nemohl ani prodat, ani dát do zástavy, ale musel je předat svým dědicům. Od konce 17. století do začátku 20. století byly v inventářích fideikomisu zaznamenány přinejmenším stovky významných uměleckých děl, která sice byla nezpochybnitelným soukromým majetkem, ale zároveň nesměla opustit území království Českého, a to ani do jiných zemí habsburské monarchie. Institut fideikomisu byl zrušen v červnu 1924 (zákonem č. 179/1924 Sb.), ale jak mne upozornili odborníci, fideikomis byl pro držitele především mravním závazkem. Příslušníci šlechtických rodů prokazatelně dodržovali zásady fideikomisu až do nacistické okupace bez ohledu na to, že už nebyly právně vymahatelné. Je to tedy stará, silná a závazná tradice, i když chápu, že morální imperativ Jiřímu Švestkovi jako obchodníkovi s uměním mnoho neříká.

     Jiří Švestka však má i mnohem osobnější důvod zajímat se o osudy Picassovy Sedící dívky. Byl to totiž právě on, kdo v roce 2001 zprostředkoval Kramářovým dědicům její prodej neznámému majiteli. V této souvislosti se hovoří o částce 47 milionů Kč, která měla být údajně poukázána z jednoho proslulého daňového ráje. Laicky předpokládám, že tato částka zahrnovala i jeho provizi. Snad by si tedy nyní, kdy celou záležitost šetří policie, mohl Jiří Švestka vzpomenout, s kým tehdy o prodeji obrazu jednal, a zda nabyvatele náležitě informoval o zákonných omezeních, která se na kulturní památku v českém právním řádu vztahují. Kyperská společnost se základním jměním jedno sto tisíc korun totiž opravdu není věrohodným vlastníkem podobného díla. Byl to Drahoš Lustig, který si v rozhovoru pro Novinky.cz na „zajímavou nabídku“  vzpomíná? (ZDE) Nebo tehdy Švestka jednal ještě s někým dalším? Vedle orgánů činných v trestním řízení by se o to měli starat také investigativní novináři například z MF Dnes, z Lidových novin či z Hospodářských novin. Ale nechme nyní selektivní paměť Jiřího Švestky stranou; konkurz na ředitele Národní galerie totiž nabízí jemu i dalším obchodníkům s uměním nové a neobyčejně zajímavé možnosti, které tuto pozici výrazně odlišují od ředitelů i těch nejrenomovanějších regionálních galerií.

     Základním problémem Jana Třeštíka při pokusu o vývoz Picassova obrazu byla skutečnost, že razítko GASKu nemá z hlediska povolovacích procedur žádný význam. Odbornou organizací, která má právo vydávat osvědčení, nezbytné pro vývoz „předmětů kulturní hodnoty“  z oblasti výtvarného umění z České republiky, je totiž v Čechách podle zákona č. 71/1994 Sb. pouze Národní galerie v Praze a na Moravě Moravská galerie v Brně. Kulturní památky sice obecně vyvážet nelze vůbec a výjimku může pro výstavní účely povolit pouze ministerstvo kultury, ale to dá v podobných případech zpravidla na stanovisko příslušné odborné organizace. Zjednodušeně řečeno, možnost ovlivnit způsob využívání razítka Národní galerie v Praze má pro české obchodníky s uměním neocenitelný význam. Zatím na to sice v minulosti nikdy nedošlo, ale proč by takový stav měl zůstat na věky? Vždyť Jiří Švestka v rozhovoru jasně říká, že co stát není ochoten vykoupit, měl by mít majitel právo prodat v zahraničí bez omezení – i když tomu zákony již nejméně dvě století úspěšně brání.

     Odborník, který chce i nadále ve své profesi působit, si nemůže dovolit překročit některá tabu. Nemůže například povolovat trvalý vývoz významných uměleckých děl nebo jejich prodej do zahraničí. Vystavoval by se totiž nebezpečí profesního bojkotu a znehodnocoval by své vlastní odborné dílo. Manažer, například ekonom (v souvislosti se současným výběrovým řízením na ředitele Národní galerie se hovoří například o někom, pro koho hledá místo Martin Roman, generální ředitel ČEZu), však na podobnou profesní samoregulaci nemusí brát žádný zřetel. Dříve řídil třeba šroubárnu a po ukončení mise v Národní galerii bude zase pokračovat například jako vrcholový manažer v potravinářském průmyslu. Uvažuje podle jiných kritérií a povolení k vývozu libovolného „předmětu kulturní hodnoty“  je pro něj pouhým obchodním případem. Pokud se ocitne v postavení statutárního zástupce Národní galerie v Praze, pak je automaticky oprávněn taková povolení vydávat a může se ocitnout maximálně v rozporu s etickým kodexem kurátora, ale už ne se zákonem. Zkusme si v této roli představit třeba Jana Třeštíka!  

     Srovnejme z hlediska požadavků na odbornost uchazečů o místo generálního ředitele Národní galerie zadání výběrového řízení, které v únoru 2010 vypsal tehdejší ministr Václav Riedlbauch, a toho, které nyní vypsal současný ministr Jiří Besser. Loni ministr přímo oslovil několik špičkových historiků umění a v zadání stanovil mimo jiné i tyto parametry:  „orientace v oboru dějiny umění (pedagogická a publikační činnost v tomto oboru nebo oborech příbuzných je výhodou),“  nebo požadavek na nejméně pětiletou praxi v řídící funkci, přičemž „praxe z řízení v oblasti kultury je výhodou“. Nyní to má uchazeč podstatně jednodušší. Musí mít pouze „orientaci v oboru umění a kultury“ a časově nespecifikovanou praxi v řídící funkci přičemž „praxe v oblasti kultury a státní správy je výhodou“. To jsou značně odlišné podmínky, které ukazují, že ministerstvo kultury o špičkového odborníka z oboru dějin umění příliš nestojí.

     O příklonu ministerstva k manažerskému hledisku při řízení Národní galerie v Praze ostatně svědčí i výsledky procesního auditu, který pro ministerstvo kultury připravila firma Deloitte. Vedle rozumných návrhů a upozornění obsahují výsledky tohoto auditu, které má server Virtually k dispozici, také procesní mapy, které v některých případech svědčí o absolutním nepochopení smyslu centrálního státního muzea umění. Předmětem kritiky auditorů byl např. „subproces vyřazení sbírkových předmětů,“ o němž konstatovali, že se „uvedený proces se v praxi nevyužívá z důvodu (…) nemožnosti identifikovat ty předměty, které jsou z pohledu sbírky nevýznamné (jedná se zejména o sbírku moderního a současného umění)“. Snad ani není třeba dodávat, že náprava tohoto stavu představuje pro obchodně nadaného a nepříliš skrupulózního ředitele báječný prostor pro uplatnění, který nepochybně ocení i obchodníci s uměním.

     Sečteno a podtrženo: nyní je především na české odborné veřejnosti, aby vzhledem k výše popsaným okolnostem důrazně požadovala po ministerstvu kultury záruku obsazení pozice ředitele Národní galerie kvalifikovaným odborníkem, zkušeným kurátorem, muzeologem či historikem umění. Samozřejmým požadavkem je v této souvislosti také zveřejnění členů výběrové komise. V této souvislosti je nutno dodat, že na předchozí výběrovou komisi rozhodně nebyl činěn žádný nátlak zvnějšku a skandál vyvolalo až její závěrečné rozhodnutí.   Rozpaky nad jejím verdiktem tehdy pramenily dílem z toho, že někteří zahraniční členové nepochopili komplikovaný volební systém a cítili se výsledkem zaskočeni, dílem ze skutečnosti, že dva členové komise se vzhledem k neregulérnosti postupu rozhodli nepodepsat závěrečný protokol. Během výběrového řízení a práce komise však, pokud je mi známo, nikdo z jejích členů neavizoval, že by na něj byl činěn jakýkoliv nátlak. Zdůvodnění, že anonymita členů komise je ochranou před nátlakem ze strany „zainteresované veřejnosti,“  je tedy naprosto absurdní a nenáležité.

     Je rovněž v zájmu celé české kultury, ale také elementární důvěryhodnosti vypsaného výběrového řízení, aby ministerstvo kultury co nejrychleji zveřejnilo úplné závěry procesního auditu Národní galerie, který si objednalo a z peněz daňových poplatníků také zaplatilo. Jedině tak se totiž zbaví podezření, že předem vybraný vítěz konkursu má závěry auditu k dispozici, zatímco ostatní uchazeči nemusejí vůbec vědět, že nějaký podobný audit proběhl.

     Nedávno vypsané výběrové řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze bohužel provází ještě mnohem více suspektních okolností, než tomu bylo v loňském roce. Pokud jsou mé informace správné, několik relevantních uchazečů o tuto pozici váhá, zda se má tohoto řízení zúčastnit, protože se obávají, že na jejich kvalifikaci nebude brán zřetel a že svou účastí pouze pomohou dodat zdání legitimity frašce, o jejímž výsledku je rozhodnuto předem. Nelze ovšem vyloučit, že právě to bylo záměrem zadavatele, jemuž by se tím výrazně zjednodušila situace.  Ať už je tato domněnka oprávněná, nebo ne, způsob, jímž bylo výběrové řízení vypsáno, není šťastný a  rozhodně nesvědčí o zájmu ministerstva obsadit místo generálního ředitele Národní galerie všeobecně respektovaným odborníkem. Skutečnost, že se od vypsání tohoto konkurzu veřejně distancovala i ministrova komise pro otázky muzeí a galerií ministerstvem zřizovaných, by pak měla automaticky vzbuzovat pozornost nejen historiků a kritiků umění, ale také novinářů, kteří se této problematice věnují. Důsledky nekvalifikovaného řízení mohou totiž v případě Národní galerie v Praze přinést podstatně horší škody, než jaké hrozí u většiny regionálních galerií. K tématu se budu průběžně vracet.

Uložit

Uložit