Tím, kdo tady pláče, je hlavně konzervatismus. No považte: veřejnosti je servírováno, že jeho reprezentanty jsou takoví lidé, jako president Klaus nebo jako pan Bátora, jehož případné angažmá na Ministerstvu školství bylo katalyzátorem současné mediální přestřelky. Aby se v tom učinilo trošku jasno, je třeba separovat problémy.

Znamená snad, že každý, kdo o sobě řekne, že má raději tradici než pokrok, je konzervativec? Nikoli. Předně: právě konzervatismus brání stagnaci a je jediným garantem pokroku (a zároveň kontinuity). Odmítá totiž revoluci, která je největším nepřítelem uvážlivé reformy. Ale zpět. Dokonce bych tvrdil, že ony panem Bátorou deklarované preference (citované v textu V. Klause „Malá česká hilsneriáda aneb další případ diktatury politické korektnosti“) jsou tak namíchané, že s částí konzervativci mohou vřele souhlasit (no vážně, kdo z nás miluje třeba antidiskriminační blouznění... nebo snad někdo od konzervativců očekává přitakání multikulturalismu či politické korektnosti? – a našly by se i další...), část je pěkně banální (proč by mělo být v tomto kontextu jakkoli podstatné, kdo preferuje paní Šulákovou před panem Pavlicou – vsadil bych se, že když se ti dva sejdou, docela jim to ladí...), část spíše podivná (dává přednost Konfuciovi před Rousseauem... já zase Kristu před oběma jmenovanými...) a část je formulovaná tak, že je z konzervativních posic nepřijatelná. Konkrétně mám na mysli ono „raději národní pospolitost než občanskou společnost“. Je totiž lepší být občanem civilisované země, kde vládne zákon a moc se chová umírněně, i když je takový stát třeba mnohonárodnostní, než země, kde sice „národní pospolitost“ funguje bezvadně, ale pokud do ní náhodou jeden nějakým způsobem nepatří nebo je z ní nedej Národe vyloučen, tak aby se bál vyjít na ulici.

Konzervativci si přejí pro sebe i pro jiné právě a předně vládu zákona a umírněnost vlády. Přitom je to občanská společnost, která podmínky pro tento příznivý stav významně spoluvytváří. Zprostředkující občanské struktury, tvořené bohatou sítí obecních, zájmových, svépomocných, charitativních, náboženských, vzdělávacích, kulturních a dalších společenstev, totiž zaručují přirozenou diferenciaci a mnohotvárnost společnosti a rozmanitou příležitost k naplnění individuálních cílů lidí. Tvoří přirozený obranný val proti státní moci, protiváhu stále uhrančivější moci státu a falešného rovnostářství a brání rozbití společnosti na isolované jedince. Zavrhnout občanskou společnost znamená v zásadě postavit se přímo proti konzervatismu – ať už je takové zavržení obhajováno ve jménu čehokoli. Podstatné také je, že „občanská společnost“ a „národní pospolitost“ nemusí být nutně v rozporu. Pan Bátora je však zjevně do protikladu staví. Takový postoj jen koresponduje s tím, že se coby člen ODA jasně vymezoval proti konzervativnímu křídlu v alianci.

Pak jsou zde ti, kteří tak snaživě pana Bátoru ostřelují. Nelze se ubránit dojmu, že jsou v roli užitečných idiotů. Vždyť o takové publicitě by se panu Bátorovi ještě před pár dny ani nesnilo! Pro některé je pan Bátora přesně takovým „konzervativcem“, jakého potřebují – lepší exemplář by si snad ani přát nemohli. Do jejich představ o konzervativcích zapadá zcela přesně. Je v tom však skryto několik logických kotrmelců. Hlavním z nich je, že jistá část našich „elit“ vidí při pojmu „konzervatismus“ hnědě. Nikdo jim prostě nevymluví, že co konzervativec, to v hloubi duše fašoun a nácek (a dost možná, že co fašoun a nácek, to konzervativec...), přičemž některým konzervativcům se to daří skrývat lépe, jiným hůře... ale nakonec budou odhaleni všichni! Toto přesvědčení je v zásadě velkým Stalinovým vítězstvím: to on se potřeboval „odstřihnout“ od svých nacistických spojenců poté, co jej napadli... a sovětská propaganda začala hlásat, že zatímco komunismus je levice, nacismus je pravice... Stokrát opakovaná lež se sice nestala pravdou, ale dodnes ji mnozí papouškují v přesvědčení, že jinak to ani být nemůže. Antitotalitní konzervatismus vyznávající svobodu a respektující nekonečnou důstojnost každého člověka je tak často osočován reprezentanty kolektivistických utopií, jejichž teoretici nabízejí „řešení“ v duchu „když se kácí les, lítají třísky“ (viz např. Jonah Goldberd: „Půl století očerňování – nejsou to konzervativci, kdo se musí zodpovídat z fašismu“, National Review, Vol. LX, No. 1, 2008, česky Bulletin OI č. 203 z července 2008). Zde bych tuto část úvahy mohl zastavit, kdybych se vyjadřoval ke štvanici na Romana Jocha, které jsme byli svědky v loňském roce. To se pan president (patrně náhodou či nedopatřením) nad ničím veřejně nepohoršoval. Ano, pan Joch je konzervativcem.

Jenže pan Bátora konzervativcem není (stejně jako jím není Václav Klaus, který je přinejlepším pravi-covým liberálem...). Je však fašistou či nacistou? Nevím a na základě toho, co jsem měl možnost číst, velmi pochybuji. Určitě je klausovcem. Má jistě i nějaké své další chyby, ale to z něj nacistu nedělá. Že kandidoval za Národní stranu a později za spolek paní Bobošíkové? Chlubit se jistě není čím a obé jen dokazuje, jak moc je pan Bátora od konzervatismu vzdálen. Já bych se však spíš, když už, pozastavoval nad tím, že mu nebylo zatěžko vlézt do národněfrontní Československé strany socialistické a (přinejlepším v souvislosti s tím – další varianty ani nechci uvažovat) v osmdesátých letech se za pár roků vypracoval ze strojníka buldozeru na ředitele (žeby realisace amerického snu v normalisační ČSSR?)... I proto mě nijak nemrzí, že se pan Bátora náměstkem ministra školství patrně nestane. Pokud pan ministr Dobeš opravdu stojí o konzervativního náměstka, můžu mu nějakého, s celoživostní zkušeností se školstvím / vzděláváním, doporučit.

Tak či onak, konzervatismus naříká – a vedle něj sedí logika a vzlyká. Celé to furore není fér vůči panu Bátorovi a není dvojnásob fér vůči konzervativcům, kteří jsou médii neprávem spojováni jak s panem Bátorou, tak s nacismem. Jako diskreditace konzervatismu to však funguje bezvadně. Asi tomu nešlo odolat. Podobně jako pan president Klaus tak může být nyní i pan Bátora jistou částí občanů vnímán coby reprezentant konzervatismu – jen proto, že je terčem této celkem nevybíravé kampaně. Konzervatismus je totiž jediný (potenciálně) vážný oponent levicových elit – no a pan Bátora je velmi snadný terč. Jestli takovíto lidé budou považováni za konzervativní lídry, je po starostech: volič při vzpomínce na konzervatismus nevěřícně zakroutí hlavou a sáhne po jiné variantě. Naroubovat pana Bátoru na konzervatismus je přitom o to snažší, o co víc si on sám myslí, že je konzervativcem. Kdybych měl konspiračního ducha (jako že nemám), zaspekuloval bych si, jestli v tom pan Bátora nejede...