Proč má Národní galerii v Praze řídit odborník a proč Jiří Majstr (ČTK) mystifikuje své příznivce...
Jana Dědečková

     Málokterá tisková zpráva ministerstva kultury je tak podivná, jako ta z 21. února 2011, v níž paní Eva Tichá vysvětluje (ZDE) překvapené odborné veřejnosti, že „Komise ministra kultury pro otázky galerií zřizovaných ministerstvem kultury se po celou dobu své činnosti věnuje koncepčním otázkám týkajícím se dalšího směřování Národní galerie po vypršení mandátu jejího dosavadního generálního ředitele prof. Milana Knížáka. Nepodílí se na výběrovém řízení na nového generálního ředitele Národní galerie v Praze, které vyhlásilo Ministerstvo kultury 11. 2. 2011.“  Bizarní je na ní především to, že zcela popírá samotný smysl celé komise, ustavené s velkou slávou loni v září. Připomeňme si, co říkala o prvním setkání členů této komise náměstkyně ministra kultury Anna Matoušková podle tiskové zprávy téhož ministerstva, ovšem z 24. září 2010 (ZDE): „Celý postup prací směřujeme tak, aby šlo o tvůrčí činnost, což nebylo při ustavování podobných komisí v minulosti zvykem, a abychom skutečně mohli dát zájemcům o post ředitele NG dopředu jasný signál. Tady máte zadání od ministerstva kultury podpořené řadou odborníků, přidejte k tomu svá řešení a my vám zaručujeme podporu a stabilitu.“  Nyní se ovšem zdá, že jediným účelem svolání celé komise a její tříměsíční práce bylo vytvořit dýmovou clonu pro realizaci zcela odlišného záměru.

     Ve chvíli, kdy se ministerská komise od zadání výběrového řízení distancovala a požádala náměstkyni Matouškovou, aby o tom oficiálně informovala veřejnost formou tiskové zprávy, ztratilo celé řízení apriori jakoukoliv důvěryhodnost. Když k tomu připočteme tajné složení výběrové komise, naprosto vágní kritéria výběru, která by patrně splnil i Kačer Donald, a skutečnost, že se ministerstvo  dosud jasně nevyjádřilo ani k zcela absurdnímu způsobu, jímž loni probíhalo hlasování členů předchozí výběrové komise (komentář Virtually, objasňující způsob manipulace výsledkem hlasování, ZDE), pak je zřejmé, že se mnozí relevantní uchazeči takto vypsaného výběrového řízení odmítnou zúčastnit už v zájmu zachování své odborné pověsti. Je zcela zjevné, že za těchto okolností si ministr Besser může ušetřit celou komedii a rovnou jmenovat toho, koho si do ředitelského křesla Národní galerie v Praze usmyslel dosadit. Po loňských zkušenostech se však naskýtá zcela legitimní otázka: nebylo by to nejlepší řešení? Nebude lepší obsadit tuto pozici nezainteresovaným manažerem, který se bude starat o ekonomické fungování celé instituce a různé odborné spory bude ignorovat?
 
     Ještě před rokem bych se asi k takovému názoru přikláněla, ale čím hlouběji jsem se v průběhu posledních deseti měsíců problematice Národní galerie věnovala, tím intenzivněji jsem si začala uvědomovat, že takové řešení by bylo neobyčejně riskantní a pravděpodobně by způsobilo dalekosáhlé škody i mimo Národní galerii samotnou. Zdaleka přitom nejde jen o významné zvýšení rizika, že by bylo navzdory dikci zákona možné mnohem snáze vyvážet cenná umělecká díla a tím ohrozit část movitého národního kulturního dědictví. Do hry vstupují i další faktory, které ministerstvo kultury evidentně vůbec nebere v úvahu. Ministr podle mých informací sledoval zadáním procesního auditu v Národní galerii v Praze především jeden cíl: najít cestu, jak dále na Národní galerii ušetřit rozpočtové prostředky. V tomto směru ho patrně výsledky auditu příliš nepotěšily. V závěrech SWOT analýzy to sice není explicitně řečeno, ale z velké části konstatování vyplývá, že Národní galerie se už po léta potýká s chronický, byť dosud veřejně nepřiznávaným podfinancováním, stejně jako s nedostatkem zaměstnanců. Možná i to je jedním z důvodů, proč ministerstvo se zveřejněním závěrů procesního auditu nespěchá.

     Auditoři konstatovali, že k silným stránkám Národní galerie patří „realistické nastavení rozpočtu, k přijímání rozpočtových opatření dochází ve výjimečných případech.“  Výsledkem tohoto přístupu je podle jejich závěrů „vyrovnané hospodaření s mírným ziskem z hospodářské činnosti v uplynulých letech.“ Za tyto výsledky, dosažené mnohaletým přísným finančním režimem, však Národní galerie platila velkou daň. Není divu, že při zachování nominálně přibližně stejného rozpočtu muselo nutně dojít k jevu, který společnost Deloitte popsala slovy: „Nepříznivě se vyvíjející poměr mezi objemem finančních prostředků vynaložených na provoz NG v neprospěch finančních prostředků vynaložených na akvizici, prezentační a publikační činnost.“ Málokdy se ve výčtu slabých stránek při auditech veřejných institucí objevuje bod „Neuspokojivé platové podmínky zaměstnanců NG.“ Pravda, tento faktor je v silných stránkách poněkud vyrovnáván položkou: „Motivačním faktorem nefinančního charakteru je pro zaměstnance atraktivní pracovní prostředí a jedinečný charakter NG v prostředí ČR.“  Z dalších položek výčtu slabých stránek vyplývá, že Národní galerie šetřila, na čem se dalo, tj. na speciálních softwarech a nákladech na IT, že nemá intranet, ale naopak vždy dbala na kvalitní odborné zpracování, evidenci a ochranu sbírek.

     Jak jsem zjistila letmým dotazováním, některé věci zůstaly auditorům utajeny. Nikdo jim  například neprozradil, že nositelé grantů z těchto grantů často dotují i běžné provozní náklady a chybějící prostředky na pohyblivou složku mezd, aby si udrželi třeba kvalitní  administrativní pracovníky. O tom, že kurátoři pracují za mzdy, které by jiným vysokoškolsky vzdělaným, zkušeným a ve svém oboru zpravidla špičkově kvalifikovaným odborníkům připadaly zcela směšné, je téměř zbytečné mluvit. Jejich hlavním motivačních faktorem zůstává možnost pracovat na vlastním výzkumu, bádat a dosahovat vědecky zajímavé a kolegy uznávané výsledky. A tady se dostáváme k jádru věci.

     Národní galerie v Praze není jen institucí k shromažďování a prezentaci sbírkových předmětů, souborem paláců, ukrývajících umělecké poklady. Je také špičkovým vědeckým pracovištěm, naprosto klíčovým pro existenci oboru dějin umění v této zemi. Je sice také metodickým centrem pro regionální galerie v Čechách, ale ani v tom netkví její základní význam. Především spravuje mimořádně cenný archiv, vzácnou knihovnu, koordinuje vydávání nejen soupisových a výstavních katalogů, ale také odborných sborníků a důležité mezinárodní ročenky. Každá její větší výstava je provázena řadou doprovodných akcí, z nichž jen některé jsou určeny laické veřejnosti. Sborníky z doprovodných sympozií sice mezi bestsellery asi nikdy patřit nebudou, ale posouvají poznání dějin umění a kultury v Čechách a poznatky v nich obsažené si nacházejí – pravda, často s velkým časovým odstupem – cestu i do populárně vědeckých publikací. Každá taková výstava také poskytuje příležitost pro odborný průzkum dosud málo známých památek či restaurování ohrožených obrazů a plastik. Ty často nepocházejí ze sbírkových fondů Národní galerie, ale Národní galerie zajišťuje jejich konzervaci či restaurování výměnou za jejich zapůjčení.

     Proč o tom píšu? Chtěla jsem ukázat, že například rozhodování o výstavních plánech Národní galerie má naprosto zásadní odborný význam a ovlivňuje nejen vývoj celého vědního oboru, ale mnohdy také investice do záchrany movitých uměleckých památek. Stanovení této strategie je hlavním úkolem ředitele Národní galerie. Jsem sice laik, ale dokonce i na základě toho, co jsem poznala za pouhý rok, kdy se touto problematikou zabývám, je mi jasné, že o celkovém směřování této instituce nemůže kvalifikovaně rozhodovat člověk bez příslušného odborného vzdělání, bez vlastní kurátorské zkušenosti a bez dlouholeté praxe v muzeu či galerii.

 Samozřejmě, že v nejužším vedení Národní galerie nesmí chybět zkušený manažer. Za dobré hospodářské výsledky v posledních deseti letech, za to, že bez fatálních následků vydržela léta úsporných opatření, vděčí Národní galerie do velké míry Miroslavu Tajčovi, kterého si jako ekonomického náměstka přivedl Milan Knížák. Ing. Tajč, jak jsem zjistila, není mezi zaměstnanci Národní galerie zrovna populární, ale paradoxně právě jemu náleží zásluha za její dlouholeté úspěšné ekonomické fungování. tento manažer však v každém případě musí být v postavení „Second-in-Command,“ nikoliv tím, kdo rozhoduje na prvním místě.
 
     Už z toho, co jsem konstatovala výše, jednoznačně vyplývá, že kvalifikační požadavek „orientace v oboru dějiny umění (pedagogická a publikační činnost v tomto oboru nebo oborech příbuzných je výhodou),“  který před rokem stanovil pro výběrové řízení tehdejší ministr kultury Václav Riedlbauch, byl minimalistický. Zdá se mi, že by výběr generálního ředitele Národní galerie měl být podmíněn získaným vysokoškolským vzděláním v oboru dějin umění nebo v oboru příbuzném, alespoň pětiletou praxí v muzeu nebo galerii, zkušenost s pořádáním výstav a reprezentativní odbornou bibliografii. Jde totiž také o to, že by nový ředitel měl mít přirozenou autoritu i při jednání se svými zahraničními partnery, případně českými a moravskými partnerskými institucemi a soukromými sběrateli. Měl by být také rovnocenným odborným partnerem pro ředitele uměleckohistorických ústavů jak na Akademii věd ČR, tak v rámci Karlovy, Masarykovy i Palackého univerzity. Podmínky výběrového řízení, které nyní vypsal ministr Jiří Besser, však rozhodně nenapovídají, že by ministerstvo mělo zájem oslovit podobné osobnosti.

     Snad je na čase, aby Uměleckohistorická společnost, která si klade za cíl „zastávat se dějin umění jako vědeckého i veřejného oboru, a také historiků umění, společně i jednotlivě, v jejich oprávněných oborových zájmech,“  stejně jako Společnost přátel Národní galerie v Praze a ostatní odborná sdružení žádala po ministru Besserovi jasné vyjádření, že obsadí funkci generálního ředitele Národní galerie fundovaným odborníkem. Představa, že po dohodě s nějakým univerzálním manažerem bude ve svém obchodním zájmu ovlivňovat výstavní plán Národní galerie v Praze třeba Jiří Švestka, je totiž skličující. Dokonce i komunisté měli v letech 1948-1989 tolik rozumu, aby řízení této unikátní instituce ponechali v rukách odborníků. Představa, že současný ministr kultury z bezradnosti a nevědomosti přeruší více než dvě století udržovanou tradici a správu nejvýznamnější instituce v oboru svěří někomu, kdo postrádá pro tento úkol jakoukoliv kvalifikaci, je poměrně děsivá.

Malý dovětek o ješitnosti a mystifikacích Jiřího Majstra

     Poněkud nečekaně se Virtually dostalo té cti, že na můj článek reagoval náměstek ředitele ČTK, pan Jiří Majstr, na svém blogu (ZDE). Patrně se domnívá, že byl středem mé pozornosti. O mém článku napsal: „Napřed se materiál objevil na webu Virtually. Za pár minut poté, v 9:47 už ho převzal web ceskamedia.cz (kde působí jeden z kandidátů v nynějším výběrovém řízení na ředitele ČTK).  K nám do ČTK ho někdo poslal až v 10:13. Jde o článek, jehož autorka Jana Dědečková se na základě údaje, který zjistila v Malé československé encyklopedii z roku 1986, snaží dokázat rozsáhlé spiknutí, v jehož centru stojí předlistopadový náměstek generálního ředitele ČTK Drahoš Lustig a sama ČTK - mimo jiné prý za mého přispění. Jeho účelem podle ní má být snaha zveřejňováním zpráv o pokusu vyvézt z ČR Picassův obraz tuto skutečnost bagatelizovat. Je to zvláštní logika, ale jsme na webu Virtually, takže se nedivíme. Výčet faktických chyb v článku by možná zabral půlku jeho rozsahu. Pozastavím se jen u úhelného kamene, na kterém argumentace stojí. ČTK monitorovala zprávu serveru novinky.cz, který ji zařadil do kulturní sekce a poté sám stornoval. Nemá logiku, aby agentura zprávu, o níž má pochybnosti její původní zdroj, ponechala ve svém zpravodajství. Odběratelé by si na to oprávněně stěžovali a původní zdroj rovněž. A ona údajná nezvyklost toho, že po stornu nenásledovala žádná zpráva? To je poměrně obvyklý postup, jen dnes jsem jich nalezl za posledních pár týdnů několik. Fakticky je to tak, že ČTK informaci považovala za důležitou a 'nasadila' na ni vlastní redaktorku. Nikdo jí nemluvil do toho, co má 'nepsat'.“
 
     Omlouvám se za obsažnou citaci, ale byla bych nerada, kdyby mne pan Majstr obvinil, že vytrhuji jeho výroky z kontextu. Z vyznění jeho blogu vyplývá, že se nesnaží působit ani tak navenek, na uživatele servisu ČTK, jako na zaměstnance agentury a především na členy Rady ČTK. Používá přitom mnohá zjednodušení, dílčí nepravdy i otevřené mystifikace. Proto jsem se na jeho reakci podívala blíže.


     Pan Majstr má obdivuhodně volná kritéria přesnosti. S webem Česká média si občas na základě vzájemné dohody vyměňuji materiály, když je shledám zajímavými, ale žádná další souvislost tu není. Je to ostatně, jak se kdokoliv a dokonce i pan Majstr může přesvědčit, spolupráce spíše výjimečná. Virtually ovšem vychází zhruba půl hodiny po půlnoci. Považovat více než devět hodin za „pár minut,“  to rozhodně nesvědčí o bystrém pozorovacím talentu. Bylo by příjemné, kdyby měl pan Majstr pravdu a kdybych se spletla a nerozeznala naprosto rutinní postupy agenturního zpravodajství. Celá věc má ovšem jeden háček. Vůbec jsem nenapadala skutečnost, že ČTK nevydala po stornu novou zprávu. Proč také, když ji – o pouhých osmnáct hodin později – ČTK skutečně vydala a v následujících dvou dnech o celé záležitosti kromě drobných zkreslení informovala lépe, než agentura Mediafax? V původním článku (ZDE) mi přece šlo o něco zcela jiného: o zvláštní formulaci: „nové znění nevydáme,“  nedoprovázené žádným dalším vysvětlením.

     Pan Majstr 18. února 2011 napsal o podobných případech: „jen dnes jsem jich nalezl za posledních pár týdnů několik.“  Byla jsem na to zvědavá, a tak jsem požádala známou, která využívá servisu ČTK, aby mi čtrnáct dnů zpětně od 18. února vyhledala zprávy, v nichž je klíčové slovo „nevydáme“. Bylo jich celkem patnáct. Ve většině případů šlo o plán zpravodajství, vesměs o upozornění, že k některé zprávě, která byla součástí slovního zpravodajství, nebude audio nebo video. Dvakrát se opakovalo upozornění, že ČTK nevydá zprávu ze soudního sporu, jehož projednání bylo odloženo. Jednou ČTK zdůvodnila absenci zprávy z jakéhosi setkání tím, že na něm „nezazněly nové informace.“  Jedinou zprávu, která neobsahovala vysvětlení příčiny, proč ČTK novou zprávu nevydá, si dovolím ocitovat v úplnosti: „Upozorňujeme uživatele, že nevydáme zprávu z tradičního závodu lyžníků ve Smržovce na Jablonecku.“ Musím konstatovat, že podobné sdělení přinejmenším čtrnáct dnů před 18. únorem 2011 nepoužila ČTK ani jednou po stornování zprávy, která by svědčila o pokusu o závažný trestný čin a byla schopná budit všeobecnou pozornost.

     Mezi vydáním a stornem zprávy o pokusu propašovat do zahraničí Picassův obraz, zapsaných do seznamu kulturních památek a mající hodnotu minimálně okolo 100 milionů Kč, uplynulo pouhých dvaadvacet minut. Byla bych ráda, kdybych mohla pochválit editora ČTK, který 1. února 2011 večer reagoval tak pohotově. Bohužel nemohu. Jsem totiž přesvědčena, že impuls ke stornu nevyšel z ČTK, ale z redakce Novinek.cz a jeho iniciátorem byl Peter Kováč. Kdo přesně komu volal, to opravdu nevím, a v podstatě mne to ani nezajímá. O zajímavých telefonátech se v původním článku zmiňuji z jiného důvodu. Panu Majstrovi v této souvislosti připomínám, že Peter Kováč sám o několik hodin později, když se neskutečně drzým způsobem pokusil změnit vyznění celé aféry v neprospěch celní správy,  psal o tom, že mu z USA telefonoval Jan Třeštík. ČTK zprávu, věštící skandál skutečně velkých rozměrů, s klidem stornovala a klienty upozornila, že novou nevydá. Úžasné! Buď editor postrádal jakýkoliv novinářský instinkt, a pak by asi bylo na místě zvážit, zda je osobou na svém místě, nebo bez jakýchkoliv pochybností akceptoval upozornění, kterého se mu dostalo z Novinek.cz. Obojí je špatně, protože doslova každý, kdo má elementární cit pro zpravodajství, si musel uvědomit, že celá záležitost je neobyčejně podezřelá (a to pomíjím skutečnost, že si o aféře s „Třeštíkovým“ Picassem tou dobou už štěbetali vrabci na střechách). Upozornění, že o vývoji věci bude ČTK informovat průběžně, by tedy bylo na místě mnohem spíš, než upozornění, že nové znění zprávy nevydá...

     Pan Majstr píše, že ČTK „informaci považovala za důležitou a 'nasadila' na ni vlastní redaktorku.“  Pak je na místě se zeptat, co tato redaktorka kromě zpráv ze dvou tiskových konferencí vypátrala. Chápu, že posláním ČTK není provozování investigativní žurnalistiky. Zeptala se však ČTK někdy po 6. únoru 2011 alespoň Policie ČR, jak pokračuje vyšetřování celé kauzy? Zeptala se ČTK v posledních týdnech třeba ministra Bessera na podrobnosti trestního oznámení, které podle mých informací v souvislosti s pokusem o ilegální vývoz Picassa ministerstvo kultury podalo? Zeptala se ČTK například někoho z odborníků na moderní francouzské umění v Národní galerii na tento případ? Pokud ano, pak výsledky její práce do zpravodajského servisu nepronikly. Jan Třeštík nikým nerušen předává podle plánu funkci ředitele GASKu a bývalý šéfredaktor politického zpravodajství ČTK a předlistopadový náměstek jejího ředitele, který z právního hlediska nese za celou záležitost přímou odpovědnost, nadále zůstávají v naprostém klidu, nerušeni zvědavými otázkami novinářů.
 
     Pan Jiří Majstr se domnívá, že můj článek souvisí s jeho kandidaturou na generálního ředitele ČTK. Nikoliv. Pan Majstr hrál v celé kauze z mého hlediska naprosto okrajovou roli. Jestliže je ovšem jeden z čelných předlistopadových funkcionářů agentury evidentně namočen v pokusu o podvod velkého rozsahu a ČTK se tím prakticky vůbec nezabývá a ani na tuto skutečnost neupozorní, pak skutečnost, že jejímu zpravodajství šéfuje jeho bývalý podřízený a patrně i osobní známý, dostává poněkud zvláštní nádech.

___________________________________________________________________________________