Dvacáté století zasadilo pověsti Ruska fatální úder

Rusové milují svou ruskou duši. Její rozpoložení se však v kontextu uplynulých dvaceti let změnilo. Ruská duše je cosi, co odlišuje Rusy od zbytku světa. A Rusové jsou na ni svým ruským, pasívně agresívním způsobem hrdí. Ruská duše je jedinečná, protože je geneticky daná, hluboká a pyšně komplikovaná. Na rozdíl od všech ostatních duší je schopna obsáhnout složitost a tíhu světa, plně je prožít a dodat Rusům pocit výlučnosti. Není to zdaleka jediný národní mýtus výlučnosti vyrůstající z pocitu jedinečnosti prožitku, ale patří ve světě k těm prominentním. Ruská duše je inteligentní a ví, že i jiné národy vidí samy sebe – chybně – jako výlučné.

Američané jsou nejviditelnější. Mají Americký sen, jenže ten nemá s geneticky daným prožitkem nic společného: je to sada ideálů teoreticky přístupná komukoliv. Proto je tak povrchní, ví ruská duše. Americká technologická, politická, kulturní a hospodářská převaha Rusy irituje. Dlouho se viděli v klinči s Američany jako rovnocenný partner, ale dnes už jim je jasné, že to byla iluze; z míry je vyváděl výrok bývalého německého kancléře Helmuta Schmidta, že SSSR je Horní Voltou s jadernými zbraněmi. Můžeme ještě dodat – s vysokou cenou ropy a zemního plynu, jejichž prostřednictvím se Rusko zuby nehty drží mezi mocnostmi a zároveň, poněkud nekoherentně, mezi skupinou nastupujících hospodářských gigantů známých pod zkratkou BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína).

Zatímco reálný pohled na hospodářskou a demografickou perspektivu Ruska kreslí otazníky nad samotným členstvím Ruska v BRIC, sní kremelská elita o světě, kde rozhodují Putin s Obamou. Hlavním důvodem ruských tanců kolem radaru a protiraket ve střední Evropě byla vynikající šance chopit se tématu, které aspoň zdánlivě vrátilo Rusko do supervelmocenské politiky. Pověstný Humrový summit Bush–Putin v Kennebunkportu byl sice šarádou, ale obrázky z agentur se Kremlu hodily.

Americký komplex

Komplex z Ameriky je v ruském národním vědomí hluboko usazen a je spojen s prohrou Sovětského svazu ve studené válce. Když Putin prohlásil, že rozpad SSSR byl dějinnou tragédií, jeho výrok zatřásl pohodlným předpokladem o demokratizaci Ruska. Byl výrazem pochopení situace a nostalgie po velikosti.

Ruská duše chápe, že dvacáté století uštědřilo pověsti Ruska ve světě téměř fatální ránu. Hlavním viníkem této situace je Amerika, která dohnala impérium k rozpadu a ve světovém diskusním salónu přede všemi odhalila, co že to vlastně císař má na sobě. Kdyby šlo jen o špatnou pověst, ruská mocnost by se s ní nějak vyrovnala. Potíž je, že pověst je v postmoderním světě vkladem do takzvané soft power (měkké moci) a spoluurčuje úspěšnost států.

Soft power spočívá ve schopnosti státu přitáhnout pozornost a obdiv jako pozitivní příklad hodný následování. Soft power přesahuje stát. Americká soft power je přes znatelné ztráty stále nejvlivnější. Má několik položek, který ji ovlivňují, mezi nimi popkulturu (Hollywood i Broadway), univerzity, technologickou dovednost, světový úspěch amerických korporací, vědeckou převahu a bohatou občanskou společnost.

Soft power působí hlavně mimo stát a někdy mu v krátkodobé perspektivě komplikuje život. Vezměme si jako příklad občanskou společnost. V šedesátých a sedmdesátých letech americká občanská společnost hlasitě odmítla válku ve Vietnamu, stejně jako dnes odmítá válku v Iráku. Hollywood o tom udělal řadu filmů od Ciminova Lovce jelenů přes Coppolovu Apokalypsu až po loňský snímek The Messenger režiséra Orena Movermana. V delším horizontu svědčí tyto kulturní produkty o dynamičnosti kultury i robustní občanské společnosti, což přispívá k atraktivitě Spojených států a pomáhá vládě prosazovat americké zájmy.

Každá móda končí

Rusko by rádo takovou roli hrálo také, dvacáté století však zdecimovalo jeho přitažlivost. Moskva dnes v ničem není pro svět příkladem. Ruská kultura v širším smyslu prakticky neexistuje, omezuje se na úctyhodné umělecké dědictví a tradici. Umění však samo o sobě nestačí: Goebbelsovo Německo bylo také národem Goetha a Beethovena.

Dnešní stav by jistě byl velkým zklamáním pro premiéra Pjotra Stolypina a další muže generace před první světovou válkou. Po rusko-japonské válce (1904 až 1905) a první ruské revoluci (1905 až 1907) prosadil Stolypin důležitou agrární reformu; zdálo se, že se carství modernizuje a demokratizuje, že konečně po staletích nesnadného pnutí mezi západní a východní orientací nachází svoje místo. Pak přišla první světová válka a na jejím konci radikálně levicový režim. Ten ovšem pro ruskou pověst neznamenal hned katastrofu, naopak.

Ve dvacátých a třicátých letech byla soft power Ruska mezi levicově naladěným publikem na Západě znatelná. Moderní umění, poezie a romány, jejichž autory Stalin postupně vyhnal či ohnul, zprvu dodaly novému režimu módní ohoz. Dobře zabírala pro mnohé humanistická rétorika dělnického hnutí, používající pro některé méně hezké prvky eufemismy jako třídní boj.

Dokonce i během španělské občanské války (1936 až 1939), hluboko ve stalinské éře s jejími mučírnami (o nichž se moc nevědělo), monstrprocesy a hesly jako „Psům psí smrt“ (o nichž už nevěděli jen ti, kdo vědět nechtěli), bylo sovětské Rusko pro levici příkladem. Přišel sice šok v podobě paktu Molotova a Ribbentropa, ale po něm rychle válka a v ní rozhodující podíl Sovětského svazu na porážce nacistů.

Teprve za studené války láska levice k Rusku vychladla. Hned v prvních poválečných letech přešla velká část evropských socialistů do proamerické politické sféry a z amerických liberálů se stali antikomunisté. Opravdové ruské umění bylo v estetické (Dr. Živago, Mistr a Markétka) či také politické (Jeden den Ivana Děnisoviče) opozici vůči režimu nebo v podstatě přestalo být ruským (Nabokov, Stravinskij, Brodskij). Na rozdíl od protiválečných hollywoodských filmů a hnutí americké Nové levice, jež také tvrdě kritizovaly (americký) režim, tato díla dlouhodobě „ruskému“ státu nic neusnadnila; naopak. Nejenže pomáhala odhalit podoby života v komunistické diktatuře, ale vypověděla i leccos znepokojivého o zoufalém stavu ruské duše.

Asijský obdiv

Na světě je v této chvíli několik míst, kde se k Rusku z různých důvodů vzhlíží. Všechna jsou v oblasti, které moskevský režim říká blízké zahraničí. V Kazachstánu, kde před více než sto lety Rusové budovali civilizaci, je Rusko příkladem a Moskva světovou metropolí, již by se Almaty chtělo podobat (v rádiu se tam hraje téměř výlučně postsovětský pop). Podobně jsou na tom další, zaostalejší „Stány“ Střední Asie. Je však otázka, kam by se tamní společnosti a kultury samovolně ubíraly, kdyby dostaly svobodu se rozhodnout.

V Německu, Švýcarsku či Velké Británii, kde mají intimní zkušenosti s ruskými nouveaux riches a někdy i s lidmi jako Andrej Lugovoj, jenž pravděpodobně otrávil v Londýně Alexandra Litviněnka, je situace jiná. Za zády jejich bohatých klientů, šustících eury, franky a librami, si člověk o pravém vztahu k Rusku vyslechne leccos nehezkého.

Proto je přirozené rozpoložení ruské duše dnes pasívně agresívní: je to kombinace rezignace a obrany zabalené v komplexu méněcennosti. Zločiny napáchané Ruskem na vlastních lidech i ve světě ve dvacátém století zasadily dobré pověsti Ruska fatální úder. Přidáme-li k tomu chováním postsovětské politické a podnikatelské elity, dojdeme k závěru, že soft power Ruska dnes prakticky neexistuje.