Revue Politika 3/2011

Gril s „dopadenými" politiky se točí už druhým rokem. Když se na něm ocitl ministr obrany Alexandr Vondra, začalo to celé připomínat všechny ty revoluce, hnutí a moralistické kampaně, které nakonec pozřou své vlastní iniciátory. Nebo snad někdo tvrdí, že intenzita vyslovování slova korupce v médiích a v politice - a celkový zájem o toto téma - je kontinuální? Kde se ta „očišťovací" vlna vzala? Před třemi, pěti lety jsme tento problém neměli?

Teze číslo jedna: Jestli korupce v obecně přijímané míře existuje, je dobře, že se s tím konečně něco dělá. A je jedno, co to spustilo. Teze číslo dvě: Antikorupční vlna má bohužel v prvé řadě finanční stimul, je politicky a mediálně instrumentální, ahistorická, svým způsobem také zkorumpovaná a v nezanedbatelné míře fiktivní.

Když nejsou peníze

Nejprve k financím. Když nejsou ve státní pokladně peníze, hledá se příčina a řešení. Panuje obecná shoda, že deficit českého státního rozpočtu hrozivě narostl skokovým výpadkem daňového výtěžku a zvýšením sociálních výdajů státu. Tak se začalo šetřit a tím pádem i přicházet na reálné mrhání veřejnými zdroji, což se dalo vcelku čekat. Gril se začal obrazně otáčet ve chvíli, kdy první „zdroj z resortu" na svém úřadě identifikoval možnou úsporu. Do té doby, zhruba do roku 2009, veřejné zakázky v podstatě nebyly tématem, protože se nešetřilo. A tak najednou, doslova přes noc a s úlekem, díky „dobře hospodařícím" politikům, Transparency International a poznenáhlu tak bystrým novinářům zjišťujeme, že přefouknutý rozpočet byl v podstatě jedním velkým mateřským prsem živícím obludu korupce. Něco méně romantického by tam nebylo?

Nutnost šetřit nabídla politikům a médiím nový, opojný, avšak velmi zrádný rétorický produkt s povahou bumerangu; zdánlivě výhodný v podstatě pro všechny s výjimkou garnitur vládnoucích do roku 2010. Kde byli čističi Vondra, Bárta a Kalousek? To se všichni ti vynašeči informací z ministerstev v tak hojném počtu dříve nevyskytovali, nebo jen zjistili, jak snadné je nyní někomu něco přišít? Revize výdajů státního rozpočtu je v současnosti bezednou studnicí pro laciné morální pohoršení a ideálním nástrojem pro mezilidský a politický boj, stejně jako pro nepolitické mocenské ambice médií nebo organizací jako Transparency International, neboť podezřelé je nyní potenciálně vše, co se řídilo dožívající legislativou a nezdravými postkomunistickými byrokratickými návyky. Mimochodem, mohla by Transparency International veřejně obhájit své odhady rozsahu korupce? Hovoří totiž o stovkách miliard! Vytrhávání a politické zneužívání jednotlivých epizod z celkového historického kontextu české společnosti posledních dvaceti let je společným mentálním přečinem nemalé části politiků (v čele s Věcmi veřejnými) a novinářů.

Když nejsou témata

Posunem je sem tam si v tisku přečíst názory pravící selskou skutečnost, že hlavním zdrojem korupce je filozofie veřejné investice. Na druhé straně se prakticky nikdy nejedná o stanovisko listu. Noviny si, pokud jde o korupci, bručí svou. Korupce po roce 2008 (v širším smyslu stát) je fajn mediální rybník, jenž slibuje další hity. O čem by se psalo, kdyby se zrušily všechny ty zbytečné úřady i se svými zakázkami?

Tím vším pochopitelně nemá být řečeno, že korupce u nás neexistuje. Bylo by ale strašně dobře, kdyby si všichni ti, kteří se vezou na vlně doby, osvojili základy práce historika. Ten by ze zásady nikdy neměl vidět v minulosti současnost. Jednoduše: Nemůže říct, že trest smrti ve středověku byl nemorální, i kdyby čert na koze jezdil. Totéž platí o naší korupci. Kdyby nebyla krize, nikdo by nehledal zdroje. Stejně tak by se nenaskýtalo pokušení někoho nařknout (včetně slastného pocitu morální převahy). Rovněž platí, že každá kauza je jiná. Z jedné instrumentálnost a demonstrativnost doslova trčí, o další lze říct, že do novin opravdu patří. Příkladem první kategorie mohou být nepřesvědčivé konstrukce kolem Čunka, Bartáka, některé kauzy z ministerstva obrany a pražského magistrátu, tutově zkazky Bárty a Johna. Výsledek? Uberme takových 30-40 % a máme reálný rozsah korupce v ČR. A o něco méně „blbé nálady".