Fischerova vláda přijala počátkem února napodruhé takzvanou exit strategy. Materiál má být reakcí vlády na odeznívající ekonomickou krizi a stav veřejných financí. Podle vlády obsahuje usnesení soubor konkrétních opatření, jejichž realizací bude možné v krátkém časovém období zpomalit negativní důsledky krize, stabilizovat ekonomicko-sociální prostředí a znovu nastartovat ekonomický růst.

Ideologie vs. „odbornost"

Vláda dokument přijala po necelém půlroce, který uplynul od jejího již druhého programového prohlášení, a tři měsíce od konání parlamentních voleb, které by její činnost měly ukončit. Přijetí takového dokumentu, který obsahuje osmatřicet bodů, v tomto časovém vymezení již samo o sobě budí rozpaky. Jako by tím její členové chtěli naznačit své další povolební angažmá, ať již na úrovni politické či úřednického aparátu. Možná jim ale jenom stoupla do hlav sláva nejpopulárnějšího kabinetu od vzniku samostatného státu, umocněná zhlédnutím se v politickém marketingu jejich stranických kolegů. V tomto pojetí není ani tak důležité tiše s pokorou co nejlépe spravovat tuto zemi, ale dělat vše pro to, aby to tak při pohledu zvenčí vypadalo. Ostatně megalomanský název, který kabinet zvolil, hovoří sám za sebe, stejně jako deklarované důvody, které vládu k přijetí materiálu vedly.

„Cílem dokumentu je tedy definovat strategii České republiky na cestě k překonání důsledků globální ekonomické krize, respektive k překonání jejich následků v tuzemské ekonomice. Vláda si je vědoma, že časový horizont tohoto úkolu sahá daleko za její mandát, považuje však za nutné a vhodné tuto strategii definovat, a to i jako určité doporučení pro vládu vzešlou z voleb v květnu 2010."

Pozoruhodná je už samotná definice vládní exit strategy. „Smyslem je odborným a neideologickým způsobem pojmenovat hlavní krátkodobé a střednědobé problémy tuzemské ekonomiky, a současně nastínit, jak k jejich řešení přistupuje současná ,nepolitická' vláda," píše se v jejím úvodu. Je vidět, že technokratický, ideologicky nezatížený způsob uvažování, který vláda již s úspěchem realizovala prostřednictvím takzvaného Janotova úsporného balíčku, si vzala za své i v dalších dokumentech. Je ovšem možné takovýto přístup vůbec přijmout? Každé opatření, zvláště pokud se promítá do legislativní oblasti, má své politické, sociální a další důsledky. Není je proto dost možné oddělit od ideových východisek. Navíc je zde zásadní rozdíl mezi formou přijetí již zmíněného úsporného balíčku a exit strategy.

Posílená role tripartity

Janotův balíček byl přijat jako výsledek kompromisních ujednání mezi parlamentními stranami, šlo tedy o výsledek politických dohod, a jakkoli je možné k němu mít výhradu z hlediska přijatých opatření, byl legitimním co do formy přijetí. Z přípravy exit strategy však byly politické strany vyloučeny. Dohoda vznikla jako kompromis uzavřený na půdě Rady hospodářské a sociální dohody. Sama role tripartity, v níž zasedají sociální partneři spolu s vrcholným exekutivním orgánem státu, je diskutabilní. Nicméně může mít své opodstatnění při vyjednávání pozic u konkrétních legislativních či administrativních návrhů. Pokud se ale orgány tripartity začínají podílet na tvorbě vládní politiky, je tím narušena klasická dělba moci i samotné principy parlamentní demokracie. Spoluvytváření politiky nikým nevoleným, a voličům neodpovědným orgánem je o to nebezpečnější, že ani vláda nevzešla z voleb. Potvrzuje se tak nezvratná zásada, že byrokracie nejenže beze zbytku využije, ale ještě rozšíří prostor, který jí politická reprezentace vyklidí. Pokud se tedy v úvodu exit strategy píše, že „vláda považuje za nezbytné problémy nejen pojmenovat, ale i zahájit kroky k jejich řešení, a to na bázi hledání maximálního politického konsensu", jde přinejmenším o alibismus, protože k politickému konsensu při přijímání materiálu nedošlo. Těžko lze za něj považovat souhlas jednotlivých členů úřednického kabinetu, byť byli nominováni jednotlivými stranami. Nemluvě o nesouhlasu dvou ministrů nominovaných Stranou zelených.

Rozporuplná opatření

Rozporuplně působí i jednotlivá opatření, která materiál přináší. To platí především o bodech, jež se týkají běžné agendy, kterou by měla provádět jakákoli vláda bez ohledu na politickou orientaci či způsob vzniku. Na druhou stranu je poučné zjistit, jaké „trvalky" už několik let ve Strakově akademii ležely, aniž by se s nimi cokoli dělo. Například posouzení efektivity a účelnosti výdajových programů státního rozpočtu a provedení auditu hospodaření s prostředky státního rozpočtu už bylo přijato v usnesení vlády ČR v březnu 2003. Závazek, který mělo v gesci tehdejší ministerstvo financí a který vycházel z obdobného auditu, jejž tehdy podstupovaly orgány státní správy na Slovensku jako součást reformy veřejných financí, nebyl nakonec realizován ani levostředovou, ani později pravostředovou koalicí. Lze pochybovat, že do tak razantního zásahu ve fungování a personálním zabezpečení jednotlivých resortů se tato vláda vůbec pustí.

Do běžné vládní agendy patří rovněž výstavba sociálních nájemních bytů a bytů pro seniory, zrychlení a zjednodušení čerpání prostředků ze strukturálních fondů, zkrácení administrace a zabezpečení kofinancování či zkrácení doby řízení o dávkách důchodového a nemocenského pojištění. Opatření pod bodem třicet sedm - „dbát na potřeby českého průmyslu při realizaci velkých investičních akcí" - pak zní jako nápis z prvomájového transparentu.

Naopak jiné priority nejenže přesahují rámec krátkodobých opatření, jež jsou vymezena časovým omezením, které vládě ještě zbývá, ale svým významem dokonce přesahují i mantinely, v nichž by se měl úřednický kabinet držet. Jde například o přípravu investičního záměru dostavby jezů na dolním Labi či o doporučení vládě schválit aktualizovanou Státní energetickou koncepci. Obě opatření jsou sice z hlediska potřeb národního hospodářství nutná, na druhé straně s sebou přinášejí řadu kontroverzí a diskusí, které se ostatně promítly i do krátké vládní krize, kdy kabinet v jednu chvíli chtěla opustit Strana zelených.

Oživí hospodářský růst?

Exit strategy si vytkla za cíl především překonání důsledků ekonomické krize a nastartování hospodářského růstu. I zde je ovšem řada opatření, která v přijetí realizace mohou mít zcela opačný efekt. Jako sporné se z tohoto hlediska jeví odbory prosazená snaha o postupné snižování rozdílu ve zdanění mezi OSVČ a zaměstnanci. Z předchozích diskusí totiž vyplývá snaha po vyšších odvodech osob samostatně výdělečně činných. Kromě řady dalších výhrad stačí uvést konkrétní statistická data, abychom pochopili nesmyslnost tohoto záměru. Míra nezaměstnanosti ve čtvrtém čtvrtletí loňského roku meziročně stoupla o 2,9 procentního bodu na 7,3 procenta. Počet podnikatelů v hlavním zaměstnání včetně pomáhajících rodinných příslušníků se přitom zvýšil o téměř 18 tisíc na 830 600. Jejich podíl na celkové zaměstnanosti vzrostl o 0,7 procentního bodu na 16,9 procenta. Je tedy evidentní, že přechod z pracovního poměru do řad OSVČ je polštářem, který tlumí důsledky krize a má i významný vliv na úsporu prostředků z veřejných rozpočtů. Pokud by došlo k zatížení OSVČ vyššími odvody na sociální a zdravotní pojištění, dá se očekávat, že by se přesunuly buďto do šedé ekonomiky, nebo přímo na úřady práce. Za pozitivní lze označit naproti tomu snahu po analýze pracovního trhu včetně takzvaného „kurzarbeitu", který by zpružnil rigidní pracovní trh. Svým způsobem jde ale o pouhé vytloukání klínu klínem, protože problémem je celý socialisty přijatý zákoník práce.

Lze jenom uvítat záměr snižovat administrativní a finanční zátěž podnikatelů procesem RIA. K vyčíslení nákladů u každého zákona, který přináší regulaci podnikatelského prostředí, se zavázala Topolánkova vláda formou svého usnesení v roce 2007. Jak se ale shoduje tento závazek se současně zvažovaným vládním záměrem vyloučit z tohoto procesu evropskou legislativu, která již dnes tvoří téměř polovinu veškeré legislativní činnosti vlády?

Za pozitivní lze rovněž považovat snahu o dokončení systému integrované kontroly ve firmách, po němž podnikatelé volají již řadu let. Každý kontrolní úřad, ať již jde o úřady práce, hygieniky, bezpečnost práce, finanční úřady, orgány inspekce životního prostředí, mají jinou metodiku a formální postupy, což podnikatelům ztěžuje život. I zde se ale vláda zastavila v půli cesty, protože podnikatelé požadují především neřetězení kontrol a sjednocení kontrolních plánů, aby nemuseli mít ve firmě jednu kontrolu za druhou. Podnikatelskému prostředí by rovněž mělo pomoci předložení návrhu zákona v souvislosti se snižováním administrativní zátěže, který se týká novely osmi zákonů a zrušení celkem šesti vyhlášek.

Pozornost ekologickým normám

Značná část exit strategy je věnována oblasti ekologických norem. Sympatická je snaha o přehodnocení především těch z nich, které zbytečně zatěžují podnikatelské prostředí, a to i nad rámec norem platných v Evropské unii. Ostatně další z bodů - dořešení financování výstavby čistíren odpadních vod pro obce nad 2000 obyvatel do konce letošního roku - je toho klasickým příkladem. Takzvaný „ekoaudit" ekologických norem byl vypracován již v roce 2005, aniž by se jeho závěry promítly do legislativní praxe. Vláda se rovněž zavázala nepředkládat v ekologické oblasti návrhy zákonů nad rámec legislativy EU. Jako konkrétní příklady uvádí materiál zákon o ovzduší a ekologický zákon.

„Ekologii" jsou věnovány i některé další body týkající se přehodnocení dosavadních dotačních programů. Jedním z nich je stop šílenství pod názvem fotovoltaika. V současnosti již sněmovna projednává změnu zákona, která spočívá ve snížení podpory fotovoltaických elektráren. Naprosto nerealistické nastavení podmínek včetně stanovení vynucených výkupních cen dokázalo během několik málo měsíců ohrozit jednu z nejvýkonnějších přenosových soustav v Evropě. Podobně je to se záměrem přehodnotit i další z ekologických programů - „Zelená úsporám" -, který byl pro změnu nastaven tak, že o něj prakticky nebyl zájem.

Právě zmíněné programy jsou ale jenom klasickou ukázkou toho, kam vedou nejrůznější megalomanské projekty, které jsou vytvořeny pouze na základě různých lobbistických tlaků, či přímo politických vrtochů. A těmi se vládní strategie přímo hemží. Místo toho, aby se snížily daně všem podnikatelům a firmám a bylo ponecháno na trhu, aby si vybral nejefektivnější investice, je tu stát, který má pocit, že to umí lépe. Bohužel tuto skutečnost vládní exit strategy neřeší a upřímně řečeno ani řešit nemůže.

Revue Politika 2/2010