Komentář vojenského historika Eduarda Stehlíka v dnešní MF DNES o českém hrdinství mně velmi potěšil a mohl bych se pod něj podepsat. Souhlasím rovněž s autorovým názorem, že to byli především komunisté, kteří na mnoho udatných českých reků nařídili zapomenout, protože se jich báli.

Za pomluvou ve stylu „co Čech, to zbabělec, je dříve tolik bývalým režimem protěžovaná konstrukce českých, moravských a slezských dějin, že vlastně jediní hrdinové byli v 15. století husité, pak jsme úpěli pod Habsburkem, statečně se chovalo jen pár komunistů v II. světové válce, a jinak to nestálo za nic. Legionáře, kteří chrabře válčili na Sibiři s bolševiky v mnoha bitvách porazili daleko silnější Rudou armádu, bylo pochopitelně nutné přehlížet.

V současné době už naštěstí převládl v historiografii trend, který spočívá v objektivním a nezaujatém hodnocení českých dějin bez ideologických předsudků. České země byly součástí habsburské monarchie a Češi tak logicky po staletí bojovali za císaře pána a nevedli si vůbec špatně.

Jedním z hrdinů, kteří v roce 1683 pomáhali ubránit Vídeň před tureckým obležením, byl hrabě Kašpar Zdenko Kaplíř ze Sulevic, paradoxně vnuk jednoho z popravených sedmadvaceti českých pánů v roce 1621 na Staroměstském náměstí. Ten byl zástupcem vrchního velitele obrany města hraběte Starhemberga a má velký podíl na vítězství nad osmanskými agresory. Musíme si uvědomit, že muslimští Turci znamenali tehdy pro Evropu stejně smrtelné nebezpečí, jako nacisté o necelých tři sta let později.

Hrdinové byli rovněž stateční obránci Prahy v roce 1648 a mého rodného Brna v roce 1645 proti švédským obléhatelům. Nesmírná statečnost Brňanů, vynikne ve srovnání s tím, že moravskou metropoli bránilo proti obrovské přesile, zhruba třiceti tisícům vojáků švédského generála Torstensona, pouhých patnáct set bojovníků. Musíme si uvědomit, že švédská armáda u nás loupila a plenila, a proto obyčejní lidé před ní hájili své životy a domovy.

Češi patřili k nejlepším a nejstatečnějším vojákům Rakouska a později Rakouska-Uherska v celé jeho historii. To se týkalo i prusko-rakouské války v roce 1866, a onen známý popěvek o kanonýru Jabůrkovi má reálný podklad. Hrdinství českých vojáků v bílých uniformách umocňovalo i to, že bránili svoji zem před odvěkým nepřítelem. I v dalších českých zlidovělých písních z té doby se rakouských vojácích zpívá jako o našich.

Čeští představitelé si tenkrát posteskli, že Češi umírali za svého panovníka, kdežto Maďaři ho zradili, ale nakonec vyrovnání se dočkali oni, kdežto české státoprávní požadavky byly odmítnuty, což byla velká chyba, která nakonec vedla k rozpadu monarchie.

Naši předkové v rakouských uniformách často bránili svoji zemi před agresory, ať to byli Turci, Francouzi či Prusové, bojovali hrdinně a nezaslouží si, aby se na ně zapomnělo. Pravda je pravda a bolševická demagogie na ní nic nezmění!