EURO 9/2011

Zdálo se, že za čtvrtstoletí překotného politického vývoje jsme už zvyklí na ledacos. Ukazuje se ale, že život je nekonečně vynalézavý. Stěží v moderních dějinách nalezneme případ, kdy by klasický vojenský převrat – se sesazením hlavy státu, s převzetím moci vojenským velením, se zrušením ústavy, rozpuštěním parlamentu a odročením voleb na neurčito – byl vynášen do nebes západním tiskem coby triumf demokracie. Zatímco jindy v obdobných případech celý svět odsuzuje pučisty a žádá návrat k ústavním poměrům, egyptský zvrat je připodobňován k pádu Berlínské zdi a „sametovým revolucím“ v Evropě v roce 1989.

Pomineme-li třeskutý blábol oslav neznámo čeho, zjistíme, že podstata problému, před nímž stojí vojenský režim v Egyptě, je vskutku netriviální. Jak zohlednit lidové nálady a uspokojit očekávání obyvatelstva, aniž by samotný lid byl reálně připuštěn k moci. V muslimském světě nese totiž demokratizace ovoce povýtce trpké a nejedlé (po ruce jsou přehršle příkladů – Írán, Alžírsko, palestinská území, nyní i Turecko). Doba, kdy bylo možné tolerovat krvavé potlačování pouličních nepokojů, zjevně pominula i v Orientu. Zkušenost z pekingského náměstí Nebeského klidu se nedá zopakovat. Nic se nedá utajit a práh snášenlivosti velkých světových hráčů vůči drobným řezníkům je nastaven hodně nízko. Přitom je zřejmé, že tam, kde nejsou demokratické instituce a tradice, samy o sobě pluralistické svobodné volby potíže neřeší. Svobodné volby bývají v takových zemích svobodné zpravidla poprvé a naposledy.

Všichni dávají přednost variantě „řízeného odpouštění páry z hrnce“ pod vedením nějakého osvíceného vojáka. Nejrizikovějším okamžikem tohoto scénáře zůstávají právě volby. Ať už prohraje kdokoli, určitě se pokusí výsledek zpochybnit. Tak se to prostě dělá ve všech tranzitních společnostech. Nepokusit se zvrátit nepříznivý výsledek voleb pouličními protesty – to je jako nedokončit slušně rozehranou partii. Povolební protesty mohou být úspěšné jako svého času na Ukrajině nebo v Kyrgyzstánu, nebo neúspěšné jako nedávno v Bělorusku, leč sluší se o to pokusit. Znovu vyvstává nepříjemné dilema: potlačovat, nebo nepotlačovat? A pokud ano, kde je ta kritická míra, do níž je krveprolévání ještě přípustné?

Události v Egyptě měly i další vedlejší efekt. Snadnost, s jakou Washington opustil svého nejspolehlivějšího spojence v arabském světě, šokovala v regionu každého – od Saúdské Arábie po Izrael. Jak poznamenal jeden z izraelských komentátorů, když třicet let věrného přátelství pro Ameriku nic neznamená, kdo zaručí, že za pozměněných okolností se stejně nezachová i vůči Izraeli? Nepřekvapuje ani tak to, že Spojené státy nakonec hodily Mubaraka přes palubu. Velmoc si nemůže dovolit sázku na ztroskotance, jenž tváří v tvář celonárodnímu pozdvižení nemá šance situaci ustát. Překvapuje spíše, že na rozdíl od některých jiných nenašel Bílý dům pro sesazeného egyptského prezidenta žádné slůvko uznání a vděčnosti za to, co udělal pro Ameriku a mír za léta své vlády. Svědčí to nejen o mravní vyprahlosti současných pánů Bílého domu, ale také o nevysoké kvalitě jejich strategického uvažování. Není divu, že když Barack Obama zavolal Mubarakovi do Šarm aš-Šajchu, generál odmítl přijmout hovor, aby nemusel poslouchat lstivá a neupřímná slova, když nemohou být pronesena na veřejnosti.

Korunu tomuto krátkodechému oportunismu nahrazujícímu scházející strategii nasadil náhlý obrat v postoji vůči plukovníkovi Kaddáfímu, donedávna všude vítanému. Západ až nyní žádá odvolání zástupce libyjského režimu z Rady OSN pro lidská práva, ačkoli jeho kanibalská povaha nikdy pro nikoho nebyla tajemstvím.

Výskyt nového státního zřízení – vojenských demokracií – v regionu, pocit strachu a nejistoty z budoucnosti, který v těchto týdnech zažívají místní spojenci Ameriky, naznačují, že Blízký východ vstupuje do období vážných disbalancí. Nelze vyloučit, že americký vliv v tomto strategicky důležitém koutě světa začíná povážlivě upadat. Nebylo by to poprvé: v polovině minulého století nacionalistické revoluce vytlačily z regionu evropské mocnosti – Velkou Británii a Francii. Jejich místo pohotově obsadily dvě tehdejší velmoci – Spojené státy a Sovětský svaz – zaklesnuty do sebe v zápase o světový vliv. Není snadné předpovědět, kdo tentokrát dokáže vyplnit vznikající vzduchoprázdno.