Přijmeme-li normativní tezi, že komunistická ideologie českou společnost zdevastovala a neměla by dostat k témuž opětovnou příležitost, mají všechny dosavadní úvahy jeden nedostatek - neplyne z nich žádné poučení. Klíčovou otázkou pro pochopení úlohy českého komunismu by nemělo být, proč se tak snadno zhroutil, ale daleko spíš: Jak se vůbec mohlo stát, že po druhé světové válce tak snadno uspěl?

V čase dvacátého výročí pádu komunistického režimu kdekdo vzpomíná, ba si i přikrašluje, neboť to milosrdný závoj dvou desetiletí už dovoluje, na svou distanci od komunismu v jeho závěrečné vládní fázi. Objevilo se také množství analýz a postřehů o tom, jak se vlastně mohlo stát, že se režim, zdánlivě pevný a na věčné časy, mohl téměř ze dne na den zhroutit. Příčin bývá shledávána přehršel - ztráta moskevské záštity, rozkolísání komunistické soustavy Gorbačovovou perestrojkou, ekonomické problémy, selhávání systému centrálního plánování, kádrová a motivační krize, gerontokracie komunistického vedení, frakční boj uvnitř strany a její ideové vyprázdnění, ztráta vůle k moci, skleróza stranických struktur (týmž strukturám, jež zvládly v roce 1948 a 1968 přes noc zmobilizovat stovky tisíc svých členů, trvalo v roce 1989 týden, než byly schopny svolat zasedání svého ústředního výboru) apod.

Občas se objeví svědectví o tom, že naděje na změnu před zásahem na Národní třídě doslova visela ve vzduchu - sám nezapomenu na proroctví svého otce pronesené na rodinné zabíjačce 11. listopadu 1989, že komunisti už neuvidí kvést třešně. (Nikdo z přítomných ale nevěřil, že by to mohlo jít tak rychle.) Připomínán, někdy i pozapomínán, bývá vliv velkých postav světové politiky osmdesátých let - Ronalda Reagana, Jana Pavla II., Margaret Thatcherové, Helmuta Kohla či už vzpomenutého Michaila Gorbačova a dalších.

Přijmeme-li normativní tezi, že komunistická ideologie českou společnost zdevastovala a neměla by dostat k témuž opětovnou příležitost, mají všechny dosavadní úvahy jeden nedostatek - neplyne z nich žádné poučení, jehož by se měla společnost držet, aby opět neopakovala, byť třeba v jiných kulisách a maskách, tytéž chyby.

Klíčovou otázkou pro pochopení úlohy českého komunismu by totiž nemělo být, proč se tak snadno zhroutil, ale daleko spíš: Jak se vůbec mohlo stát, že po druhé světové válce tak snadno uspěl? Resp. otázka zdánlivě z druhého konce: Jak je možné, že v červnu 1990 získala komunistická strana při téměř stoprocentní voličské účasti více než 13 % hlasů (nejvyššího výsledku dosáhla ve Sněmovně národů - 13,8 %)? Tyto hlasy posbírala na jaře 1990, před tvrdým dopadem ekonomických reforem, před velkým zdražením a znehodnocením úspor, dlouho před objevením se nezaměstnanosti, ve chvíli, kdy bylo zřetelně v paměti systémové selhávání centrálního plánování, nedostatku kdečeho (nebo vlastně všeho), kdy bylo nadmíru zřejmé, jak moc české země zaostávají za Rakouskem a Německem, s nimiž se kdysi směle poměřovaly, kdy byla příroda zplundrována veskrze bolševickým způsobem, kdy se lidé dusili, potoky byly otrávené, lesy uschlé nikoli od kůrovce, ale od emisí, ve chvíli, kdy komunistická strana neměla hodnověrné vedení a dynamiku, kdy ještě nebyla protestní stranou, ve chvíli, kdy z kriminálů nedávno vyšli nespravedlivě věznění političtí vězni osmdesátých let a kdy se nahlas mohlo začít mluvit o zvěrstvech let padesátých. Třináct procent národa přece nepředstavovalo pouze bolševickou nomenklaturu s rodinami a známými. Dokonce je vlastně zajímavější otázkou, jak to, že komunisté měli takovou podporu v roce 1990, daleko spíše než se donekonečna ptát, jak je možné, že ji mají ještě dnes, kdy už se na řadu nepříjemných věcí zapomnělo.

Odpověď může být jednoduchá a složitá zároveň, s mnoha dalšími vedlejšími konotacemi. Hlavní, byť jistě provokativní odpovědí je, že komunismus byl a je součástí české duše, resp. jeho česká podoba souzní se základními charakteristikami českého národa (s omluvou za takovou generalizaci - jak ale bez generalizací vysvětlovat?), že komunismus je odpovědí na staleté tužby národa, či alespoň zpočátku spíše jeho elit, které (tužby i elity) nemusí být vždy jen ctihodné, ale též pěkně nemravné.

Komunismus nebyl do české kotliny a moravských úvalů přivezen na pásech sovětských tanků jako v Maďarsku. Nenastoupil po vyhrané (prohrané) občanské válce jako v Polsku. Ani nebyl produktem vítězného masového domácího protihitlerovského odboje jako v Jugoslávii. Proč byl doma právě v českých zemích? A byl zde skutečně doma? zeptá se pochybovač. Pokusme se představit několik indikátorů, které to dokládají - ve zpětném sledu.

Poválečné indicie

Dnes tolik mytizované pražské jaro 1968 nemělo základní protikomunistickou motivaci (opět viděno obecně, samozřejmě, že řada jednotlivců i skupin tehdy vyvíjela někdy i silně protikomunistickou činnost; veřejná podpora celému procesu vzcházela mnohdy právě z protikomunistické motivace). Šlo o pokus reformulovat některé základní komunistické postuláty, navléci je do vábnějších šatů namísto již otrhaných hadrů, o pokus nasadit komunismu škrabošku socialismu s lidskou tváří. Ve chvíli, kdy byly zpochybněny některé nedotknutelné atributy v čele s rozvolněním vazby na Sovětský svaz, došlo v srpnových událostech a následné normalizaci společnosti ke stržení škrabošky a vyjevení surové a syrové tváře. Nicméně o opuštění socialismu jakožto žádoucího společenského zřízení na jaře a v létě 1968 žádná vlivná síla neuvažovala. I  má skautská organizace se tehdy hlásila k budování socialismu, řada činovníků dokonce z osobního přesvědčení; stejně jí to ale na začátku normalizace pranic nepomohlo.

České země fakticky neměly reálný protikomunistický odboj z padesátých ani žádných jiných let, byť o něm možná někdy budou mít zákon. Až na čestné a nepočetné výjimky neměl nikdo potřebu odporovat se zbraní v ruce. Všimněme si jedné zajímavosti - velká část perzekuovaných, či dokonce popravených do toho „spadla" bez velkého aktivního přičinění, jen měli tu smůlu, že patřili k potenciálně nebezpečným skupinám. Ti, kdo zbraň do ruky skutečně vzali, ti, kdo prováděli závažné (i pitoreskní) sabotážní akce, byli často mladí, romantičtí dobrodruzi na hranici dospělosti. Opět - ani náznakem nesnižujme jejich utrpení, zásluhy, oběti. Jen je zajímavé, že se do odboje nezapojily všechny sociální či věkové vrstvy národa, jako to učinily o deset let dříve v době odboje proti nacismu. A tak když chceme postavit pomník hrdinům domácího protikomunistického odboje a odvrhneme-li Mašíny - koho na jejich místo?

Únor 1948 nebyl kabinetním pučem bez podpory veřejnosti. Byl podpořen skutečně masově, statisíce lidí v pražských ulicích, stejně jako (odhadem) statisíce nadšených budovatelů nových zítřků v akčních výborech kdejakého úřadu a spolku čistících veřejný prostor od reakcionářů nebyli lidé zmobilizovaní strachem z postihů. Věřili komunismu a byli ochotni leccos obětovat. Samozřejmě, Únoru napomohla mezinárodní situace, bez ní by to snad ani nešlo. Stejně tak by ale Únor neproběhl doma tak hladce, kdyby neměl podporu veřejnosti. V souvislosti s únorovými výročími nastolení komunismu pravidelně zaznívají slova evokující, jako by se český národ stal nevinnou obětí světové komunistické agrese. Nestal! Český národ ve skrytu duše či snad i veřejně o nastolení komunismu snil. Český národ není nevinnou obětí, český národ si za komunismus může sám.

Kapitolou samou pro sebe je poválečné tříletí, které bylo jednoznačnou přípravou pro další čtyřicetiletí. Mnohé základní komunizující kroky byly učiněny už tehdy, také s masovou podporou - omezení politického pluralismu, etatizace veřejného života a ekonomiky apod. Dokonce v mnohých ohledech byly některé síly daleko komunističtější než samotní komunisté. Při debatách o znárodňovacích dekretech byli komunisté zastiňováni sociálními demokraty, kteří vystupovali mnohem radikálněji. Již tehdy se stali komunisté masovou stranou s více než půldruhým milionem členů, takže téměř každý pátý obyvatel byl jejím členem. Dodávat, že právě v českých zemích naprosto unikátně - přinejmenším v prostoru střední a východní Evropy - zvítězili komunisté v roce 1946 ve volbách se čtyřiceti procenty hlasů, je možná i zbytečné.

Za druhé světové války dokázali členové komunistické strany národu, že nejsou jeho umělým přívažkem, ale integrální součástí. Odvrhli kdysi povinnou masku internacionalismu a stali se (vlastně už napořád) řádnými nacionalisty, bojujícími s odvěkým nepřítelem národa a celého Slovanstva - německým živlem. (Je zajímavé, že válka a protiněmecký odboj napomohly i pocitovému navrácení se do národní pospolitosti ideovému protivníkovi komunismu - katolické církvi, která prokázala, že i ona je věrnou dcerou národa.)

První republika jako urychlovač vývoje

První republika je v našich úvahách zajímavá hned z několika pohledů. Předně z institucionálního. Právě tehdy došlo k organizačnímu ustavení té komunistické strany, jejíž nástupkyně otravuje český veřejný prostor dodnes. Československo bylo jedinou středo- a východoevropskou zemí, kde jeho pozdější totalitní vládce neživořil v meziválečném období na pokraji společenského a politického života, ale kde komunistická strana vzápětí po svém vzniku získala parlamentní zastoupení, mohla vyrůstat a získávat politické ostruhy v demokratickém politickém boji, zemí, která umožnila, aby si příští první dělnický prezident cvičil bojovné projevy hrozící fyzickou likvidací svých názorových oponentů v demokratickém parlamentu. Tato strana jen čtyři roky po svém vzniku téměř vyhrála volby, kdy jí na porážku agrárníků v roce 1925 scházelo pouhého půl procenta hlasů.

V souvislosti s první republikou a jejím vztahem k pozdějšímu komunismu je ale důležitá ještě jiná věc, a sice její (na svou dobu) silně liberální atmosféra, zpochybňující a rozvolňující odvěké jistoty a kotvy. Zrušení šlechtických titulů symbolicky odseklo minulost a celou společenskou vrstvu, která však - přiznejme - již ve své většině stála mimo národní společenství. Když komunisté začali za své vlády s propagací pohřbu žehem a smutečních obřadních síní vyvádějících i poslední věci člověka pryč ze stínů kostelů, navazovali na dlouhodobou osvětovou (protikatolickou) činnost Spolku přátel žehu, který zažíval za první republiky velký rozmach. Obrovské sociální nepokoje přelomu desátých a dvacátých let byly rovněž předzvěstí budoucích událostí. Pozemková reforma, jakkoli národnostně a sociálně ospravedlňovaná a hájená i např. prvorepublikovou pravicí - agrárníky, naznačila, že soukromé vlastnictví nemusí být nedotknutelné. Radikální boj (nejen symbolický v podobě rozbíjených mariánských sloupů, soch sv. Jana Nepomuckého, ničených kaplí, vyvrácených křížů, křížů vyhazovaných ze škol a veřejných budov) s katolickou církví odťal od národa jeho tisíciletou historii a usnadnil všechny další kulturní revoluce, neboť jim dal příklad. Nebylo také náhodou, že ideovými a personálními pilíři státu a společnosti byli ruští legionáři, o jejichž bolševických názorech jak na vedení armády, tak na život společnosti existuje nespočet dokladů, a od nichž se již za první republiky distancovali jejich nepočetní druhové, kteří se kdysi v Rusku přidali na stranu Bílých.

Pokrokářské ovládnutí společnosti

Závažnou otázkou pak je, zdali nebyl komunistickou ouverturou samotný způsob rozchodu s habsburskou monarchií, případně několik posledních desetiletí jejího trvání a českého působení v ní. Již tehdy byly položeny základy pro budoucí ovlivnění myšlení českého národa skrze ovládnutí školství. Komunističtí učitelé totiž nenastoupili do základních a středních škol až 26. února 1948, ani 10. května 1945; byli tam již dříve, navíc - a to je důležité - tvořivě rozvíjeli odkaz svých vlastních učitelů, kteří dávali tvář českému školství již od konce 19. století. Tehdy nastoupila do škol první generace učitelů, kteří z velké části patřili k odpůrcům tradičního uspořádání společnosti, kteří se stavěli proti katolické církvi a dalším strukturám tradiční společnosti. Symbolicky se identifikovali s organizací Sokol, politicky měli blízko k socialistickým myšlenkám (v prvním desetiletí 20. století bylo až 90 % učitelů organizováno v „pokrokových" organizacích navázaných na sociální demokracii či národní socialisty).

Jistě, po roce 1948 proběhly čistky i v základním školství, nicméně zdá se, že nebyly nijak masové, neboť takové být nemusely - vesměs totiž nebylo koho propouštět pro „pomýlené" politické názory. Titíž učitelé, kteří pronášeli před rokem 1938 dojemné řeči při připomínce upálení „Mistra Jana" či při narozeninách prvního československého prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka (ale kteří také - dlužno podotknout - podrželi národ v dobách nacistické nadvlády), během krátké chvíle změnili repertoár a dokázali stejně dojemně promluvit o geniálním vojevůdci světového proletariátu Josifu V. Stalinovi a o jeho téměř stejně geniálním žáku, synu českého národa, prvním dělnickém prezidentovi republiky Klementu Gottwaldovi.

KSČ nevznikla na zelené louce, je opakováním známých skutečnosti, že se vydělila ze sociální demokracie, která při své radikalitě byla tehdejší nejsilnější politikou stranou. Neuspěla ovšem až v prvních prvorepublikových volbách v roce 1920, kdy zvítězila s více než dvojnásobkem hlasů na druhého v pořadí. Velké úspěchy zaznamenala již v prvních volbách se všeobecným hlasovacím právem v roce 1907, o čtyři roky později dokonce přesvědčivě vyhrála. I tento úspěch, který je nutno vnímat kontinuálně s úspěchy komunistů, navazoval na něco hlubšího, vycházel z dlouhodobějších tendencí.

A právě zde se ocitáme na už skutečně nejisté půdě, která nabízí prostor pro mnohá historická a sociálněvědní bádání.

Národní obrození jako pramáti (praotec) českého komunismu

Zdá se totiž, že v onom období předcházejícím rok 1918 a následující vývoj nejsme schopni identifikovat nějaký výrazný zlom, který by vysvětloval zvláštní afinitu českého národa k idejím, na nichž stavěl komunismus. Pokud není zlom, musí být něco špatně od samotného počátku. Oním počátkem, zvláště v českém případě, je proces národního obrození, příp. řečeno spolu s Dušanem Třeštíkem, velký projekt znovuvymýšlení národa.

Je skutečností, že v českém případě národní obrození probíhalo ve znamení odmrštění tradiční struktury společnosti. Národ se neobrodil na bázi katolicismu, jako sousední Poláci, jimž právě katolická víra zbyla jako pojítko při jejich stoletém roztržení mezi tři státy. Tahounem obrození a probuzené národní hrdosti nebyla šlechta (ani ta nižší), jako tomu bylo v Uhrách/Maďarsku. Právě naopak - Češi si za znaky své obrozené identity vyvolují kacířství, resp. protikatolicismus, a nedůvěru vůči šlechtě jako něčemu nenárodnímu, či dokonce protinárodnímu.

Proč se tak stalo, že např. církev byla v Rakousku od konce 18. století pouhou služkou státu, že se šlechta od 17. století většinově neidentifikovala s českou zemí, je jiná věc. Každopádně, jak už bylo zmíněno, v Polsku a Maďarsku probíhal tento proces jinak; také tam komunismus nenašel tak výživnou půdu jako u nás. Co konkrétně způsobilo, že se tradiční společnosti bránily (byť neubránily), je další otázka.

Český národ se neobrodil ani na bázi sebevědomého měšťanstva, jako v některých případech západní Evropy. Obrodil se na bázi vzdělanců a umělců s kořeny v malých venkovských chalupách (ani ne gruntech!), příp. v maloměšťanských bytech či proletářských doupatech prvních generací. Smysl pro věčný řád mu tak nebyl dopřán, vždyť i ti sedláci byli odmítanou konzervativní třídou. Maximálně se z řad jejich dětí, na něž nezbylo otcovské dědictví, rekrutovali následní podporovatelé sociálních rovnostářských revolucí.

Smysl pro přesah všedního, každodenního horizontu národ také postrádal - pokud to nebyl druhý extrém: velké „chiliastické" vize ráje na zemi. Velkým definičním znakem národa od jeho obrození je mnohem spíše silná tradice rovnostářství (jejíž vzrůstající síla a životnost je doložena i nejaktuálnějšími sociologickými výzkumy), plebejství, odmítání všeho tradičního a spirituálního, relativismus, odpor ke kapitálu a všem těm, kdo zaměstnávali více lidí než sebe a svou rodinu apod.

Jednu osobní vzpomínku jsem už zmínil, dovolím si ještě druhou, která snad dokumentuje výše zmíněné. Můj dědeček, sedlák a kovář narozený ještě za Franze Josefa, říkával, že komunismus je neporazitelný. Když prý má sedlák nebo fabrikant tři syny, nejstarší dostane statek nebo fabriku a z ostatních dvou, pokud se dobře neožení, se okamžitě stanou komunisti.

Proces národního obrození, jak byl zkratkovitě popsán, měl ale dvě linie. Tu první máme usazenou v povědomí. První, druhá generace osvícenců, osmačtyřicátý rok devatenáctého století, základní kámen Národního divadla, umělci, spisovatelé, divadlo, samostatná republika. To byla ale pouze jedna linka, městská, která ale nakonec dominovala proto, že v ní došlo k obrození elit. Venkov popravdě řečeno jazykové obrození nepotřeboval a vzdělanost si na něj začala razit cestu již v osvícenském období paralelně s rozbíhajícím se národním obrozením. Národní obrození bylo na venkově spojeno mnohem více s katolickou církví, „sušilovskými" knězi - národními buditeli, kteří vzbouzeli cit pro jazyk, národ a víru. Spolu s postupující modernizací, industrializací a centralizací (ta jako plod josefinských reforem) si ale na venkov našla skrze elity, v tu dobu již pokrokáře a v dnešním slova smyslu volnomyšlenkáře, cestu ona linie první, obrození v podobě přeformulování vize žádoucí podoby společnosti. Tyto procesy jsou zajímavě reflektovány i krásnou literaturou konce 19. a začátku 20. století - viz např. romány a povídky Jindřicha Šimona Baara. Kolikrát předestřel rozpor mezi společností tradiční vesnice a přišedším pokrokářským vzdělancem či příchodem první fabriky, jež nakonec vede k odchodu původních vesnických společenství ze scény. Kolikrát zaznamenal úsilí o důstojnou smrt a pohřeb. A to Baar umírá v polovině dvacátých let. Původní venkovská cesta obrození neměla pokračování, byla slepou uličkou.

Program pro bádání

I kdyby vše dosud řečené byla pravda, což určitě bude kdekdo popírat, není úplně samozřejmé, že z průběhu obrození lze vést přímku ke komunismu. Přiznávám, je to zatím spíše tušení stínu či souvislosti, skutečný výzkum je přede mnou (námi?).

Program výzkumu, který by naznačenou dějinnou linii mohl potvrdit (nebo naopak vyvrátit), by se neměl vyhnout následujícím tématům. Jaké bylo společenské myšlení a učení národních buditelů, tedy nikoli pouze jazykové požadavky? Kdy lze v jednotlivých oblastech a obcích rozpoznat jejich odklon od tradičních procesů a církve, kdy se začaly vyprazdňovat kostely, konat civilní pohřby, kdy začala tolerance vůči sociálně patologickým jevům? A s jakými podněty to souviselo? Lze vysledovat nějakou souvislost mezi josefinským zrušením hřbitovů v centrech měst a vesnic, jejich „vystrčením" na hranice katastru, a odklonem od křesťanského vnímání posledních věcí člověka, s přesahem až do dneška? Odkdy můžeme pozorovat v české společnosti takový příklon k liberálnímu myšlení a žití, jaký pro ni je od 19. století charakteristický? Kdy a jak došlo k proměně Sokola z někdejšího všenárodního spolku pro všechny ve vyhraněně pokrokářské sdružení?

Jaké bylo politické myšlení Klementa Gottwalda, Václava Kopeckého, Zdeňka Nejedlého a dalších komunistických pohlavárů? Lze v jejich teoretických pracech a projevech skutečně nalézt odkaz na myšlenky, tužby a přání národního obrození, byť implicitní? Jak to bylo s prvorepublikovou podporou komunistické strany ve venkovských oblastech? Měla nějaké regionální rozrůznění, třeba i v závislosti na stupni industrializace regionu? Jak rozsáhlé byly čistky na jednotlivých školách v roce 1948 a 1968, jaký byl ideový profil prvorepublikových učitelů?

Do jakých oblastí se koncentrovala podpora komunistů v roce 1946? Byl vztah mezi zisky komunistů v roce 1946 a prvorepublikovou podporou agrárníků jako volby pro pokrokáře? Existuje nějaká kontinuita mezi výsledky voleb v roce 1946 a 1990? Jeden z prvních výzkumů na toto téma hledal odpověď na kontinuitu volební podpory komunistické strany v Olomouckém kraji za první republiky a v devadesátých letech. Ačkoli celkově taková kontinuita prokázána nebyla, přesto byly v kraji identifikovány dvě větší „komunisticky kontinuitní" oblasti. Jedna ve střední oblasti okresu Šumperk - kdysi šlo o území hraniční, bezprostředně související s územím před rokem 1945 osídleným německým obyvatelstvem. Není také bez zajímavosti, že v centru této oblasti - Bludově - byla před rokem 1918 první česká měšťanská škola pro českou severní Moravu a že zde byla v roce 1897 založena nejsevernější jednota Sokola, která poté plnila funkci centra pro celé české okolí, které se do značné míry shodovalo s dnes identifikovaným územím stabilní voličské podpory komunistů. Druhou oblastí je Kojetínsko, oblast, v níž KSČ dominovala již za první republiky a kde je rovněž nejpevnější i v současnosti.

Po zodpovězení těchto otázek by mohlo být jasněji. A mohlo by se také pokračovat v dalších, ještě aktuálnějších. Nečerpá kupř. dnešní kulturní boj v podobě masové veřejné podpory kultury smrti (snadná akceptace potratů, stavění homosexuálních svazků na roveň manželství, dobíjení nemocných v podobě eutanazie, masové rozšíření pohřbů bez obřadu a rozpad povědomí o důstojném zacházení s člověkem v jeho životě i smrti), v podobě masové podpory relativistického odmítání odlišování dobrého a zlého, vysokého a nízkého, z týchž kořenů a zdrojů jako kdysi komunismus? A nezavede nás do stejných nebo snad ještě horších konců?

Text vyšel v časopise Kontexty 6/2009.