Od tabulek pro sjednocení výživného k pomoci obětem justiční svévole
Zdeněk Jemelík

Když Jiří Pospíšil objevil Danielu Kovářovou, tehdy funkcionářku České advokátní komory, a vytáhl ji do čela Justiční akademie, asi netušil, že uvádí do „velkého světa“ veřejného života originální osobnost, jež bude k sobě poutat pozornost překvapivými činy. Stal se neúmyslně strůjcem jejího pozdějšího vzestupu, neboť ji dostal do vyšších pater resortní administrativy, kde ji pak našli „stvořitelé“ Fischerova kabinetu.

Určitě ho nenapadlo, že ho usměvavá právnička v budoucnu nahradí v ministerském křesle v přechodné vládě Jana Fischera, a když se tak stalo, zjevně nebyl potěšen. Když se pak po volbách r.2010 vrátil do čela ministerstva spravedlnosti, nenašel pro její působení v úřadě dobrého slova a snažil se zahladit všechny stopy její.

V době příchodu na ministerstvo byla Daniela Kovářová pro širší veřejnost a zvláště pro novináře neznámou osobností. Její náhlý vstup na prkna divadla vrcholné politiky vyvolal zvědavost a novináři začali pátrat, s kým mají tu čest. K jejich velkému potěšení zjistili, že se jedná o začínající spisovatelku, která na svých internetových stránkách uveřejnila provokativní výroky o svém vztahu k sexu. Bylo to pro ně šťavnaté sousto, které hodně dlouho přežvykovali a vedlo je k podceňování jejích schopností. Sloužila jim  pak jako oblíbený terč zlehčujících komentářů ke každému jejímu veřejnému vystoupení.

Hanebně s ní naložil i předseda vlády, jenž zasáhl neomaleně a bez znalosti věci do její pravomoci veřejnou kritikou jejího (pro mne dosud nepochopitelého) rozhodnutí odvolat z funkce náměstka Františka Korbela a zrušit pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Za „fackovací“ dopis, který se  z jeho kanceláře dostal do rukou novinářů dříve, než si jej mohla přečíst, neřku-li reagovat, se jí jako správný gentleman nikdy neomluvil.

Přestože byla jen dočasnou správkyní ministerského křesla, za jejího působení ministerstvo neustrnulo. Začala měnit postupy vnitřního řízení a například nahradila přenášení kufru s písemnostmi pro zasedání vlády předkládáním všech podkladů v digitalizované podobě. Během jejího působení bylo dokončeno spouštění provozu datových schránek v resortu spravedlnosti. Pustila se odvážně do zavedení čerstvě uzákoněného trestu domácího vězení, jehož přípravu Jiří Pospíšil zanedbal a zahájení jeho užívání chtěl novelou zákona odsounout na pozdější dobu. Zasáhla také do „války žalobců“, rozpoutané kvůli zneužití moci státních zástupců k záchraně bývalého místopředsedy vlády před soudním uzavřením jeho trestního stíhání, a to tím, že úspěšnou stížností pro porušení zákona proti bezvýznamnému pochybení státních zástupců v počáteční fázi trestního řízení pomohla vyvolat dojem, že jeho trestní stíhání bylo od počátku nezákonné.

Pokusila se obohatit „firemní kulturu“ ministerstva o nové prvky, jako připomínání předchůdců v „síni slávy“ či oceňování zasloužilých pracovníků resortu medailí Bene meritus.
Širší veřejnost si ji nejspíš bude pamatovat kvůli vydání tabulek pro sjednocení výpočtu výživného na děti, mnohými proklínané a zesměšňované, nicméně v praxi jako orientační pomůcka přece jen leckde užívané.

Z většiny nových prvků, jež do činnosti ministerstva zavedla, nic nezůstalo, nic nestálo jejímu nástupci za navázání.

Na konci své ministerské kariéry a zejména po návratu na původní působiště v Justiční akademii se znova stala terčem nevlídné mediální pozornosti, a to kvůli pochybením a nehospodárnosti, ať skutečným či jen domnělým, jež odhalil po svém návratu na ministerstvo Jiří Pospíšil. Ten údajně našel úřad ve velmi špatném stavu. Mnoho řečí bylo kolem nákupu  hodinek Prim, určených hlavně jako příležitostné dárkové předměty pro významné zahraniční hosty a zejména se přemílala fáma o domněle předraženém tendru na dodavatele technického vybavení pro provozní zabezpečení  trestu domácího vězení, z něhož měl v budoucnu údajně získat značný finanční prospěch nenáviděný exministr spravedlnosti Pavel Němec. Podporován věci neznalým předsedou vlády Petrem Nečasem, pod heslem potřeby „odněmcovat“ ministerstvo spravedlnosti, Jiří Pospíšil tendr zrušil. Rozsah škod, které tím státu vzniknou, si netroufám odhadnout. Je to ostatně předčasné, protože zatím nevíme, jak dlouho bude trvat omezení použitelnosti trestu domácího vězení nedořešením technického zabezpečení, ani kolik na státu vysoudí firmy, které se cítí zrušením trendu poškozeny.

Přestože Jiří Pospíšil kdysi Danielu Kovářovou objevil a dosadil do čela Justiční akademie, a během svého prvního mandátu mezi nimi nedocházelo k neshodám, v nové etapě jejich souběžného působení se jejich vztahy vyvíjely nepříznivě. Paní exministryně nakonec vyvolala další vzrušení v resortu, když na svou funkci resignovala a odchod doprovodila ostrou veřejnou kritikou ministra a jeho spolupracovníků.

Se zážitky, jež sbírá cestou životem, se Daniela Kovářová vyrovnává psaním. V tom ji povzbuzoval nedávno zesnulý spisovatel Arnošt Lustig. Krátce před příchodem na ministerstvo vydala knihu povídek, další již jako ministryně. Se zážitky z působení v ministerské funkci se vyzpovídala knihou Můj flirt s politikou aneb Příručka pro ministryně, která určitou skupinu senzacechtivých pokrytců jistě zklamala: reklamou naznačené doklady o autorčině sexuální nevázanosti se v ní nenacházejí.  

Dnes Daniela Kovářová rozjíždí v Praze svou novou advokátní kancelář, zaměřenou převážně na rodinné právo. Zřejmě se ale od ní lze nadít dalších překvapení. Nasvědčuje tomu skutečnost, že vstoupila do občanského sdružení Šalamoun-Spolek na podporu nezávislé justice ČR, které jí po počátečním „hájení“ velmi ztrpčovalo život neomalenou kritikou některých jejích rozhodnutí. To je ovšem překvapující jen pro lidi, kteří se domnívají, že neshodu ve věcných názorech nutně musí doprovázet vzájemná nenávist. Ve skutečnosti paní exministryně přišla mezi přátele, kteří s ní občas v něčem nesouhlasí, ale přesto ji mají v úctě.

Stala se místopředsedkyní spolku a zapojila se do činnosti přípravou nových stanov. John Bok, unavený šestnácti lety nikdy nekončícího zápasu s justiční svévolí, ji přijal jako vítanou pomocnici. O jejím vstupu se bůhvíjak dověděli odsouzení, a tak do poštovní schránky spolku začaly na její jméno přicházet dopisy z různých věznic s žádostí o pomoc. A v těchto dnech příslušný okruh úřadů obdržel připomínky spolku Šalamoun k návrhu zákona o Generální inspekci ozbrojených sborů, pod nimiž se skví její dekorativní podpis.
 (zde http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011031901)

Odskok od tabulek pro sjednocení výživného na děti k posuzování legislativních záměrů v oboru vnitřní bezpečnosti státu a  trestního řízení a k řešení strastí zoufalců, žijících za mřížemi s pocitem křivdy, není zrovna malý. Skutečnost, že k němu došlo, dává nicméně tušit, že od Daniely Kovářové se můžeme v budoucnu dočkat i dalších překvapení.  

Uložit

Uložit