Z Ameriky...
Žaloudek Petr

Tak jsem se vrátil z Ameriky, přesněji řečeno z Port Richey, jižně od Tampy na Floridě. Je tu trochu jiná situace než jinde na americkém kontinentě. Florida odjakživa patřila mezi nejatraktivnější oblasti USA, vyhledávaná jak americkými, tak zahraničními turisty. Snowbirds – zimní stěhovaví ptáci – tak se označují Američané pocházející z amerického severu, často již penzisté, kteří si v období chladného zimního počasí mohou dovolit pobyt na Floridě, kde je v té době teplo. Říká se tak i těm, kteří po odchodu do penze všechno prodali, za stržené peníze koupili na Floridě dům či alespoň byt a přestěhovali se sem natrvalo. Turisté z celého ekonomicky „silného“ světa vyhledávají Floridu kvůli teplu, moři s jeho krásnými plážemi a četným turistickým atrakcím.

Já sám jsem ji navštívil několikrát, protože tu žije Steve, jeden z mých tří nejlepších přátel. Hodně jsem s ním cestoval, a protože je to rodilý Američan, zavedl mě i na místa, která běžný cizinec nevidí. Navštívil jsem s ním samozřejmě také „atrakce“ pro Američany tak typické, jako Disneyland nebo obrovská nákupní centra Mall, ve kterých je kromě obchodů celá škála podniků zábavního průmyslu,  sloužících nejen  ke zpříjemnění nákupů, ale také k přečerpání  obsahu peněženek návštěvníků do kapes majitelů a nájemců restaurací všeho druhu, kin nebo celoročně provozovaných ledových  ploch.

Od vypuknutí finančně-ekonomické krize před dvěmi lety jsem doma často slýchal o tom, jak nesrovnatelně horší je prý situace v Americe v porovnání s Evropou.  Proto mě nyní zajímalo, jak se Amerika změnila. Skutečnost předstihla moje nejhorší očekávání. Silnice, dříve plné aut a dopravních zácp, byly tentokrát poloprázdné. Kdysi krásně upravené domy a předzahrádky jsou už minulostí. Ale nejsmutnější pro mě byl pohled na záplavu tabulí s nápisy For lease (K pronajmutí)  nebo For sale (Na prodej)  na okraji pozemků, u rodinných či firemních budov. Mnohé objekty nesou zjevné znaky dlouhé opuštěnosti – rozbitá okna, vylámané dveře, zpustlé okolí. Stejné nápisy jsou k vidění také na skleněných tabulích výkladů mnohých prodejen.

Největší šok jsem zažil při návštěvě Mallu v Port Richey. Ten nikdy nevynechám. To co jsem teď spatřil mi vyrazilo dech: obrovská parkoviště před nejznámějšími americkými obchodními  domy jako Sears, JCPenney nebo Dillard's zívala prázdnotou, čím noblesnější obchod, tím méně aut. Při vstupu do některého z oddělení mě ovanula prázdnota. Semtam postávala prodavačka, těch několik zákazníků, kteří vystoupili ze svých  zaparkovaných aut, se v ohromném nákupním komplexu úplně ztratilo. Plné regály, plné věšáky krásných šatů opatřených cedulkami zlevněno,  a nikde žádní nakupující.

Na prodavačky byl také smutný pohled: nejen proto, že jich bylo málo, ale i z toho důvodu, že mnohé z nich byly už opravdu staré dámy, důchodkyně po sedmdesátce, jiné zase cizinky všech barev pleti a jazyků, zápasící s angličtinou. Bylo zjevné, že většina mladých prodavaček byla propuštěna anebo sama odešla kvůli nízkému výdělku. Tento Mall je v celoamerické síti této značky bezpochyby ztrátový, a právě jen ta obrovská síť ho zatím drží nad vodou.

Procházel jsem se po širokých chodbách se svým přítelem, který mi vyprávěl, jak depresivně na něho zapůsobil komplex Mall před Vánoci, tedy v tom čase, kdy sem chodívá více lidí nakupovat dárky a všude vládne radostná předvánoční atmosféra. Tentokrát tu prý bylo ještě méně lidí než právě teď...  Rozpovídali jsme se o nezaměstnanosti v tomto regionu, o nedostatku práce, o rapidním úbytku trvalých přistěhovalců-penzistů  kvůli krachu penzijního fondu v USA.

Ten neradostný obraz mám před očima i nyní po návratu domů, a v hlavě se mi honí různé neodbytné myšlenky, z nichž některé snad stojí za zaznamenání.
Stalo se dnes módou stavět rozsáhlé komplexy budov sloužících jako obchodně-zábavní centra. V bývalých zemích komunistického bloku vyrostly ze země jako houby po dešti. Zatímco až do začátku 90. let končícího století dokázali lidé žít a spokojit se s tím co bylo, po změně režimu jejich nároky prudce vzrostly, silnější než smysl pro kulturu, etiku, krásu, funkčnost a běžné lidské potřeby. Finanční magnáti s jejich potřebou neustále investovat, aby se jim dařilo ještě lépe, si vynašli cesty jak obejít zákony, kdekoho podplatit kvůli povolení jejich megalomanských plánů i tam, kde by žádný slušný, nezkorumpovaný úřad nikdy povolení vydat neměl.

V Americe jsou taková obrovská centra postavena většinou na okraji měst nebo zakomponována do struktury již existujících staveb. V západní Evropě se od jejich budování  dávno upustilo. Na Slovensku a v České republice vane jiný vítr – všechny ty AU-parky, Mirage, Tesca, Kauflandy, Billy, Carrefoury se běžně staví přímo v městských centrech. V minulosti přežívaly celé národy díky kultuře a náboženství, dnes se podle všeho stalo kulturou a náboženstvím břicho. Duch se někam vytratil.

 Neznám údaje o návštěvnosti a rentabilitě uváděných obchodních center ani jak je to s kupní silou Slováků a Čechů,  pohled na vylidněné, bezduché obchodní centrum v Port Richey mi však říká, jak rychle a neuvěřitelně lehce, ze dne na den, se může situace změnit. Hospodářská krize ještě zdaleka neskončila, a světu už hrozí další – krize způsobená nedostatkem energie, ekologická krize, nebezpečí nukleární katastrofy, krize z přelidnění, kterou ani tzv. globalizace není schopná vyřešit. Nikdy v dějinách nežilo na Zemi tolik lidí jako dnes. Pohádka o tom, že naše planeta všechny uživí, je sice krásná a optimistická, ale její uskutečnění už tak optimistické není, protože to by na ní museli žít úplně jinak smýšlející lidé, což je zatím utopie.

 Musela by to být lidská rasa, která by se neřídila egoismem a vlastním sebeuspokojováním, ale altruismem a schopností umět se o svůj nadbytek podělit s těmi, kteří žijí v mizérii. I při vší té humanitární pomoci bohatých zemí, charitativní činnosti náboženských i laických společenství si nejsem jist, jestli se lidé skutečně dokážou dělit...

Nechci končit moralizováním. Je na nás, jak budeme žít. Můj americký přítel,  kněz, mi při jednom z mnoha rozhovorů na téma krize řekl: „Přežije svět vůbec, když lidé přestanou respektovat svoje svědomí? Kdysi formovala svědomí lidí církev. Dnes už svou někdejší moc definitivně ztratila. Kdo se teď místo ní snaží poukazovat na to, co je dobré a co špatné, co by člověk měl a co by neměl dělat, dbát na to, aby se kultivovalo svědomí a zachovávalo desatero, aby člověk respektoval jiného člověka a omezil svoji svobodu tam, kde už začíná ohrožovat svobodu druhého?“

Americký liduprázdný gigant Mall považuji za velké memento, za velký vykřičník, abych si nejen já, abychom si my všichni uvědomili, že to co se tam stalo je realita dnešních dní a že se to velmi rychle a znenadání může objevit i zde.

V rozhovoru o politice, o tom co všechno by člověk měl dělat, aby se v budoucnosti předešlo takovýmto katastrofickým scénářům, Steve vyslovil i tuto silnou myšlenku: „ Je potřebné vrátit se ke skromnosti a k poctivé, slušné práci. Stejně tak je potřebné vrátit se k modlitbě, abychom měli představu a jistotu o tom co je správné, abychom uměli dát věcem smysl a sestavit si správný žebříček hodnot.” Víc už ke svému poslednímu pobytu v USA nemám co dodat.

                                                      Peter Žaloudek, březen 2011, Vídeň

Uložit

Uložit