Bez presumpce neviny se vracíme do středověku se nazývá článek advokáta Aleše Uhlíře, ve kterém reaguje v Prvním internetovém deníku Neviditelný pes na článek bývalé ministryně spravedlnosti Daniely Kovářové: > Jsem ráda, že Otakar T. zemřel <. Protože mě zaujal, tak z něj nejen cituji, ale i na něj odkazuji.

„Ve svém článku Jsem ráda, že Otakar T. zemřel (Neviditelný pes, 28. 3. 2011) vychází bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová v podstatě z presumpce viny. Její přání, aby se O.T. ocitl v pekle, pokud peklo existuje, náleží svou primitivností snad do různých anonymních diskusí, avšak u právničky, která stála na tak vysokém postu v české justici, je přinejmenším nepochopitelné. Ano, stala se hrozná věc, velká lidská tragédie. Nicméně princip presumpce neviny je základním právním pilířem v trestním právu za všech okolností, jinak bychom se vrátili někam do středověku, do časů kata Jana Mydláře.“

☼
„Případ je nápadně podobný jednomu příběhu Friedricha Dürrenmatta, respektive podle něj v roce 1958 režisérem Vajdou natočenému dnes již klasickému filmu Stalo se za bílého dne, který byl krátce po svém vzniku promítán také u nás v českém dabingu. Jeho podobnost (dokonce Anička jakoby byla dvojče andělsky vypadající dívenky Gritli) stojí za zmínku, i když jde pochopitelně „pouze“ o vymyšlený příběh:
Všem známý tulák a zlodějíček (herec Michel Simon) narazí v lese poblíž jedné vesnice ve Švýcarsku na tělo mrtvé dívenky. Vyděšen prchá pryč do nejbližší hospody, kde se z děsivého zážitku křísí žitnou. Automaticky se stává jediným podezřelým a kandidátem na pachatele. Následují úmorné dlouhé výslechy bez kýženého přiznání, v jejichž průběhu se tulák v cele oběsí. Pro všechny je věc vyřízena. Komisař, mající pochybnosti (v podání německé herecké legendy Heinze Rühmanna), je naprosto osamocen. Policejní mašinerie je opojena úlevou, že se věc takto vyřešila. Sebevražda je přece nejlepším přiznáním pachatele, který nemohl unést vědomí toho, co spáchal (stejně uvažuje i český policejní psycholog). Policejní komisař, vycházející z dívčiny týden staré kresby, se pouští do soukromého pátrání. Jeho známý psychiatr mu modeluje možný profil vraha. Podle něj pachatel takového činu nemá vlastní děti. Nakonec pátrání končí odhalením pravého pachatele, majícího na svědomí podobné činy spáchané v různých kantonech.“


„O.T. pachatelem být mohl, ale také nemusel. Jeho sebevražda v cele vazební věznice je jen dalším, stěží výmluvami vězeňské služby omluvitelným selháním v tomto podivném případu.“



Článek doporučuji k přečtění zvláště těm, kteří mají stejný názor jako bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. Najdete ho zde.