Již před lety jsem začal nazývat Českou republiku Absurdistánem. Nebyl jsem ovšem první ani jediný. S odstupem se mi zdá, že to tehdy bylo možná trochu předčasné. Ale teď mám pocit, že nepochybně nastal pravý čas pro toto označení.

Česká politika stále častěji připomíná absurdní divadlo, jehož zápletky by byly komické, kdyby nebyly k pláči. Nerozumí jim herci, neviditelný režisér, o publiku nemluvě a vlastně se ani neví, kdo tu bláznivost vymyslel. Jednotlivé kusy mají společnou přednost: jejich sledování začne rychle nudit. Když diváci zjistí, že je to zase o ničem, odvracejí se od jejich sledování k všednímu životu, a to je dobře: někdo přece musí ty šašky na jevišti živit svými daněmi.

Politické elity (jsou-li to tedy elity) se zabývají rozplétáním zápletek předváděných frašek a často a rády si v nich přímo zahrají, takže na užitečné části obsahu politiky jim mnoho času a energie nezbývá. Zarážející je, s jakou ochotou se i lidé zdánlivě rozumní nechávají znova a znova vtahovat do reje bláznů a reagují na podněty, jichž by si neměli všímat.

Čím jsme dále od Sametu, tím více politika ztrácí povahu služby veřejnosti a stává se působištěm vychýlených osobností, u nichž nad veřejným zájmem vítězí touha po moci, po prebendách, ctižádostivost, předvádivost, a navíc jim chybí vize a ideály. Požadavek, aby uchazeči o účast na výkonu veřejné moci procházeli psychologickým a psychiatrickým vyšetřením, se při pohledu na některé z nich jeví plně opodstatněným.

Metody boje o moc jsou stále tvrdší a používané prostředky stále neobvyklejší. Všední záležitostí se stala kriminalizace a vyvolávání skandálů, podložených v nejlepším případě polopravdami. Na přátele se již nedá spoléhat, protože i ti zdánlivě nejvěrnější se dají koupit, svést, nebo vydíráním přimět ke zradě. Svědčí o tom zástup čelných politiků, „zaříznutých“ svými nejbližšími, který se utěšeně prodlužuje. Právě teď by k nim někdo rád přidal Víta Bártu, postrach uchazečů o státní zakázky v oboru výstavby dopravní infrastruktury.

Z hlubin politických vrstev se v nepravidelných intervalech vynořují podivná individua, přinášející bubliny znepokojujících odhalení, jež po řádném prověření splasknou a zmizí, zanechávajíce za sebou pouze odporný puch a rozvrácené mezilidské vztahy.

Opozice se chová zcela neodpovědně. „Sestřelení“ Topolánkovy vlády v půli úspěšného českého předsednictví se sice jako vrchol neodpovědnosti zatím nepodařilo ničím překonat, ale o to častěji vykřikují opoziční předáci o nutnosti odvolat toho nebo onoho ministra nebo přivodit pád vlády. Vystřídání ODS sociální demokracií by přitom k zlepšení poměrů nevedlo, protože obě velké strany mají podobné nectnosti a slabiny.

Neklid na politické scéně umocňuje vstup stran, které nemají tradici. Zatímco TOP 09 ovládají z velké části lidé, kteří mají zkušenost z působení v „tradičních“ politických stranách, a chovají se proto téměř standardně, strana Věci veřejné je enfant terrible české politiky. Je „neusazená“, její představitelé nemají za sebou dlouhodobou politickou zkušenost, veřejnosti jsou většinou celkem neznámí a neví se, co se od nich dá čekat. Proto se často chovají překvapivě a pouštějí se do věcí, jimž by se „velké strany“ nejspíš vyhnuly, protože mají svázané ruce „politickou korektností“ a zejména různými závazky, jež by v případě zveřejnění nevypadaly dobře. Zběsilost, s kterou se vedou různé útoky na Věci veřejné obecně a na některé jejich představitele zvlášť, svědčí o tom, že strana roste v pověstnou „štiku v rybníce“, a již během svého dospívání ledaskoho nepříjemně pokousala. Tohle kapři v zabahněném rybníce české politiky skutečně nepotřebovali.

Bláznivé poměry jsou ideálním prostředím pro bulvární novináře, kteří lapají po vznikajících skandálech, rozvíjejí je, obohacují o nové prvky, a když začínají nudit, opustí je a hledají si nové hračky. Není-li žádný skandál na obzoru, určitě se nějaký narodí v některé „investigativní“ redakci.

Politici jsou proti svodům účasti na mediálních hrátkách zcela bezbranní. Nedokáží si jich nevšímat, protože se v nich  „zviditelňují“. Věří, že si tím zajišťují opětovné zvolení. Snad si ani neuvědomují nesmyslnost různých skazek, které oživují krátké období vládnutí  Nečasovy vlády. A tak jejich symbioza s novináři nabývá povahy skandalizačního perpetuum mobile.

Pokud by politický život ovládali lidé, nedeformovaní nakažlivými stereotypy chování politiků, skandalisté a bulvární investigativci by rychle přišli o svůj každodenní chléb. Například „kauza Škárka“ by se nemohla rozvinout do současných obludných rozměrů, v nichž předseda vlády žádá po straně Věci veřejné její vysvětlení, a komentátoři soudí, že hrozí rozpad vládní koalice, kdyby se její pozorovatelé řídili zdravým selským rozumem: s člověkem, jenž se chová jako Jaroslav Škárka, by se nikdo nebavil. Slitujme se: možná je nemocen a rozruch by skončil po jeho umístění v psychiatrickém zařízení. Ale je-li zdráv, po rychlém vyloučení ze strany a poslaneckého klubu by již o něm nikde nepadlo ani slovo. Je to blízký přítel Víta Bárty, který náhle bez výstrahy podnikl zákeřný útok na jeho politické postavení. Bez výčitek svědomí od něj přijímal po několik měsíců značné peněžní obnosy. Svou čestnost  dokládá hrdinským prohlášením, že tyto peníze dodatečně zdaní, ač probuzené mravní pohoršení by mu mělo velet, aby je dobrodinci vrátil. Po náhlém prozření oznámil novinářům, že jej Vít Bárta uplácel, ale vzápětí to popřel a následně znova potvrdil. Nakonec zanesl na policii obálku se  170 tisíci korun, na které mají být pouze jeho a Bártovy otisky. Vzhledem k povaze své práce ve straně může mít takových obálek plnou zásuvku a na bankovkovém papíře se otisky nedají vždy prokázat.

Škárkovy výpovědi a chování jsou naprosto nevěrohodné. Nestojí za pozornost. Přesto si na nich budou vydělávat četní hlídací podvraťáci demokracie, politici o nich povedou neplodné debaty. Dojde k dalšímu rozkolísání vládní koalice. Na prověřování Škárkova udání bude mařit čas policie a státní zastupitelství.

Mimo to Škárka nebo jeho „vodič“ celou hru nedomysleli. Trestný je nejen ten, kdo úplatek dává, ale i ten, kdo jej přijímá. Mimo to úplatkářství má povahu trestného jednání pouze tehdy, slouží-li k ovlivnění věci veřejného zájmu. Nejsem si jist, zda loajalitu k vedení politické strany a mlčenlivost ve věcech jejího financování by soud uznal za věc veřejného zájmu, požívající trestněprávní ochrany.  Zacházení s pojmem „uplácení“ v souvislosti s „kauzou Škárka“, jehož jsme svědky, považuji za poněkud lehkovážné.

A nemluvím o tom, že není vůbec jisté, že Jaroslav Škárka prokáže pravdivost svých tvrzení, s nimiž zde pro jednoduchost zacházím jako s „pracovní hypotézou“.   

  „Kauza Škárka“ odpoutala dočasně pozornost od „aféry Promopro“, která hrozila novou explozí v tomto týdnu. Také u ní najdeme některé prvky, pozorovatelné na „kauze Škárka“. Do řady „zaříznutých politiků“ má být zařazen Alexandr Vondra, nepohodlný svým zájmem o loupeživé podnikání zprostředkovatelů zbrojních zakázek a jejich spoluhráčů v řadách české armády. Při bližším pohledu je zřejmé, že aféra je vykonstruovaná. Nezpochybnitelné je pouze selhání aparátu Úřadu vlády ČR a dalšího úřednictva, které zajišťovalo provoz českého předsednictví.

Bere se za prokázané, že Alexandr Vondra je odpovědný za to, že zakázka za půl miliardy byla firmě ProMoPro zadána bez výběrového řízení. Ve skutečnosti v době uzavření smlouvy šlo o zakázku za 80 milionů korun. Je zřejmé, že kdosi vykalkuloval náklady na provoz českého předsednictví proklatě nízko. Není zřejmé, zda se zde projevila neprofesionalita úředníků, kteří vypracovali rozpočet akce, či zda záměrně rozpočtové náklady podhodnotili, aby snáze přesvědčili ředitele Úřadu vlády, že může smlouvu podepsat.

Mirek Topolánek ve snaze „podtrhnout“ Alexandru Vondrovi stoličku přiznal, že vláda věděla o překračování původně schváleného rozpočtu, ale nevysvětlil, proč je jako předseda vlády strpěl. A už vůbec se nemluví o tom, že část utrácení proběhla za panování vlády Jana Fischera a řízení českého předsednictví ministrem Štefanem Fülem. Kupodivu opozice nevolá po stažení obou pánů z jejich teplých míst v Londýně a Bruselu.

Nikdo z kritiků činnosti Alexandra Vondry zatím nesdělil veřejnosti, která jiná firma kromě ProMoPro na českém trhu byla způsobilá komplexně pokrýt potřeby českého předsednictví. Pokud by neexistovala, výběrové řízení by zjevně bylo zbytečnou formalitou.

Překvapuje mě jistota, s kterou předseda poslaneckého klubu TOP 09, poslanec Petr Gazdík, jinak vždy působící dojmem rozumného člověka a uklidňujícího činitele, najednou ví, že zakázka byla předražená. Nebyl zveřejněn výsledek žádného auditu, z něhož by takový závěr vyplýval na základě srovnání s cenami jiných možných dodavatelů.

Tvrdí se, že stát neví, co dostal  za polovinu utracených peněz. Zvláště ve vztahu k obrovské údajně ztracené částce to zní neuvěřitelně, protože v normálně řízené firmě by někdo prováděl přejímku dodaných služeb, a dokonce se to prý dělo. Ministr určitě nechodil počítat dodané mikrofony, obrazovky a měřit kilometry natažených kabelů a faktury podpisovala jeho náměstkyně. Nepřímo se zde obviňuje dodavatel, že si neoprávněně fakturoval  přibližně dvojnásobek dodaných výkonů. Nebyl ovšem zveřejněn žádný důkaz, že se tak stalo. Pokud by se to prokázalo, spoluviníkem s vyšší mírou odpovědnosti by byl vládní aparát, který prováděl nedbale přejímku fakturovaných služeb.

Velké vzrušení vyvolává zjištění, že ProMoPro z tržeb zaplatila velkou částku svému zahraničnímu subdodavateli, který pak peníze převedl na další podnikatelský subjekt s účty v Rakousku. Tam je nechalo ministerstvo financí zablokovat. Podezřelé je zpoždění, s kterým banka nahlásila finančně-analytickému útvaru ministerstva financí podezřelou transakci a zatím nebylo vysvětleno, co je na samotné skutečnosti nezákonného. Již dávno jsme přestali být státem s řízeným devizovým hospodářstvím a jsme členy mezinárodního společenství, k jehož charakteristickým znakům patří volný pohyb peněz, zboží a osob po jeho celém území.  

Mám obavy, že po splasknutí všech bublin „aféry ProMoPro“ jejím jediným výsledkem bude náhrada škody za neoprávněné blokování peněz na rakouských účtech.

A posléze nerozumím tomu, proč má Alexandr Vondra odstoupit z Nečasovy vlády, když „aféra ProMoPro“ je zčásti malérem vlády Topolánkovy a zčásti vlády Fischerovy.  Zvlášť, když není v této vládě jediný, kdo by pro různá podezření z minulosti mohl být zpochybňován.

Pod nánosem bahna z obou výše zmíněných skandálů zcela utichl zájem o problémy Martina Bartáka, jenž po dlouhém neplaceném volnu nakonec na vlastní žádost opustil funkci náměstka ministra financí. Také v jeho případě média servírovala veřejnosti virtuální obraz, který byl od materiální pravdy dosti vzdálen. Říká se, že si Martin Barták měl před lety říci ve Washingtonu americkému diplomatovi Williamu Cabanissovi o úplatek. Ve skutečnosti William Cabaniss již tehdy nebyl diplomat, ale pouhý statutární zástupce Američany vlastněné nepříliš významné firmy Tatra a.s.. Pojem „americký diplomat“ zní ovšem lépe, pro účely skandalizace je vhodnější. Je již také známo, že William Cabaniss porušil přísný americký protikorupční zákon tím, že událost neoznámil tamním úřadům. Pokud by byla zkazka o žádosti o úplatek pravdivá, navodila by otázku, proč jejím utajením William Cabaniss riskoval střet se zákonem. Posléze se stále v médiích šíří tvrzení, že Martina Bartáka kvůli této věci vyšetřuje policie. Proto jej Miroslav Kalousek odeslal na neplacenou dovolenou až do skončení vyšetřování.

Ve skutečnosti Martin Barták po více než čtyřech měsících vyšetřování  nebyl dosud obviněn a  figuruje jako svědek v řízení, které se týká podezření na uplácení v Tatře Kopřivnice a vyšetřují je orgány Severomoravského kraje. Zavání to průtahy, jež nemusejí být náhodné.

Vyšetřování dozoruje státní zástupce KSZ Ostrava Dušan Táborský, zapsaný v „Pospíšilových seznamech“. Pokud by v Ostravě probíhalo proti Bartákovi prověřování podle trestního řádu, bylo by to podivné, protože pro vyšetřování trestných činů, spáchaných v cizině, jsou místně příslušné pražské orgány. A z nedávné minulosti víme, že v předání věci místně nepříslušným orgánům bývá skryto čertovo kopýtko.

V každém případě v nejbližších dnech se nebudeme nudit a absurdistánský ráz státu se bude dále zvýrazňovat.