Bernard Goldberg: autor příběhu, který je americkým médiím nepříjemný

Hlavní americké deníky a televizní stanice jsou silně LEVICOVĚ ZAUJATÉ. Vědí to všichni čtenáři a posluchači, novináři si to nejsou ochotni přiznat. Já to však mohu potvrdit, protože jsem mezi nimi pracoval a vím, jak to v redakci chodí.

Takové je poselství knihy Bias (česky Jak novináři manipulují) bývalého významného reportéra televize CBS, Bernarda Goldberga. Před dvěma lety ji vydalo i české nakladatelství Ideál a nedávno ji pak doplnilo o další knihu téhož autora (Arogance). První i druhá kniha se hned po svém vydání staly ve Spojených státech bestsellerem a autora vynesly mezi citované celebrity.

JAKO DYNAMIT

Jejich vydání působilo jako dynamit. Svědectví je silné proto, že sám Goldberg není žádný pravičák. Právě naopak. Vyrostl v dělnické rodině a sám se dosud považuje za staromódního liberála a k některým levicovým myšlenkám se nadále hlásí. Kritizující levičák Goldberg je tak pro média větším nebezpečím než kritika od jakékoli pravicové osobnosti.

To vše přineslo novináři sympatie americké veřejnosti, takže na téma zaujatosti médií začal psát knihy a přednášet. Jeho tvrzení nejsou nijak převratná: média jsou pokrytecká, píše autor, a manipulují veřejným míněním, když své zprávy z důvodů politické korektnosti přibarvují. Prodávají jen takové příběhy, které se hodí a jež veřejnost (dle jejich úsudku) vyžaduje. Zdaleka nesdělují všechna fakta a jindy je zase míchají s polopravdami.

Novináři si informace neověřují, ale často spoléhají na údaje od jednotlivých nátlakových skupin, jejichž motivace je přitom zcela odlišná. Výsledkem je často směsice nepravdivých informací a manipulativní reportáže. Kromě toho pranýřuje i nesnášenlivou aroganci novinářů, jejich elitářství a pohrdání obyčejnými Američany.


ŽIVOT V GHETTU

Goldberg se také snaží odpovědět na otázku, proč americkým novinářům jejich levicové názory připadají tak přirozené. Žijí totiž v uzavřeném světě, odpovídá si, obklopeni (což platí hlavně pro New York) stejně smýšlejícími, takže si svoji levicovou zaujatost ani neuvědomí.

Goldberg však vidí zaujatost (bias) ne jako výsledek levicové konspirace, ale důsledek víry jednotlivých žurnalistů, že jejich názory jsou morální a správné. Jinými slovy, média jsou levicová, protože je tvoří lidé, již sami uvažují levicově, aniž by si to chtěli připustit. "Zkrátka a dobře, jde o lidi, kteří sami na sebe pohlížejí jako na fantasticky charakterní a dokonale vznešené jedince. Jsou to ve skutečnosti slušňáci, již se snaží udělat svět lepší."

Případy levicové zaujatosti médií rozdělil na několik kapitol podle společenských témat, kde se liberální předpojatost ve Spojených státech nejvíce projevuje - věnuje se tak tématu homosexuality, rasové problematiky, pozitivní diskriminace, feminismu, potratům, nadržování levicovým politikům, otázkám držení zbraní, válce v Iráku či sexuální výchově.

CO NEDOMYSLEL

Knize by se na druhou stranu dala vytknout určitá naivita autora. Je bláhové věřit, že se vše změní tím, když novináři "půjdou do sebe" a začnou psát objektivněji. Tomu snad nevěří ani Goldberg a své rady v knize Arogance předkládá spíše jen proto, aby nemohl být obviněn z toho, že pouze nadává a kritizuje.

Goldberg v drtivě většině svého textu politickou korektnost médií popisuje, aniž by více vysvětlil, kde se v Americe vzala, co je její příčinou a z jaké ideologie vychází. Čtenář tak je na každé stránce pohoršován dalšími a dalšími případy záměrného matení veřejnosti, ale nechápe, odkud tato manipulace bere své kořeny.

Goldbergovu Aroganci tak je dobré číst spolu s další knihou, která nedávno na českém trhu vyšla a politickou korektností se zabývá i z hlediska jejího původu. Mám na mysli titul Úprk rozumu, tentokrát od britského novináře Anthonyho Browna.


Možná je to proto, že Goldberg sám opravdu věří tomu, že jsou média levicová jen proto, že v nich jsou náhodou lidé s levicovým viděním světa. Pokládá to za jakousi náhodu, ale nepřizná si, že jde vlastně o výsledek jedné strategie a že levice ve svém dlouhém kulturním tažení institucemi, které začalo v šedesátých letech, většinu médií ovládla.

Právě proto jsou jeho doporučení nereálná, protože levice své vydobyté pozice neopustí pro Goldbergovy modré oči. Současně se nevzdá své platformy jen proto, že Goldberg apeluje na morálnost a novinářskou etiku.

Reflex 07/2010