Národní galerie: konkurz opět ve slepé uličce
Jana Dědečková

     Ministr kultury Jiří Besser udělal ve středu 13. dubna 2011 po několika měsících ve věci Národní galerie velmi rozumnou věc: odtajnil výběrovou komisi a oficiálně potvrdil jména přihlášených. Ukázalo se, že i nepotvrzené zprávy mívají v Čechách přinejmenším v odborných kruzích ke skutečnosti často velice blízko: z šesti externích členů komise znala odborná veřejnost pět předem a o žádném dalším místě nespekulovala, ze čtyř přihlášených vyplula dávno před otevíráním obálek na povrch tři dodatečně potvrzená jména a čtvrté bylo naopak velkým překvapením patrně pro všechny zúčastněné.

     Ministr udělal moudrou věc. Zveřejněním jména čtvrtého účastníka učinil přítrž té části divokých pověstí, která se v tomto případě ukázala být neopodstatněná. Věci samotné přesto příliš nepomohl. Celé výběrové řízení bylo totiž od počátku koncipováno nešťastným způsobem a více než měsíc planých spekulací mu na věrohodnosti také nepřidal. Jmenováním čtyř ministerských úředníků do výběrové komise současně s tím, že externí členové jsou názorově rozděleni na dva tábory, pak ministr Besser dal jasně na vědomí, že je pevně odhodlán ponechat si rozhodující slovo. Externisté ve výběrové komisi tak v lepším případě budou mít poradní hlas, v horším poslouží jako stafáž. Stav více než měsíc po uzávěrce přihlášek tomu odpovídá a lze očekávat, že ani toto výběrové řízení nepřinese očekávaný výsledek. Proč?

     Vypsat podobné výběrové řízení v rozporu s míněním odborné komise, kterou k tomu účelu o čtyři měsíce dřív jmenuji, to nelze při nejlepší vůli pokládat za dobrý nápad. Beztak vysoká míra nedůvěry v regulérnost konkurzu mezi relevantními uchazeči dále poklesla po zprávě, že se ministerská komise pro otázky galerií ministerstvem zřizovaných od podmínek výběrového řízení ostře distancovala. Výsledkem je, že v ministrově kouzelnickém cylindru zůstala jen čtyři jména,  nichž patrně ani sám šéf rezortu nemůže být příliš nadšený. Tři pány Besserovi předvybral jeho předchůdce Václav Riedlbauch a čtvrtý je – doufejme – pouze do počtu. Seznam uchazečů není příliš veselý. Převzato bez úprav z tiskové zprávy ministerstva:

prof. PhDr. Ing. Jiří Fajt, PhD.
Ing. Vladimír Rösel
Mgr. Marek Pokorný
PhDr. Michail Odarčenko, CSc.

     Nuže, výčet v tiskové zprávě ministerstva obsahuje formální chybu hned na prvním řádku: ve smyslu platné české legislativy není Jiří Fajt profesorem a pokud vím, tak jeho v Německu získaný titul „Dr. hab.“ odpovídá české docentuře. Tato formalita však nehraje žádnou zásadní roli. Po řediteli Národní galerie je nutno žádat, aby prokázal dvojí kvalifikaci: odbornou a manažerskou. Tuto podmínku z dané čtveřice splňuje jediný uchazeč, Marek Pokorný. Jiřímu Fajtovi rozhodně nelze upřít odbornou kvalifikaci, ale o jeho manažerském působení v Národní galerii i jinde existuje až příliš mnoho dokladů na to, aby by mohl být vhodným kandidátem na jakoukoliv odpovědnou řídící funkci ve veřejném sektoru. Vladimír Rösel je nesporně zdatným manažerem, ale nedisponuje odbornou kvalifikací, která by z něj činila vhodného uchazeče o podobný post. Michail Odarčenko pak, obávám se, postrádá v tomto smyslu kvalifikaci odbornou i manažerskou. Toto rozložení sil nedává mnoho možností pro výběr dobrého ředitele podobné instituce.

     Po více než roční zkušenosti a  po mnohaměsíčním systematickém shromažďování informací o Národní galerii jsem stále hlouběji přesvědčena, že problém ve skutečnosti netkví ani tak ve výběrových řízeních, ale v ní samotné, přesněji řečeno v tom, že v sobě slučuje dvě v principu neslučitelné instituce. Hledání vhodného ředitele se pak nutně podobá pokusu o kvadraturu kruhu. K tomu se ještě vrátím v následujících dnech. Bohužel, při analýze skutečného stavu Národní galerie a jeho příčin neselhává ani tak ministerstvo kultury, které navenek nese odpovědnost za její činnost, ale tzv. odborná veřejnost, tedy lidé, kteří by naopak měli aktivně hledat vhodná řešení a navrhovat je. Obávám se, že velké části ministrovy „zainteresované veřejnosti“ nevidí ani zcela zjevné příčiny dlouholetých problémů, které Milan Knížák neodstranil, ale pouze od nich odvedl pozornost. Důsledkem jsou nesmyslné žabomyší války, vedené na základě předsudků a neznalosti a zcela pomíjející skutečné a tíživé problémy Národní galerie.
 
     Nasvědčuje tomu i anketa, kterou v pondělí 18. dubna 2011 přinesla Mladá fronta DNES na s. 11. Ještě se k ní vrátím podrobněji, ale teď musím především zmínit, že dokládá děsivě nízkou úroveň veřejné odborné debaty o Národní galerii, pokud je v tomto případě slovo „odborné“ vůbec na místě. Všichni oslovení prakticky bez výjimky totiž jasně prokázali nejen to, že o reálném stavu galerie nic nevědí, ale také to, že je ve skutečnosti vůbec nezajímá. Hloupost a předpojatost jsou snad ty nejslabší výrazy, které v této souvislosti mohu vyslovit. Jediné alespoň částečně věcné odpovědi v tomto případě pocházejí od Mileny Bartlové a Marty Smolíkové, ale obě buď nesměle naznačují to, co by mělo být řečeno mnohem důrazněji (mám na mysli prof. Bartlovou), nebo mají pravdu, ale pouze v podružných otázkách (Smolíková). Všechny ostatní odpovědi jsou pak bohužel už jen banality nejhrubšího zrna, obecná a bezobsažná tvrzení, která lze aplikovat na cokoliv, nebo dokonce výroky, které se zcela míjejí s realitou.

     Snad by měla redakce MF DNES napříště nechat oslovené nejprve složit jednoduchý faktografický test o Národní galerii, v němž by museli osvědčit alespoň elementární znalost reálií, a teprve potom je žádat o nějaké názory. Jestliže vzápětí po divácky neobyčejně úspěšných výstavách Batlinerovy sbírky či Roelandta Saveryho, které byly kompletně postaveny na exponátech z významných zahraničních sbírek, nehledě už na právě skončenou monumentální škrétovskou výstavu, která byla výsledkem několikaleté soustavné spolupráce s desítkami významných zahraničních institucí, může někdo s vážnou tváří žádat „obnovení kontaktů s evropskými a světovými institucemi,“  jak to učinila např. Magdalena Juříková, pak to svědčí o tom, že chyba v tomto případě opravdu není v Národní galerii. Petru Fischerovi z České televize zase vřele doporučuji, aby si zjistil, kolik a jakých programů pro základní i střední školy Národní galerie realizuje a jakou „nabídku pro děti“  poskytuje. Patrně bude překvapen, protože z dikce jeho požadavků usuzuji, že o tom neví ani tolik, co laický návštěvník zjistí během jedné procházky expozicemi. Na druhou stranu: jaké kvalifikované informace lze očekávat od tradičně tendenční České televize?

     O výběrových řízeních na ředitele galerií v České republice by se už dal napsat román, ale zda se šťastným koncem, to je zatím ve hvězdách. Aféry tohoto typu se zdaleka netýkají jenom Národní galerie v Praze, ale třeba také kutnohorského GASKu, kde server Artalk (ZDE) odhalil plagiátorství poměrně drsného ražení, jak se zdá. Mezi výběrovým řízením na ředitele GASKu a loňským konkurzem na generálního ředitele Národní galerie však existuje nejen ta souvislost, o níž v těchto dnech píše denní tisk, ale také další, která dosud pozornosti novinářů unikala. Podrobnosti přinese Virtually v nejbližších dnech.

___________________________________________________________________________________