„Sytils mne pelyňkem a medem…“
Josef Mlejnek

(Krátký portrét Czesława Miłosze)



Básníku Czesławu Miłoszovi (1911-2004) bylo dopřáno dožít se mimořádně vysokého věku, a sám se rád také připodobňoval ke starým japonským malířům, kteří o sobě po devadesátce tvrdili, že se naučili trochu malovat. Ve svém životě viděl na vlastní oči a na vlastní kůží pocítil obě světové války, byť tu první vnímal ještě dětskýma očima. Prožil vzestup a pád dvou totalitních impérií a jako exulant přežil ve Francii a později v USA i válku třetí, „studenou“, po jejímž skončení se mohl vrátit do své vlasti a prožít v ní poslední více než desetileté umělecky velice plodné období života. Svoji zkušenost a vnitřní boj s „démonem souhlasu“ totalitního pokušení vyjádřil v knize Zotročený duch (1953), která vyšla o nějakých čtyřicet let později také česky. 


Czesław Miłosz obdržel v roce 1980 Nobelovu cenu za literaturu. Ve své řeči ve Švédské královské akademii podrobil tvrdé kritice poválečné rozdělení Evropy, při kterém, kromě jiného, zmizely z politické mapy našeho kontinentu tři baltské země, a tedy i jeho rodné Litvy politické mapy našeho kontinentu. Nobelovská řeč ovšem nebyla pouhý politický manifest, ale je klíčem k básníkovu dílu i údělu. Miłosz bývá většinou uváděn jako polský básník, on sám sebe však často charakterizoval jako litevského básníka polského jazyka, a o svému původu prohlašuje: „Je dobré narodit se v malé zemi, kde je příroda lidská, na míru člověka, kde v průběhu staletí společně žily různé jazyky a různá náboženství. Mám na mysli Litvu, zemi mýtů a poezie.“ Polský jazyk a litevská obraznost však nejsou jediným zdrojem zvláštního napětí a magičnosti jeho veršů: v téže slavnostní řeči připomenul, jaký vliv na něj měla kniha Selmy Lagerlöfové Zázračná cesta, jejíž hlavní hrdina Nils Holgerson při letu na hřbetě housera ocitá ve dvojím postavení: „Letí nad zemí a shora ji dokáže celou přehlédnout jediným pohledem; zároveň však vidí každou její jednotlivost - což můžeme chápat jako metaforu básníkova povolání.“ U básní napsaných za poslední téměř čtvrtstoletí po obdržení Nobelovy ceny zřetelně cítíme, že kromě tohoto synoptického básnického vidění byl Miłosz vybaven také mimořádně citlivým teologickým sluchem. Obojího se mu mělo dostat na úrovni génia. A na svůj vrub a způsob by mohl stejně jako Dostojevskij, o kterém mimochodem napsal řadu vynikajících studií, o Bohu říci: „Celý život mne trápil.“ A věděl by, co říká. Ostatně v jedné básni z poslední doby na Stvořitelovu adresu Miłosz prohlašuje: „Sytils mne pelyňkem a medem.“ Básník však nebyl jen soukromou osobou v tom smyslu, že by se pohyboval v uzavřeném kruhu vlastní intimity, ale jeho vnitřní svět se zároveň stával ozvučnou deskou světa v pohybu - ať už k Bohu nebo od Boha - na pozadí celého dvacátého století, které v sobě nesl.


S postupujícím věkem neztrácely jeho básně na síle, měnila se pouze perspektiva, neboť nakonec už nebylo kam ustoupit - ani dopředu ne. Zvláštní místo zaujímá v té zcela poslední Miłoszově tvorbě poéma Orfeus a Eurydika zařazená do Posledních básní. Dva roky před vlastním odchodem se Miłosze, podobně jako biblického Joba dotkla ruka Páně, když po krátké těžké nemoci zemřela jeho druhá žena Carol Thigpenová (1944-2002). Při vší zraněnosti a bolesti v ní není ani špetka sentimentality nebo nečistého vzdoru. Velebáseň, jeden z vrcholů již tak zcela mimořádného básnického díla. A také vyznání, proti světu, za který Kristus neprosil a jehož sláva je pomíjivá, „o tom, že skládal svá slova proti smrti/a že žádným svým rýmem nevelebil nicotu.“

***

Poznámka: V Polsku je letošní rok rokem Czesława Miłosze, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1980, který by se 30. června dožil sta let. V Polsku, v USA, kde prožil více než třicet let, ale i jinde se letos koná řada mezinárodních konferencí. Jsem rád, že jsem k básníkovu jubileu mohl přispět překladem jeho deníku z let 1987-1988 nazvaném Myslivcův rok, a posmrtně vydané sbírky Poslední básně, která v nejbližších dnech vyjde v nakladatelství Triáda. Deník vydá v červnu nakladatelství Host v Brně. Čtenářům Virutally přeji požehané Velikonoce a dovoluji si jim předložit několik básní z Miłoszovy poslední sbírky.




V posádkovém městě



V posádkovém městě tíseň a stesk po metropolích.
Kinematograf hučel, promítal sny
o Gretě Garbo, Rudolfu Valentinovi.
Ale zde jen rachot selských povozů
v den trhu, nuda a mouchy v cukrárně.
Básníci si půjčovali avantgardní časopejsek
s kubistickým portrétem a s manifestem o metafoře,
který sepsal kdosi navrátivší se z Paříže.
Básně psali pastuškové i žáčci melameda
za umcacání trumpet při defilé a zpěvu procesí,
příliš pokrokoví, než aby se sami zabývali náboženstvím.
Prašné cesty, po nichž pobíhaly vyplašené slepice.
Salča, Zuza a Rebeka si broukaly tango a zkoušely klobouky
vytvarované podle poslední módy.
A já tam byl, tamější pivo pil,
v mém dávném životě elegána a snoba.


(srpen 2003)



V mlze



Kéž by někdo z toho všeho něčemu rozuměl!
I kulhavec však běžel s všemi, jak nejrychleji uměl.

Při podobné všeobecně rozšířené nechápavosti
skutečnost se záhy jeví jenom jako stín.

Moc tu chyběl nějaký ten svatý Tomáš Akvinský,
povolané aby učil z knížky pro kurs začátečnický.

Jistě, kdesi v dáli moc církevní dále svou si vedla,
ale co s ní, když bloudící vyvést z tmy nesvedla.

Běželi jsme, ba tančili, lidičky nešťastní,
co dělat, když prázdno kolem i v hlavě vlastní?

Civilizace nakřáplá je jak hrnec hliněný,
pozorujem se úkosem muži i ženy.

Děti na svět přivádíme jen tak mezi slovy,
na vesnici je to stejné jako v metropoli.

Učili mne, že vždy starších na úsudek zeptat se máme,
jak ven z toho, poraďte nám, pane Adame.

Pravda, je to dávno, kdy letěly foxtroty
a měna nově zaváděná se jmenovala zlotý.

Na divadlech se dával kus Bolševik v polském domě,
kdo by tušil, že to bude pravda v čase přítomném!

Pak už zbyly oči pro pláč, plačky, lamentace,
neb na věc šla krátce vzato generálská láce.

A nechť v tobě, říká Adam, všichni příklad mají,
že tyhlety různé fáze dlouho netrvají.

Že nakřáplý hrnec dá se vyztužit dráty,
byť se za to, co se stalo, alimenty platí.

Že jsou špatným rádcem játra cirhózou stižená.
A netrap se s poezií. Přísluší jí jiná doména.









Želvák



Slunce vystupuje z mlh jako zlatisté zvíře,
rudovlasé, s hřívou z propletenců kadeří.
On ho však nevidí. Nikdy nepohlédne na nebe,
jeho oči zakrývá vypouklé víčko,
dívají se jenom na zem nebo jako tady
na podlahu z parket v domě Janka a Nely v Mentonu.
My jsme druh vysokých poschodí,
svým pohledem obsáhneme nebe a vidíme dál, za oblaka.
S jistou útrpností sledujeme
jeho neohrabanou pochůzku pod židlemi
a jak pořádá zelený list salátu.
Co jen to demiurga napadlo! Vměstnat mezi
dva pancíře ještěří tvar, aby tak byl život
ochráněn před útokem nepoměrně větších dinosaurů!
Ale se zvířátkem se domluvit nelze,
a když náhle začne v horlivém spěchu pobíhat,
je marné mu vysvětlovat, že Jankova bota není
zrovna onou družkou, jež by zasluhovala tu vehemenci.
Trochu s rozpaky pozorujeme
jeho kopulativní pohyby podobné těm lidským
i stružku tekutiny, která se zvolna rozlévá,
zatímco on ustává v pohybu.
Společenství živých, leč neúplné:
Jak se mohou smířit vědomí a nevědomí?
Janek a Nela želváka nechápali.
Pokořovalo je to příbuzenství s ním.
Přáli si být čirými inteligencemi.
Záhy poté zemřeli a v jejich židlích nikdo není.







Lidské příběhy



Jsou to lidské příběhy, pateticky žalostné,
které nikdy nevypovím. Přemýšlím,
co mi v tom bránilo. Možná pochopení,
že každý z nás si v sobě nese určitou pokřivenost
nebo také pečlivě skrývanou nespojitost,
že prozradit ji je stejně netaktní
jako ukázat prstem na hrbáče. Když už
mám být šamanem, musím provádět své rituály
trochu výš a ne níž, než nalézá se člověk.
Kdybych tak mohl být chórem v antickém dramatu
vystupujícím v kamenném odění
a mohl hořekovat nad úskoky Osudu!
Ale mé příběhy by postrádaly monumentalitu:
zmuchlaná prostěradla, porušené přísahy,
drobné lži, použité prezervativy.
A slova mezi ním a ní, ale taková, aby to bolelo,
aby se ten druhý cítil jako do země zašlapané smetí,
zraněný ve své nejintimnější důstojnosti.
Kompromitace ušlechtilých rozhodnutí,
zesměšnění vznešených představ o sobě.
Jejich život je jako vršící se vlna, jež se tříští o břeh.
Pane na Výsostech!
Neponechávej je v propasti, bez Očistce a Pekla,
bloudící labyrintem.
Vlož do mých úst modlitbu
za nás, za ně i za mne,
jenž jsem je měl vyslovit,
ale nevyslovil jsem je.


(2003)

 

___________________________________________________________________________________