Téze a poznámky k rozhovoru v Českém rozhlase 6

Jak dlouho vydrží řešení vládní krize, kterou koalice domluvila v pondělí?

To se nedá s jistotou říci. Vláda téměř jistě „ustojí“ hlasování o nedůvěře, ale její stabilitu „kompromis“ z Kramářovy vily nijak neupevnil. Prvním kritickým okamžikem bude tak zvaná „restrukturalizace vlády“ ohlašovaná premiérem Nečasem na začátek léta.

Ta se buď nebude konat vůbec, nebo se nebude řídit kriterii oznámenými premiérem Nečasem, to znamená jeho hodnocením dosavadní práce ministrů, ale bude záviset na vůli koaličních stran vzdát se „svých“ ministerstev. V obou případech tím opět utrpí kredibilita vlády a tím i její schopnost prosazovat ohlášené a potřebné reformy. Hned zde je zárodek další koaliční krize.

Vyřešily se tím skutečné příčiny?

Nevyřešilo se tím nic. Tato krize nebyla v žádném případě „mediální“, nebo lépe řečeno „jen mediální“ krizí. Měla reálné příčiny a ty zůstaly dodnes neřešeny a řešeny zřejmě vůbec nebudou. Strany koalice se rozhodly krizi neřešit, ale „ustát“ a prodat přijatý kompromis jako řešení. Dalo by se říci, že nešlo o mediální krizi, ale o krizi, pro kterou se má dodatečně hledat „mediální“ řešení – krize má být „odvolána“, její skutečné příčiny odsunuty do pozadí a eventuelně zapomenouty a veřejně a nahlas budou „hledáni“, nalezeni a pranýřováni „viníci“. Prezident, vláda i ODS přijali tézi slečny Kočí o spiknutí „Tluchořovy kliky“ v ODS s rebely Věcí veřejných. Ze zcela nevěrohodných tvrzení v nahrávce rozhovoru slečny Kočí s jejími bývalými stranickými kolegy si vybrali jednu část a té se rozhodli uvěřit, ačkoliv zbytek nahrávky prohlašují (zcela právem) za nevěrohodný a vylhaný.

Nevěrohodná a vylhaná byla zřejmě celá nahrávka, všechna její tvrzení, ale jakýmsi zázrakem se to, co říkala o roli Petra Tluchoře jako jí kontrolované loutky, stalo jedinou pravdou v moři lží. Ve skutečnosti, pokud chceme přijmout její tvrzení o „spiknutí“, museli bychom přijmout a řešit i další tvrzení slečny Kočí – například že „My“, to je „Tluchořovo křídlo ODS“ a rebelové Věcí veřejných „máme justici“ a „Petr“, to je premiér a spolupracující „kmotři“ v ODS mají eminentní zájem na likvidaci oponentů slečny Kočí v její bývalé straně a jiné skupiny kmotrů v ODS. Slečna Kočí a Petr Tluchoř jsou hlavami širokého tři čtvrti roku trvajícího spiknutí proti „čistým“ politikům ve Věcech veřejných a ODS.

Za příčinu krize je vydávána prozrazená nahrávka rozhovoru slečny Kočí a obchodní plán Víta Bárty, který popisuje politické cíle ABL, se má stát pouhou „mediální bublinou“, kterou je třeba nebrat v úvahu a je lépe na něj zapomenout.

Máme zde dvě nahrávky a přiznám se, že pokud mám mezi nimi volit, věřím Vítu Bártovi a nevěřím slečně Kočí. V jejím případě se jedná o snůšku profanit a lží. Zda lhala úmyslně, nebo neúmyslně, není podle mého názoru důležité, v každém případě šlo o lež umocněnou stopovým množstvím polopravd, pravdu v jejích tvrzeních těžko najdeme. Vít Bárta naproti tomu svůj obchodní plán manažérům ABL skutečně předložil, nikdy jej nepopřel, a navíc jej z velké části již realizoval. ODS jeho plán už zcela zřejmě nechce řešit, rozhodla se jej bagatelizovat a zapomenout a bude místo toho pitvat lži slečny Kočí a hledat v nich vybraná zrnka polopravd, která povedou k nalezení „viníka“, kterým má být Petr Tluchoř. Ve volbě mezi realitou průniku Bártovy bezpečnostní agentury ABL do veřejného politického prostoru České republiky a fantastickými tvrzeními slečny Kočí se ODS rozhodla vsadit na fantazii a zapomenout na realitu.

Já vidím zcela zřetelnou časovou posloupnost mezi dvěma nahrávkami a zcela zřejmý neúměr mezi jejich věrohodností, relevancí a důležitostí. Krizi vyvolalo zveřejnění obchodního plánu ABL. Bylo tak šokující, že se i váhavý premiér Nečas rozhodl k u něj nevídané razanci a předal na Pražský hrad demisi Víta Bárty a návrhy na odvolání ministrů ABL.
Vše, co se stalo potom, v následujících dnech a týdnech, nález štěnice v ložnici slečny Kočí a zveřejnění nahrávky jejího rozhovoru s bývalými spolustraníky a nová odhalení o podivném financování Věcí veřejných, jsou skandály, které ať už budou vyšetřeny jakkoliv, nijak neubírají na závažnosti původní a prvotní příčiny krize – existenci obchodního plánu pana Bárty a jeho ABL, ovládnutí politické strany soukromou bezpečnostní agenturou a z velké části realizovaný pokus ABL o narušení ústavního pořádku České republiky.

Tento bezprecedentní plán se nám spin doktoři pokoušejí vymazat z paměti a vykládat celou aféru ABL jako nějakou aféru slečny Kočí, jejímž dějištěm není veřejný politický prostor, ale prostor její ložnice. I tento aspekt si zaslouží pozornost medií a orgánů činných v trestním řízení, které věc vyšetřují. Pozornost medií má být odvedena od politické příčiny krize a odvedena k řešení otázek jejích vztahů, ať už skutečných nebo vymyšlených s Pavlem Drobilem a Petrem Tluchořem. Jde o zcela zřetelnou snahu převést aféru z jedné, velmi závažné roviny politiky a ústavnosti, na jinou, skandální a politicky významnou jen tím, že má zakrýt skutečné a označit a lvům předhodit náhradní viníky.

V konečném důsledku je pro Věci veřejné cílem odvést pozornost od pronikání ABL do veřejného politického prostoru České repuliky a struktur státu a pro část ODS využít krize k vítězství v dlouhotrvajícím vnitrostranickém boji.

Věci veřejné byly obviněny koaličními partnery jako nebezpečí pro demokracii, založila je prý firma ABL, aby se jejich prostřednictvím dostala k veřejným zakázkám. Představitelé Věcí veřejných naopak tvrdí, že přišly proti korupci bojovat a jako strana, které je mimo tradiční klientské vazby, mohou mít úspěch. Kdo má spíše pravdu?

Jsem si jist, že velká většina členů a voličů Věcí veřejných chtěla a chce bojovat proti korupci a že to bylo primárním motivem jejich volby. Nejsem si zdaleka tak jist, že stejný motiv vedl a vede všechny její představitele. Věci veřejné deklarují otevřenost a transparentnost, ve skutečnosti ale jsou naší nejméně transparentní stranou. Za prvé ABL stranu nezaložila, ale ovládla do té doby malou politickou stranu prvního pražského obvodu. Svůj obchodní plán původně ABL nechtěla realizovat na celostátní úrovni, s úspěchem Věcí veřejných ve volbách do sněmovny vůbec nepočítala, jednalo se jí o průnik na pražský magistrát. Na počátku spojení ABL a Věcí veřejných nalézáme zřetelné stopy spojení s částí pražské a středočeské ODS. Media již tehdy psala o propojení Víta Bárty s pány Janouškem, Hrdličkou a Rettigem. Stejná část pražské ODS je již léta tiskem označována za klientelistickou a kmotrovskou a tatáž část pražské ODS je v posledních dnech přinejmenším verbálně velmi aktivní - stačí si přečíst výstupy jejích poslanců.

O tom, že Věci veřejné jako politická divize bezpečnostní agentury ABL jsou nebezpečím pro demokracii, jsem psal již na jaře loňského roku před a po volbách do sněmovny. Věci veřejné a ABL tehdy vyslaly do pražských ulic komanda „strážců veřejného pořádku“, černých šerifů ABL, kteří měli „dbát o pořádek a bezpečnost pražských občanů“. Tehdy jsem jejich jednání přirovnal k dvěma politickým stranám, které v historii vytvořily vlastní bezpečnostní složky a vyslaly do ulic svá komanda – nacistická SA a komunistické Lidové milice. Vím, že se jednalo hlavně o předvolební populistické gesto, ale minimálně to svědčí o vztahu ABL a Věcí veřejných k ústavě a právnímu řádu České republiky.

Věci veřejné tvrdí, že jsou tak demokratické, že o svých politických krocích nechávají hlasovat své registrované příznivce, takzvané „Véčkaře“. Neshledávám na tom nic průhledného a demokratického, v praxi to znamená to že o politice koaliční strany ve skutečnosti rozhoduje úzká skupina v jejím vedení, která organizuje hlasování. Anonymní množina véčkařů nemá právo rozhodovat kdy a o čem má hlasovat, o tom rozhoduje vedení strany. Výsledky hlasování jsou veřejností i hlasujícími véčkaři nekontrolovatelné. Šéfem strany je Vít Bárta, zvolený jako „nezávislý poslanec“ (sám do strany vstoupil dlouho po svém zvolení), který stranu fakticky kontroluje. Financování strany je neprůhledné a je předmětem spekulací a řady obvinění – viz případ poslance Babáka a podpisů na darovacích smlouvách. O vnitřních poměrech strany svědčí i praxe předávání obálek poslancům, vysvětlovaná jako „půjčky“ bez písemné smlouvy, bez úroků a bez termínu splatnosti. Půjčka za tak nestandardně výhodných podmínek je v celém civilizovaném světě považována za úplatek.

V době převzetí kontroly bezpečnostní agenturou ABL vydávaly Věci veřejné na křídovém papíře časopis, který se svým nákladem naprosto vymykal potřebám malé politické strany na Praze 1. Připomíná mi to způsob financování komunistické strany Kanady v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Komunistická strana Kanady, která v té době získávala ve federálních volbách necelé čtyři tisíce voličských hlasů, vydávala ve statisícovém nákladu v několika jazycích časopis, který se nikdy neobjevil na kanadských novinových stáncích, ale celý náklad byl vyvážen do SSSR a socialistických zemí – a na stáncích se neobjevil ani tam. Bylo zřejmé, že časopis a jeho export byl jen penězovodem, kterým sovětští a čeští komunisté skrytě finančně podporovali kanadskou komunistickou stranu.

Je pravděpodobné, že podobný penězovod fungoval i v případě Věci veřejných v době jejich převzetí firmou ABL. Největším a prakticky jediným inzerentem byla ABL a časopis byl bezplatně distribuován do poštovních schránek pražských domácností.

V řadě evropských demokracií vznikají nové strany, často mají zázemí podnikatelů. Je případ Věcí veřejných něčím výjimečným?

Případ Věcí veřejných je rozdílný v tom, že nejde o stranu podporující zájmy podnikatelů, což by samo o sobě nebylo něčím závadným, strany běžně a oprávněně podporují a jsou podporovány určitou sociální nebo zájmovu skupinou, například ČSSD otevřeně proklamuje, že hájí zájmy zaměstnanců. Věci veřejné ale nejsou stranou podporovanou podnikateli, jsou politickou divizí konkrétního podnikatele - v tomto případě ABL a Víta Bárty, jejíž deklarovaným úmyslem je ovládnout politický prostor pro partikulární obchodní zájmy konkrétního podnikatele - bezpečnostní agentury ABL.

Ústava České republiky ve svém článku 5 říká: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů“.

Ani vznik, ani deklarované cíle ani praxe Věcí veřejných jako politické divize ABL nejsou zcela zjevně v souladu s článkem 5 Ústavy.

Nevím, pokud nechci vzpomínat na období nástupu fašistických, nacistických a komunistických stran, o nějaké podobné situaci v evropské nebo naší historii, mohu si vzpomenout jen na korupční aféru z dvacátých let v New Yorku, kde tamnější „betonová lobby“ prakticky ovládla městskou správu a rozhodování o veřejných stavebních zakázkách. Ani tam ale nešlo o plánované ovládnutí politického prostoru nějakou obchodní nebo jinak vyhraněnou skupinou, šlo o prostou korupci, byť v USA do té doby a od té doby nevídaném rozsahu. Velká korupční aféra vedla k pádu jedné celé evropské komise, své velké korupční aféry měla i naše první republika, a korupcí trpí i naše současná politická scéna. S korupcí a nezákonným jednáním se setkáváme denně, tentokrát je to ale poprvé, kdy čelíme cílenému a plánovanému pokusu o zvrat ústavního pořádku.

ODS a TOP 09 do značné míry ustoupily Věcem veřejným, aby udržely většinu ve sněmovně. Měly ale jinou možnost?

Nevím, o jakých možnostech uvažoval Petr Nečas v okamžiku, kdy předával presidentu republiky demisi Víta Bárty a návrhy na odvolání ministrů Věcí veřejných. Velmi pravděpodobně je presidentovi tehdy popsal. Jeho rozhodovací prostor byl velmi zúžen tím, že je president označil za „bezcenné a špatné“ a přijetí demise a návrhů na odvolání podmínil tím, že mu premiér předloží jiný plán – pověstný plán B.

Koaličním stranám tak zbyly jen tři možnosti, „odvolat krizi“, řešit ji jako nějaké přeskupení vlády a posun vládních křesel, nebo podat demisi. Dohoda krizi neřeší, ale „odvolává“. Premiér stahuje své návrhy, krize už není krizí zaviněnou plánem a aktivitami ABL, ale je následkem spiknutí, které je společným dílem slečny Kočí a Petra Tluchoře.

Dohodou v Kramářově vile vzniklo řešení, které není ničím jiným, než malým přesunem vládních křesel a v dosud nejasné míře i kompetencí, kde ministrem dopravy se stává jím jmenovaný náměstek, ministrem vnitra se stává nestraník, majitel jiné bezpečnostní agentury a pro Radka Johna bylo vytvořeno nové křeslo místopředsedy vlády s nespecifikovanými pravomocemi. Jak se jeho pravomoce vypořádají s kompetenčním zákonem a jak je budou vykonávat příslušná zákonem věcně určená ministerstva, je zatím otevřenou otázkou. Krize ale má svou dynamiku a nepochybně bude mít i další vývoj. Zda koalice vydrží pohromadě a udrží většinu ve sněmovně je nejisté. Dohoda se nedotkla podstaty krize, ale má veřejnosti vysvětlit její „odvolání“.

Jak přesvědčivý je argument, že je třeba vládu udržet, protože jinak neprosadíme nezbytné reformy penzí a zdravotnictví?

Tento argument by byl přijatelný a přesvědčivý pouze pokud by výsledkem řešení krize byla jednotná a stabilní vláda, která by k uskutečnění reforem měla potřebnou autoritu a vůli. Již před vládní krizí ale bylo zřejmé, že si koaliční smlouvu a plánované reformy koaliční strany vysvětlují každá jinak. Je možno oprávněně pohybovat o tom, že se jejich názory po krizi sjednotí, že další personální změny, jimiž Věci veřejné dohodu z Kramářovy vily podmiňují, odvolání ministrů Vondry a Kalouska, jednotu koalice nerozbijí a že autorita Petra Nečase, premiéra odpovědného za koordinaci reforem, zůstane dostatečná k tomu, aby dokázal koalici sjednotit a provést složitým obdobím přijímání nepopulárních reforem. Přijaté řešení v sobě nese zárodky dalších příštích krizí a stabilita vlády není upevněna ale oslabena.