Dlouholetý styk s lidmi, kteří spolu obcují v trestním řízení na obou stranách pomyslné barikády, mě vede k pochybnostem o poznatelnosti hlubin toho, čemu zjednodušeně říkáme „lidská duše“.

Za mřížemi jsem potkal několik inteligentních, sebevědomých, krásných žen, které až do osudového střetu se zákonem zvládaly nároky povolání, domácnosti, společenského života, ale naprosto selhaly v obraně své osobní důstojnosti proti domácímu násilí. Dlouhá léta snášely napadání a jiné ústrky ze strany životního partnera, jehož výstřelky nakonec vždy promíjely a dokonce opakovaně odepřely souhlas k jeho trestnímu stíhání. V kritickém okamžiku pak vzaly do ruky zbraň a ať již v přímém úmyslu nebo nešťastnou náhodou způsobily svému trapiči újmu na zdraví nebo jej dokonce usmrtily. Jiné se zapletly do trestné činnosti svých protějšků a dostaly se za mříže jako spolupachatelky. Rozpor mezi jejich inteligencí a celkovou hodnotou jejich osobnosti na straně jedné a nezpůsobilostí bránit svou osobní důstojnost na straně druhé je nepřehlédnutelný.

„Týrané vražednice“ nejsou mým objevem. Důkazem objektivní existence tohoto typu odsouzených a závažnosti fenoménu je zavedení nového trestného činu „zabití“ do trestního zákoníku, platného od 1. ledna 2009. Vztahuje se na případy usmrcení, jehož se pachatel dopustil v silném rozrušení, ve strachu, při obraně proti napadení, popřípadě v reakci na dlouhodobé špatné nakládání ze strany oběti, a uplatňuje podstatně mírnější trestní sazby než v případě „prosté“ vraždy.

Ženy, jež se dopustily trestného činu „zabití“ jsou na tom podstatně lépe než ty, které byly odsouzeny podle starého zákona za vraždu nebo těžké ublížení na zdraví s následkem smrti. Jejich tresty mohou být i poloviční.

Obě skupiny žijí nyní ve věznicích vedle sebe. Ty přísněji potrestané přemýšlejí o tom, že pro ně přišla novelizace trestního zákona pozdě, a pokoušejí se o přehodnocení svých rozsudků v novém řízení. Která uspěje, odchází na svobodu i o několik let dříve.

To jsou ale jen naprosté výjimky: naprostá většina postižených nemá procesní nástroj, jímž by se domohla obnovy procesu. Pomoci by mohl ministr spravedlnosti větší vstřícností k podnětům ke stížnosti pro porušení zákona. Jenže současný ministr a úředníci, kopírující jeho myšlení, vidí naplnění spravedlnosti v nesmiřitelnosti vůči odsouzeným a v neprolomitelnosti zjevně krutých,  nespravedlivých a často i jinak vadných  rozsudků.

Marné je dovolávat se milosti prezidenta republiky: odmítá zasahovat tam, kde justice může zjednat nápravu standardními prostředky. Ostatně proč by měl prezident plýtvat „šafránem“ milostí, tedy opatřením subjektivního rázu, když ministr spravedlnosti má možnost použití objektivního nástroje: nového posouzení věci Nejvyšším soudem ČR. Zatímco prezidentovi brání v činu nechuť k zasahování do nezávislosti soudů, ministrovi spravedlnosti a jeho úředníkům jen necitlivost k lidskému neštěstí.

Překvapením zcela jiného druhu je myšlení prostitutek a prostitutů, z nichž někteří oddělují ve svých hlavách „řemeslo“ od soukromého života tak dokonale, že žárlí na „nepracovní“ nevěru svých partnerů, cítí se poníženi ve své důstojnosti sexuálního partnera, dá-li jejich protějšek přednost homosexuálnímu vztahu, popřípadě se stydí, jsou-li v soukromí přistiženi s „neklientem“ v choulostivé situaci, kterou v „práci“ opakují několikrát za noc.

Ale také lidé z druhé strany barikády-tedy vykonavatelé spravedlnosti -  občas překvapí. Většinou působí inteligentním dojmem, v soudní síni si vedou slušně, někdy až laskavě, ale ve výsledku jsou schopni k odůvodnění krutého trestu použít účelové selekce a výkladu důkazů a někdy až čiré fabulace. Při pokusech o nápravu obnovou řízení pak využívají své převahy vládce nad procesními nástroji k jejímu apriornímu znemožnění. Často se ptám, zda tito slušní, vzdělaní, inteligentní, laskaví lidé mají vůbec svědomí. Jsou-li soudní, jistě vědí, že ublížili a svědomí by je mělo připravit o klidný spánek.

K výše uvedeným úvahám mě přivedlo dlouhodobé sledování osudu trojice obžalovaných ze spáchání brutální vraždy, odsouzených na principu kolektivní viny k sedmnáctiletým trestům. Pavel a Lenka byli v době činu manželé, po nástupu do vězení se na popud Lenky rozvedli. Jaroslav byl Pavlův věrný kamarád, dnes mezi nimi panuje nenávist. Pavel byl homosexuální prostitut a pornoherec. Brzy po svatbě přiměl nevybíravým způsobem Lenku k prostituci. Převážně se pak živil jako její „pasák“ a každý její pokus o odpor drsně potlačil. Vydělávala mu spoustu peněz, které hravě prohýřil.

Lenka je velmi inteligentní žena. Oba spolupachatele inteligencí výrazně převyšuje. Vyjadřuje se kultivovaně, píše srozumitelně stylizované dopisy krásným rukopisem bez pravopisných a gramatických chyb. Působí nenápadným dojmem. Vedle svého „řemesla“ se řádně starala o domácnost a dceru a její okolí vůbec netušilo, čím se živí. Okolnost, že se dávno nevzepřela proti násilí a ponižování, patří k hlavním otazníkům příběhu.

Časem zjistila, že manžel je bisexuál a má stálého milence. Cítila se tím jako žena ponížena. Rozhodla se, že nebude nadále snášet špatné nakládání a podá návrh na rozvod. Pavla rozhodnutím rozlítila.

 Zklamání si léčila u stálého zákazníka, jenž časem přestal být „klientem“ a stal se blízkým přítelem. Počítala s ním jako s budoucím životním partnerem. Osud jí to ale nedopřál.

Vedla si neopatrně: pouze jednou si přítele přivedla do bytu. Manžel, který se nečekaně vrátil  v doprovodu  Jaroslava domů, je přistihl v choulostivé situaci. Žárlivostí se rozběsnil, ale neopomněl požadovat peníze za „použití“ manželky. Přistiženému odebral platební kartu. Když tento nechtěl prozradit PIN, přišel ke cti teleskopický obušek. Vyděšená Lenka oba muže prosila, aby přestali s bitím a vyzradila jim PIN v domnění, že tím zastaví násilí. Bála se, že bude rovněž bita, proto z bytu utekla. Těsně za ní vyšel Jaroslav s platební kartou a vyzval ji, aby ho doprovodila k bankomatu. S penězi se vrátil  sám do bytu.

Lenku pak muži odvezli ke kamarádce do sousedního města, kde ji nechali až do následujícího večera. Manžel jí před odjezdem přikázal, aby se o přítele dále nestarala s tím, že toto její setkání s ním bylo poslední. Pochopila jeho výrok jako projev žárlivosti a raněného vlastnického pudu a stále se bála násilí. Proto poslechla až do té míry, že se ani nepokusila aspoň o telefonický kontakt. Nevěděla si ostatně rady, co by zbitému a oloupenému příteli řekla. Až po zatčení o několik dní později se dověděla od policistů, že ho její společníci usmrtili.

V trestním řízení se spolupachatelé dohodli na společném postupu při obhajobě, nevýhodném pro obžalovanou. Domnívali se, že Lenka nebude výsledkem vyšetřování ohrožena, protože se osobně na vraždě nepodílela. Proto jí přikázali vylíčit Pavla jako skvělého manžela a otce a jejich  manželství jako šťastné. Pod tíhou důkazů se k vraždě přiznali, ale zatemnili podrobnosti události tak, že soud neměl možnost posoudit individuální míru zavinění. Oba jsou dnes přesvědčeni, že hlavním viníkem je ten druhý.

Ani z hlediska věcných důkazů není případ do důsledku objasněný. Vyskytly se dokonce pochyby, zda k vraždě došlo v Lenčině bytě. Nemění to ovšem nic na tom, že Pavel s Jaroslavem spáchali brutální loupežnou vraždu, přičemž se obohatili o částku, jež skutečně nestála za zničení života poškozeného a za vysoké tresty pachatelů. Z tohoto hlediska by lepší objasnění podrobností bylo možná zajímavé, ale z hlediska výroku o vině a trestu nepodstatné.

Lenka se styděla za to, že byla přistižena v choulostivé situaci. Mimo to nechtěla být spojována s násilím na poškozeném, na němž se skutečně nepodílela. Proto v trestním řízení vyprávěla úplně jiný příběh než spoluobžalovaní: tvrdila, že návštěva proběhla v klidu, bez důvěrností, a po vypití kávy společník opustil byt. Šla se pak projít a vrátila se před dům až v době, kdy měla s manželem odjet. Údajně netušila, z jakého důvodu se poškozený vrátil do bytu, a proč došlo ke konfliktu s manželem a jeho kamarádem. O smrti poškozeného nevěděla. Této legendy se držela od poloviny roku 2007 až do 14. dubna letošního roku. K poznání, že musí s pravdou ven, dozrávala dlouho a těžce.

Nalézací soud její legendě neuvěřil. Přijal popis skutkového děje, podávaný oběma muži. Ve vztahu k ní jej obohatil o čirou fabulaci. Přiřkl Lence úlohu původkyně záměru spáchat loupežnou vraždu, plánovačky a organizátorky jejího provedení, a volavky, která poškozeného záměrně vlákala do bytu a ve vhodnou chvíli přivolala vrahy. Svou víru opřel o spekulace, přičemž důkazy, jež je vyvracejí, velkoryse pominul. Odsoudil pak matku tehdy 10leté dcery ke stejně vysokému trestu jako spoluobžalované. Uvážíme-li její mateřství a biologickou rozdílnost muže a ženy, její trest je podstatně tvrdší, přímo krutý. Navíc byla postižena tím, že byl zavražděn jí blízký člověk, jehož přátelství jí bylo oporou v nesnadném životě, jeden z mála, kteří se k ní chovali slušně. 

Pokud by nějaký soud v dalším řízení vypustil ze skutkového děje fabulaci o její organizátorské úloze, patrně by ji stejně odsoudil, nikoli ovšem za vraždu, ale za podílnictví na loupeži. Musel by jí pak uložit trest, který by stále ještě byl vysoký, ale přece jen přijatelnější i z hlediska nadějnosti její resocializace po návratu na svobodu.

Senátům nalézacího i odvolacího soudu předsedaly ženy. Obě jsem viděl několikrát soudit. Výkon předsedkyně nalézacího soudu v soudní síni jsem vždy hodnotil jako bezchybný a její chování k obžalovaným jako vlídné. Byla vždy vstřícná k návrhům obžalovaných na doplnění dokazování. Krutosti bych se u ní nenadál. Nedovedu si ji vysvětlit jinak než tím, že se jí při pomyšlení na „řemeslo“ obžalované zvedal žaludek a ani se jí nedivím. Jenže subjektivní pocity do posuzování viny a přiměřenosti trestu nepatří. V případě předsedkyně senátu odvolacího soudu se raději zdržím komentáře.

Lenka vystřídala dva obhájce a bezvýsledně vyčerpala řádné i mimořádné opravné prostředky. Její vyhlídky do budoucna jsou neradostné. Z vězení vyjde na prahu stárnutí.

Když vše selhalo, požádala o pomoc spolek Šalamoun. Odpuzující případ nebyl přijat s nadšením. Nicméně absence důkazů o jejím podílu na vraždě byla příliš nápadná. Proto spolek nakonec provedl vlastní šetření a koncem minulého roku doporučil odsouzené, aby požádala soud  o obnovu řízení. Hlavním důkazem měla být ucelená svědecká výpověď správce její spolkové agendy o nových poznatcích, které se podařilo získat.

Pokus skončil neúspěchem. Ač tentokrát soudil čistě mužský senát, od začátku veřejného jednání bylo jasné, že vyhovění návrhu je nepravděpodobné. Z šesti navržených svědků soud připustil jen dva, a to oba spoluobžalované. Přestože jde o poměrně mladé muže, ukázalo se, že trpí částečnou ztrátou paměti. Nicméně oba popřeli, že by útok na poškozeného vymyslela a zorganizovala obžalovaná. Svědectví o poznatcích spolku Šalamoun, jež mělo být hlavním důkazním prostředkem, nebylo připuštěno. Soud neměl v úmyslu vyslechnout obžalovanou: o její odůvodnění návrhu vůbec nestál. Směla předstoupit před senát jako poslední, ale to až na naléhání obhájkyně. Její výpověď byla velmi emotivní a zejména zásadně odlišná od toho, co vyprávěla v původním řízení. Předseda senátu ji zhodnotil tak, že sice je zásadně novým důkazem, který by mohl změnit hodnocení míry jejího zavinění, ale protože měla možnost takto mluvit již v původním řízení, považuje změnu výpovědi za účelovou a nemůže ji přijmout. Ve skutečnosti ji v důsledcích skrytě potrestal 6-8 lety odnětí svobody za to, že dříve soudu lhala. Návrh na povolení obnovy řízení pak senát zamítl.

Vznikla tak zajímavá situace z hlediska formální logiky. V původním řízení měl soud k disposici dvě v zásadě shodné výpovědi obžalovaných mužů o okolnostech, v kterých přistihli poškozeného a obžalovanou, a její zcela odlišnou výpověď, které soud neuvěřil. Nyní má soud k disposici tři v zásadě shodné výpovědi, ale výpověď obžalované opět považuje za nevěrohodnou, i když s tou původní nemá nic společného.

Kdyby senát provedl všechny navržené důkazy a vyhodnotil je nepodjatě, musel by uznat, že k fabulaci o organizátorské úloze obžalované chybí důkazy, a musel by povolit obnovu řízení. Nestalo se, neboť někteří soudci se nemýlí, a když, tak jen ve prospěch obžalovaných, takže opravnými prostředky není třeba cokoli napravovat (sic!). Jsem přesvědčen, že senát si je vědom, že výrok o vině stojí na čiré fabulaci a patrně také ví, že výrok o trestu má hodnotu totálního zničení života odsouzené. Možná si páni soudci myslí, že bývalou prostitutku je lépe nechat tam, kde je, a po záslužné práci spali spánkem spravedlivých. Ale v nároku na spravedlnost si jsou lidé rovni, a má na ni nárok i tato žena, na které se dopustili bezpráví.