Někdo tady napsal, že prý každá doba má své mrtvé, Za I. republiky to prý byly oběti po střílení do dělníků, v padesátých letech politických procesů nyní údajně umrzlí bezdomovci na ulici. Nezlobte se, ale je to jen jeden z dalších studpidních pokusů o bagatelizaci komunistických zločinů.

Pohádka o tom, že Masaryk nechal střílet do dělníků má tuhý kořínek. Je to o dost složitější a zároveň výzvou pro historiky, aby pravdivě zpracovali četnické zásahy proti demonstrantům v předválečné demokratické Československé republice. Seriozní studie na toto téma dosud chybí.

Přesto jisté informace jsou k dispozici a já nabízím jeden příběh. Můj kamarád z Brna Petr měl kdysi dávno velký průšvih a hrozilo, že z něj nebude úspěšných architekt, jak si tolik přál. Za svých mladých studentských let jsem ho potkal na skleslého na ulici, a on povídá. „Honzis je zle, asi mně vyrazí z gymplu.“ Já na něj. „To snad ne, co si tak hrozného provedl?“

A on se rozpovídal, jak jim soudružka profesorka vykládala o střelbě do dělníků za frývaldovské stávky v roce 1931 a on se přihlásil s tím, že jeho dědeček tam byl a tvrdil, že ti dělníci začali tak řádit, že oni měli co dělat, aby se jim ubránili. Petrův dědeček byl totiž četník. Průšvih jak mraky, ale Peťa nakonec dostudoval, protože měl štěstí na slušného třídního, který to zahrál do autu ve stylu mladická nerozvážnost, kvůli kterému nadanému studentovi nezkazí život. Delikvent si ale lidově řečeno musel nasypat popel na hlavu a celá třída pak povinně šla na exkurzi o brněnského muzea dělnického hnutí, které už naštěstí bylo dávno odesláno do českých lovišť.

Jenomže agresivita protestujících byla tenkrát problémem i jinde. Například radotínská komunistická demonstrace proti nezaměstnanosti v roce 1930 se svrhla v orgie rudého násilí. Když průvodu zahradilo cestu pouhých osm četníků, tak komunističtí zbabělci, krytí ženami a dětmi, navíc provokováni poslancem Václavem Kopeckým začali po strážcích pořádku házet kameny, mezi nimi několik kilogramů těžké šutry. Nelze se divit, že jednomu z četníků ruply nervy a začal do davu střílet. Tehdejší četnictvo bohužel nebylo psychicky cvičeno na zvládání běsnících živlů a navíc nebylo chráněno „brněním“ tak dobře jako dnešní zásahové jednotky.

Příčinou zásahů prvorepublikových policie a četnictva byl tedy teror demonstrantů. Nejednalo se o střelbu do dělníků, ale do tehdejších Hooligans. Není rozdíl mezi tím, jestli hází dlažební kostky na strážce pořádku rádoby sportovní fanoušci zneužívajíc sport k násilí nebo tenkrát lůza vydávající se za dělníky. Já si vážím slušných dělníků a jejich práce, ale ti si nezaslouží být zaměňování se spodinou, která je jenom zneužila k vyvolání násilí a kterým byla nucena státní moc čelit rázně a rozhodně.

Po jednom takovém incidentu s střelbou a mrtvými demonstranty sepsal rudý kulturtrégr Zdeněk Nejedlý petici v níž odsoudil státní moc za teror vůči pracujícím. Karel Čapek mu ji odmítl podepsat s tím, že mu v ní chybí odsouzení těch, kteří podněcováním násilností provokují zákroky policistů a četníků.

Srovnávat tedy mrtvé násilníky obětí rudých provokací s oběťmi vykonstruovaných procesů padesátých let, například se slušnou a nesmírně lidsky obětavou ženou Miladou Horákovou a vůbec cíleného bolševického teroru vůči skupinám lidí, je velmi slušně řečeno nemravné. A to samé platí i v případě umrzlých bezdomovců, protože se většinou jedná o opilce, kteří nechtějí jít do azyláků, protože tam se nesmí chlastat. Srovnání jejich osudů se zavražděnými lidmi v důsledku komunistických represí proto také v žádném případě neobstojí.